Příběh Přemysla Pittra - 2. část

Jak došlo k jejich setkání? V srpnu 1926 pořádalo hnutí pro světový smír v bavorském Oberammergau letní mírový tábor a konferenci. Pitter na ní zastupoval českou sekci této organizace, ale hovořil tam nikoli o její činnosti, ale o výchovné práci mezi žižkovskou mládeží a o mírovém poslání takových snah, jsou-li spojeny s výchovou k porozumění podle evangelia. Konference se jako překladatelka zúčastnila tehdy 26letá Olga Fierzová. Procházela tehdy obtížným obdobím, hledala zaměstnání a chybělo jí i hlubší životní ukotvení – přestože pocházela z kalvinistické rodiny, její víra byla tehdy jen formální. Pittrův projev ji zaujal, hovořila s ním a on ji pozval do Prahy. Přijela do Prahy na návštěvu a byla nadšena její krásou a reformační minulostí. Až téměř po dvou letech se rozhodla, že zde bude žít a pracovat. Mezitím prošla hlubokou duchovní proměnou, stala se Pitrovou průvodkyní na jeho cestách a tlumočnicí, překládala jeho články a byla také nepostradatelnou tetičkou-vychovatelkou v Milíčově domě.

V době, kdy Milíčův dům zahájil svou činnost, stahovala se již nad Evropou mračna, jež signalizovala blížící se válečný konflikt. V různých zemích Evropy se začaly prosazovat autoritativní a totalitní režimy, z nichž zejména nástup Hitlerova nacizmu v Německu znamenal (společně s bolševickým Sovětským svazem) největší hrozbu. Přemysl Pitter si jako pacifista uvědomuje vážnost situace. Vidí i pochybení československého státu, který ve vztahu k německé menšině vystupoval dlouho příliš neústupně a dal německým nacionalistickým aktivistům a radikálům velmi mnoho argumentům k jejich protičeskoslovenské propagandě. V roce 1938 je již zřejmé, že mezinárodní postavení Československa je velmi slabé a že pro velmoci Západu jeho existence již pro ně nepředstavuje (navzdory mezinárodním úmluvám) žádný závazek. Vyměňují v Mnichově mír za obětování celistvosti naší země. Jako v mnoha jiných případech – mír nezískaly, a samy buď ztratily svou národní samostatnost (Francie), nebo se jejich vlastní území stalo bitevním polem (Anglie). Pro Přemysla Pittra se samotné setrvání v Československu stalo velmi nebezpečným. Hitlerova nenávist k pacifistům je známá, navíc je Pitter i členem Ligy proti antisemitismu. Přesto se sem vrací z Anglie, kam odletěl, aby zde hovořil na řadě přednášek a podařilo se mu zde získat značné dary, potřebné pro provoz Milíčova domu a nově získané dětské ozdravovny v Mýtě u Rokycan. „Jejími prvními hosty byly české děti ze „Sudet“, vyhnané nacisty. V této ozdravovně skrýval jsem téměř po celou válku české židovské děti. Desítky židovských dětí a děti antinacistů dopravil jsem do Anglie. Tím byly zachráněny před smrtí v plynových komorách.“ píše ve své obraně proti napadení ze strany komunistických funkcionářů ministerstva vnitra za údajné „nadržování Němcům“ později (v roce 1946) Pitter

Několik týdnů po jeho návratu, 15. března 1939, vstupují hitlerovská vojska do Prahy, nastává doba okupace, která potrvá 6 dlouhých let. Přemysl Pitter denně čeká, že bude zatčen jako mnoho jiných veřejných pracovníků, o jejichž protinacistickém smýšlení nemůže být pochyb. Až mnohem později se dovídá, že předsedovi české sekce ligy proti antisemitizmu se podařilo na poslední chvíli zlikvidovat kartotéku členů.

Již v době před Mnichovem se Milíčův dům stává útočištěm dětí německých antifašistů a židovských emigrantů. V péči o pronásledované židovské děti pokračuje i po okupaci. Situace se vyostřila od podzimu 1941, kdy musí židovské děti nosit, jako všichni Židé, na svém svrchníku přišité žluté židovské hvězdy. Rok předtím už byly vyloučeny ze všech škol i školních zařízení, jako byl Milíčův dům. Jejich situace se stává zcela zoufalou – mají minimální příděly jídla, nesmějí večer vycházet ven, jsou šikanování všemi možnými způsoby. Přemysl Pitter s Olgou Fierzovou reagují odvážnou podpůrnou akcí: Po nocích navštěvují židovské rodiny bývalých chovanců Milíčova domu i některé další, a nosí jim mléko, ovoce a jiné potraviny, které oni na příděl nedostávají. Tyto tajné návštěvy, ze kterých se k radosti dětí někdy vyvinuly i improvizované besídky, byly přísně zakázané a podobným „židomilcům“ hrozily těžké tresty – koncentráky, vězení, utýrání k smrti. V roce 1941 začaly první deportace Židů do koncentračních táborů, které postihovaly i rodiny dětí z Milíčova domu. Některé z nich pomáhali Pitter a Fierzová do transportů vybavovat. Tato činnost byla vyzrazena a Milíčův dům se ocitl v hledáčku Gestapa - Pittra navštívili dva jeho úředníci. Pitter je brzy předvolán do úřadovny Gestapa a počítá s tím, že bude zatčen – bere si sebou kufřík s osobními věcmi (dle knihy P. Kohna Můj život nepatří mně):

...Byli tam dva muži, které už znal z Milíčova domu, jeden z nich v uniformě SS. Ten u psacího stolu si nechal vyprávět o poslání Milíčova domu, k čemu slouží a jaké děti tam chodí. Najednou jeho vyprávění přerušil: „Vy ale skrýváte židovské děti, navštěvujete židovské rodiny, nosíte jim potraviny, pomáháte jim s výbavou na transport.“

„To je pravda,“ řekl Pitter. „Ale z lidského hlediska to jistě pochopíte“.

Nastalo dlouhé ticho. Pak se tiše ozvalo: „Můžete jít.“

Esesák, jenž seděl vedle Pittra překvapeně vzhlédl. „Můžete jít“, ozvalo se znovu. Když se Přemysl Pitter vrátil do Milíčova domu, nalezl své přátele v pokoji v hořejším patře, pohroužené dosud do tiché modlitby. Hleděli na něj jako na zjevení.

Je pozoruhodné, že okupace a válečné události provoz Milíčova domu nepřerušily. Jeho vedoucím se vždy nějak podařilo zajistit od českých úřadů zvláštní příděly topiva, mléka, tvarohu a zavařenin. Židovské děti jsou pryč – kdesi v Terezíně, Osvětimi... znamená to pro ně bídu, otrockou práci, vyčerpání a hlad a dříve, nebo později – plyn. Ze 100 židovských dětí z Milíčova domu se jich vrátilo po válce 5.

Pitter píše o době okupace (opět v obraně proti nařčením ze strany komunistů): „Za války jsem se svými přáteli pečoval o desítky perzekuovaných rodin. Několik udání zmařili moji přátelé u policie.Také moje výslechy prováděné Gestapem nedaly nacistům materiál k dalšímu pátrání. Téměř po celou dobu války jsem pravidelně přednášel před naplněným sálem Milíčova domu a dodával posluchačům odvahu a víru. Čeští civilní policisté mne chránili.“

Ještě ani nedozněla střelba v pražských ulicích, když se Přemysl vydává do Terezína (píše opět P. Kohn): Vyzbrojen legitimací člena zdravotně-sociální komise Revoluční národní rady zjišťuje, že je tam hodně dětí, které potřebují urychlenou lékařskou pomoc. Jsou to zejména ty, které tam Němci záměrně umístili z táborů na východě, protože byli nemocní tyfem, aby se tato smrtící nákaza rozšířila a mohla zahubit co nejvíce vězňů. Hrozilo nebezpečí, že celý terezínský tábor bude uzavřen z důvodu karantény a většina podvyživených dětí zde zemře. Bylo je třeba urychleně přemístit, ale kam?

Pittrovi se podařilo zajistit k tomuto účelu zámky poblíž Prahy, které byly již dříve zkonfiskovány rodině průmyslníka Ringhoffera (přestože se za okupace nechovali v Čechům nijak špatně). A tak se ze zámků Štiřín, Olešovice, Lojovice a Kamenice staly ozdravovny pro židovské děti z koncentračních táborů. Mezitím byla opravdu vyhlášena v Terezíně karanténa. Pitter byl nucen i pomocí lsti dosáhnout povolení k transportu dětí do ozdravoven. Brzy k nim přibyly další navracející se děti z jiných koncentračních táborů, nebo přijížděly ze svých přechodných domovů, které si našly po svém návratu. V zámeckých ozdravovnách si tyto děti připadaly jako v ráji – místo hladovění dobrá strava, místo chatrně stlučených baráků a apelplaců a všudepřítomných ostnatých drátů - krásné síně zámků a kvetoucí zakrady a parky, místo zloby a nenávisti - láska a osobní péče. Přemysl Pitter se nestaral, jak bylo pro něj charakteristické, jen o materiální věci, ale spolu s ostatními vychovateli z Milíčova domu pomáhal překonávat i bolestivá zranění duší svých svěřenců. Po lékařské stránce o ně pečovali také dr. Emil Vogel, židovský lékař, který sám přežil nacistické vyhlazovací tábory a H.G. Adler, později proslulý spisovatel. Pitter se staral také o repatriaci těchto dětí a nalezení pěstounů v případě, že jejich vlatní rodiče za války zahynuli. Mnohé děti odešly se svými rodiči, nebo, když dospěly, samy, do ciziny – hlavně do Izraele, Spojených států, i jinam, aby tam našly novou identitu.

Přemysl Pitter s přáteli však nezůstali jen u dětí židovských. Shodou okolností navštívil Raisovu školu, jeden z táborů, kde byly tehdy v Praze internováni Němci, a zjistil, jak otřesné podmínky tam panují. Byly podobné těm, které zažívali Židé a Češi v koncentračních táborech. Bylo tam hodně matek s dětmi, i kojenci, kteží byli vyhublí na kost, protože pro ně mléko k dispozici nebylo. Platilo nařízení, že mají dostávat to, co Židé za války. Podvýživa a nakažlivé nemoci konaly rychle své dílo, prakticky všichni němečtí kojenci za těchto podmínek umírali. Pitter začal okamžitě intervenovat u příslušných míst. Nebylo to snadné, protože veřejné mínění tehdy krátce po válce bylo ostře protiněmecké. Ale děti, děti, argumentoval Pitter – ty přece nemohou za hříchy svých rodičů!

Na ministerstvu sociální péče se mu podařilo najít porozumění a získal povolení, aby směl přebírat do zámeckých ozdravoven i nemocné a opuštěné německé děti. posléze jch bylo dokonce 2x tolik, než dětí židovských. Podařilo se mu je vyreklamovat ze všech internačních táborů pro Němce a kolaboranty v Praze, jichž bylo na jejím území kolem 30.

Na zámcích se tak uskutečňoval v té době zcela ojedinělý výchovný experiment: V době největší vzájemné nenávisti se pokoušel zprostředkovat setkávání a vytvářet přátelství mezi židovskými a německými dětmi v duchu křesťanské lásky a bratrství. Úžasným dokumentem o této výchovné snaze je kniha Olgy Fierzové „Dětské osudy z doby poválečné“. Je možno říci, že se tento „experiment“ z větší část zdařil a v jak židovských a německých dětech tato životní zkušenost zanechala nesmazatelné pozitivní stopy. Svědčí o tom desítky dopisů, které Pitter i Fierzová po dlouhý čas dostávali, a v nichž se jim jejich „děti“ svěřovali.

Tento Pittrův humanizmus nebyl ovšem mnohým po chuti. Mezi nimi často byli všelijací překabátění kolaboranti, z nichž se stali velkohubí nacionalisté, a zejména komunisté a jejich hlásná trouba Rudé Právo, které ho napadalo, že plýtvá českými penězi na pomoc dětem nepřátel. O tom, jak se musel Pitter hájit, když byl napadem ředitelstvím národní bezpečnosti za nadržování Němcům, píšu již na jiném místě.