Slovanští věrozvěstové (a jejich příchod roku 863)

Dnešní den je (jakkoli mylně, či zavádějícím způsobem)* spojen s nesmírně důležitým mezníkem historie nejen naší země, ale velké části střední a východní Evropy: s křesťanskou misií svatých Cyrila a Metoděje. Jen stěží jsme dnes schopni docenit význam této události, třebaže její důsledky pociťujeme v mnoha ohledech dodnes. Faktické okolnosti jejich života jsou dostatečně probádané a uveřejněné i na internetu, přesto bych se chtěl u některých aspektů jejich misijního díla zastavit.

Tím prvním je skutečnost, že bratři Konstantin (později v Římě přijal jméno Cyril) a Metoděj byli (nejen na svou dobu) lidé nesmírně vzdělaní, organizačně schopní a zároveň Kristu zcela oddaní (v dnešním křesťanském žargónu bychom je označili za znovuzrozené, duchovními dary skvěle vystrojené křesťany). Pocházeli z vynikajícího soluňského rodu - jejich otec Lev byl vysokým vojenským hodnostářem, příbuzným významných řeckých osobností, jako byl sv. Teodor Studita, císařovna Teodora, patriarcha Fótios ap. O jejich matce Marii se někteří odborníci domnívají, že byla slovanské národnosti. Konstantin se záhy rozhodl pro plné následování Krista a vstoupil do kláštera, kde získal uznání pro své vynikající organizační a řečnické schopnosti (jako skvělý diskutér svým uměním zapůsobil při obhajobě učení církve mezi saracény), mladší Metoděj studoval a později vyučoval na nedávno založené universitě v Konstantinopoli a byl uznáván za jednoho z nejmoudřejších mužů své doby (získal přízvisko „Filosof“). Oba již nějaký čas strávili na úspěšné misii mezi krymskými Chazary (zde se jim shodou pozoruhodných okolností podařilo nalézt ostatky sv. Klimenta) a uvažovali, že půjdou zvěstovat evangelium mezi slovanské Bulhary. Stěží by se tedy našli lidé způsobilejší pro úkol, který jim byl později svěřen.

Tím dalším je neobyčejná státnická prozíravost a také skutečně hluboký zájem o živé a žité  křesťanství panovníka Velkomoravské říše Rostislava, který musel mít opravdovou touhu, aby lid, jemuž vládl, opravdu porozuměl křesťanské zvěsti. Neboť různé misie (zcela jistě iroskotská, ale také benediktinská z východofrancké říše a asi i řecká, z Byzance) už nějakou dobu na území Velkomoravské říše působily, ale vzhledem k užívání latiny či řečtiny při bohoslužbě zřejmě nepřinášely Slovanům to pravé světlo duchovního poznání. Jejich působení bylo zřejmě navíc dosti protikladné (nespolupracovaly spolu) a to přinášelo spíše zmatení, než pravé poznání Boha. Lze také mít v případě franckých (bavorských) duchovních skoro za jisté, že více, než péče o spásu duší Slovanů, je zajímal politický vliv a ekonomický přínos (desátky).

„Událost, která měla rozhodujícím způsobem změnit další běh života bratří, byla prosba panovníka Rostislava z Velké Moravy k císaři Michalu III., aby jeho národům poslal učitele, který by byl schopen vyložit jim pravou křesťanskou víru v jejich vlastní řeči. Pro tento účel byli určeni Konstantin a Metoděj, kteří si vybrali několik spolupracovníků. Konstantin sestavil slovanské písmo - hlaholici - a pak začal překládat nejpotřebnější liturgické knihy do slovanského jazyka, a to do dialektu jihomakedonského, který se jen málo lišil od nářečí moravského. Kolem r. 863 odešli bratři se svými pomocníky, z nichž známe jménem Klimenta, Angelára, Nauma a Sávu, na Velkou Moravu. Byli velmi překvapeni velkým množstvím kostelíků a duchovenstva., ale zároveň nepříznivé bylo působení misionářů z různých církevních oblastí. Proto přeložil Konstantin pro Moravu civilní zákoník, známý pod jménem „Zakon sudnyj ljudem“. Ještě větší význam měl Konstantinův a Metodějův překlad Písma svatého do jazyka slovanského a zavedení slovanského jazyka i do bohoslužby. Knížeti Rostislavovi šlo též o to, aby mu bratři vychovali co nejdříve domácí kněze, kteří by převzali vedení církevní organizace na Moravě, a proto bratři zakládali církevní školy.“ (z článku o našich věrozvěstech na  serveru cisterciaci)

Musím v této souvislosti poznamenat, že mne opravdu fascinuje, s jakou metodickou důsledností, intelektuální pronikavostí, vysokou efektivitou a skutečným křesťanským zanícením Konstantin a Metoděj svou misijní práci vykonávali. Mohli by sloužit jako modelový příklad pro jakoukoli, třeba i moderní misii. Nešlo jim jen o nějaké vnější, formální atributy přinášené víry – o to, aby na nějaký příkaz „shora“ vyplnili pokyny vládce, měli hlubokou touhu přinést našim předkům skutečné „slovo poznání“ – a to bylo možné jen věrným překladem Písma do jazyka, kterému zdejší lidé rozuměli. Tuto práci odvedli opravdu skvěle a nejen to: Tím, že zároveň pro Slovany vytvořili písmo, zasloužili se doslova o kulturní povznesení středoevropských Slovanů mezi přední národy Evropy. Položili základ pro slovanské písemnictví nejen u nás, ale prostřednictvím svých žáků také ve slovanských zemích jižní a východní Evropy. Pochopili také, že skutečná misie je taková, která vytvoří jen jakési „lešení“ pro stavbu „budovy“ místní církve, která pak vyroste sama, „zezdola“ – jedině tak tato místní církev nebude v budoucnosti závislá na svých zahraničních zakladatelích (pokud se tak stane, stačí jakákoli kritická situace, např. změna politických poměrů – nepřízeň politických autorit v dané zemi, aby se místní církev snadno zlikvidovala odetnutím od vedení v zahraničí)

Pro šíření víry v prvních stoletích po Kristu bylo překládání alespoň rozhodujících částí Starého zákona a celé novozákonní zvěsti do jazyků národů, jimž bylo evangelium zvěstováno samozřejmostí – tak záhy vznikly překlady do latiny, syrštiny, kopštiny, arménštiny, i první překlad do germánských jazyků - gótštiny ariánským biskupem Wulfilou. Od 5. století však dramaticky narůstal morální i sociální rozklad antické kultury i společnosti (viz můj článek o sv. Benediktovi) – Římská říše byla rozdělena, dominanci získala přenesením císařského dvora do Konstantinopole východní část říše (pozdější Byzanc) a její západní část rychle erodovala pod tlakem barbarských národů. Katolická církev se již namnoze přestala spoléhat na vedení Duchem svatým, do značné míry zesvětštěla a dbala spíše na svou tradici a pravidla, a tak zabředla do značné zkostnatělosti. Nesmyslně a nebiblicky lpěla např. na thesi, že pravé zvěstování víry je možné a správné jen v jazycích evangelií a prvních křesťanů, tedy v řečtině a latině. V Evropě ovšem žilo množství jiných národů – další se sem stěhovaly, pro které byly latina a řečtina naprosto nesrozumitelné a šíření víry v těchto jazycích tedy nutně u nich naráželo na jazykovou bariéru. Funkcionáři katolické církve ale tento stav ignorovali a šíření křesťanství v jiných jazycích označovali za herezi.

Za těchto okolností představoval překlad Písma do slovanského jazyka a jeho užívání při misii a při liturgii velmi odvážný počin, který vyvolal reakci franckých církevních hodnostářů, kteří u římské papežské moci promptně podali stížnost na údajnou „herezi“ Konstantina a Metoděje a na to, že svoji misijní a církevní činnost vykonávají bez papežského svolení. O nutnosti řešit tyto otázky věděli i sami učení bratři a vydali se za papežem (opět cituji server cisterciaci): „Po třech letech bylo nutné rozsoudit některé vážné církevněprávní spory. Proto se věrozvěsti rozhodli jít do Říma k papeži, který jediný mohl tyto otázky vyřešit. V Benátkách je zastihlo papežské pozvání do Říma. Římský papež Hadrián II. se dozvěděl, že nesou ostatky sv. Klimenta a později je společně uložili do baziliky sv. Klimenta, kde leží dodnes. Když papež poznal smýšlení soluňských bratří, již na počátku r. 868 slavnostně povolil užívání slovanských bohoslužebných textů. Nařídil též, aby bylo slovanským učedníkům uděleno kněžské svěcení.“ Konstantin se v průběhu návštěvy Říma rozhodl zde zůstat. „V předtuše, že se blíží smrt, vstoupil v Římě do jednoho řeckého kláštera, kde přijal schimu (vyšší stupeň mnišského stavu) a zároveň i jméno Cyril. Zemřel 14.2.869 a byl pohřben s papežskými poctami v bazilice sv. Klimenta a záhy uctíván jako světec.“

Intriky franckých (bavorských) hodnostářů ovšem neustávaly ani po návratu Metoděje na Moravu. Mezitím byl totiž kníže Rostislav přičiněním svého synovce Svatopluka sesazen, zavlečen do ciziny a oslepen. Metoděj sám byl rovněž zajat a bez ohledu na papežský list trojicí biskupů – solnohradským, frizinským a pasovským – prohlášen za sesazena a spolu se svými učedníky uvězněn. Ze žaláře byli na papežův zásah propuštěni až za dva roky. Metoděj pak na Moravě s velkým úspěchem pokračoval v práci. S Metodějovou smrtí v roce 885** však slovanská církev na Moravě násilně zaniká. Metodějův nástupce, biskup Gorazd i ostatní duchovní byli vyhnáni a nastala éra latinských bohoslužeb a konec slovanského zvěstování evangelia v našich zemích. Byl to ale opravdu úplný konec slovanského zvěstování evangelia? Rozhodně ne. Identickou situaci bránění evangeliu Kristova církev poznala už na samém počátku své existence (viz Skutky apoštolské), při pronásledování od Židů po umučení sv. Štěpána utíkali křesťané z Jeruzaléma: „Tehdy začalo kruté pronásledování jeruzalémské církve; všichni kromě apoštolů se rozprchli po Judsku a Samařsku. ²Zbožní muži Štěpána pochovali a velmi nad ním truchlili. ³Saul se však snažil církev zničit: pátral dům od domu, zatýkal muže i ženy a dával je do žaláře. ⁴Ti, kteří se z Jeruzaléma rozprchli, začali kázat evangelium všude, kam přišli.“

Podobně kněží a ostatní křesťanští pracovníci na Velké Moravě, vzešlí z cyrilometodějské misie, kteří se rozprchli do okolních zemí, působili zde jako kazatelé evangelia a měli rozhodující vliv pro přijetí pravoslavné slovanské liturgie Bulhary, Srby a Rusy. Položili také základ slovanskému písemnictví, které se následně rozvíjelo i v Bulharsku, Chorvatsku, Srbsku a v podstatě v celé východní Evropě.

Slovanská liturgie nepochybně přežívala nějaký čas i v přemyslovských Čechách. Jejím dokladem je nejstarší doložený křesťan v Čechách, poustevník svatý Ivan, který žil, prý ještě od dob knížete  Neklana, v jeskyni na přítoku Berounky, Loděnici. Zemřel asi  roku 883.  Místo jeho pobytu se dnes nazývá Svatý Jan pod Skalou. Poctu dávné slovanské liturgické tradici prokázal pak i český král a římský císař Karel IV. který povolal do kláštera Na Slovanech v Praze chorvatské "hlaholáře", kteří užívali hlaholici i pro zápisy českých textů.

*Proč pravoslavní neslaví svátek svatých Cyrila a Metoděje dne 5. července? (http://www.pravoslav.gts.cz/c_m/cmsvatek.htm): Podstatné je, aby den konání památky byl určen v církevní jednomyslnosti a aby motivy byly čisté (tedy cílem musí být výhradně oslava svatého, skrze něhož oslavujeme samotného Boha, jenž toho svatého sám proslavil). Pak můžeme doufat, že se Církev nebeská spojuje s Církví pozemskou a "Bůh podivuhodný ve svatých svých" je oslavován na nebi i na zemi.A v tomto bodě se stává římsko-katolický svátek cyrilometodějský a jeho červencové datum pro pravoslavné nepřijatelný. Za prvé bylo toto fiktivní datum ustaveno v církvi nepravoslavné čili heretické (heterodoxní), už to je pro autentickou křesťanskou Církev důrazným vybídnutím k největší zdrženlivosti. O nějaké církevní jednomyslnosti zde tedy nemůže být ani řeči. Za druhé byl termín toho svátku určen bez jakékoliv souvislosti s životem svatých slovanských apoštolů i mimo jakoukoliv souvislost s cyrilometodějstvím obecně. Naopak tento svátek byl stanoven účelově s úmyslem zastínit památku Mistra Jana Husa (koná se den nato v den jeho upálení dne 6. července); oslava svatosti cyrilometodějců měla posloužit latinské církvi k odvedení pozornosti lidu od oslav svatosti nepohodlného světce (Mistr Jan Hus je i mezi mnoha pravoslavnými křesťany uctíván spolu s Jeronýmem Pražským jako pravoslavný světec), a potažmo mělo ustavení letní slavnosti svatosti sv. Cyrila a Metoděje vést k úplné likvidaci svaté památky kostnických mučedníků; jen patrně kvůli tomu se latinská církev náhle rozpomenula na tyto byzantské svaté, které dříve prohlašovala za kacíře (heretiky).

**Pravděpodobný hrob sv. Metoděje byl zřejmě nalezen: viz článek na webu pravoslav:

http://www.pravoslav.gts.cz/c_m/hrob_met.htm

PS. článek o svatém Benediktovi je možno si přečíst zde:

http://pinc.blog.idnes.cz/c/132714/Benedikt-Kristuv-svedek-v-dobe-zkazy.html