Dětská kriminalita jako důsledek krize rodiny

Společně s mnoha jinými jsem otřesen množícími se případy kriminality dětí a mládeže, zejména romského etnika. Naše společnost čelí vskutku bezprecedentní vlně násilí, jehož pachateli jsou často děti mladší než 15 let, kteří zneužívají skutečnosti, že za své činy nemají trestní odpovědnost. Jak tomuto přívalu čelit?

Setkávám se na i na blogu Idnes s názory, že jednou z hlavních příčin dětské kriminality u nás je plození dětí Romy jen za účelem získání sociálních dávek a dětských přídavků. Jako řešení vidí represi a tvrdý postih dětí (snížení věkové hranice trestní odpovědnosti) a odebírání sociálních a rodičovských dávek těm rodičům, jejichž děti se těchto činů dopouštějí. S tímto názorem nesouhlasím, byť chápu důvody, proč je hlásán. Nepostihuje totiž skutečnou podstatu věci. Opravdovou příčinou tohoto stavu je absence rodičovské odpovědnosti a lásky v těchto rodinách. S tím úzce souvisí fakt, že příliš velký počet rodin se u nás rozpadá, čímž nejvíce trpí děti a má to významný negativní vliv na jejich chování. Dále, neschopnost dobře se o děti starat nesouvisí ani tak počtem dětí, ale s nezralostí rodičů, kteří v mnoha případech nejsou schopni si uvědomit, že narození dítěte s sebou přináší mnoho starostí a péče. Děti pak nejsou schopni náležitě vychovávat (hlavně proto, že ani oni sami nebyli náležitě vychováváni), a tak často sami dají přednost umístění svých dětí do státních zařízení. Tato zařízení, i v případě nejlepší vůle jejich personálu nemohou dětem věnovat tu individuální péči a zájem, které jsou přirozené, v normální funkční rodině. Velké procento dětí z dětských domovů tak doslova „roste pro kriminál“.

Děti pro svůj zdravý vývoj nezbytně potřebují rodičovskou autoritu a postupné přijímání odpovědnosti za své chování. Jedním z největších problémů dětí, vyrůstajících v dětských domovech je např. to, že se zde nemohou naučit přirozeně se učit sám o sobě rozhodovat, nakládat se svým volným časem a finančními prostředky – mimo jiné proto, že celý život ve státním výchovném ústavu měli svůj čas předem nalinkovaný v denním rozvrhu. Dnes se sice tyto věci snaží do jisté míry napravovat různé „domy na půl cesty“, ale i to je spíše jen pozdní náprava již spáchaných škod.

Řešením tedy může a musí být v první řadě dobrý systém prevence, fungující síť výchovných a rodičovských poradců a nízkoprahových center pro děti a mládež. V případě, že je nevyhnutelné odebrat děti jejich biologickým rodičům, pak je nanejvýš nezbytné umístit co největší počet dětí do rodin – adoptivních, či pěstounských, a nikoli naopak do státních zařízení, jak se stále u nás děje. Teprve pak by měla nastoupit represe. Domnívám se v této souvislosti, že nepomůže dělat razie v barech a hernách, kde jsou herní automaty. Mnohem účinnější by bylo jednoduše provozování heren a hracích automatů v restauracích a barech celoplošně zakázat, případně vymezit pro hazard jen jednu lokalitu v rámci České republiky. Liberalizmus jejich provozování je jedním z příkladů falešného pojetí svobody podnikání (Proč se v této souvislosti nestaly vzorem pro naše legislativce země svobody USA, kde se hazardní hry včetně herních automatů omezují jen na pár míst jako je Las Vegas a některé indiánské rezervace?). Souhlasil bych také s tím, v některých problematických lokalitách nastolit nulovou toleranci třeba i zdánlivě méně nebezpečného jednání mládeže, protože tento přístup je velmi účinný jako prevence závažnější trestné činnosti.

Jsem hluboce přesvědčen, že z dlouhodobého hlediska je mnohem účinnějším nástrojem než represe  prevence. Budu to možná do omrzení opakovat, ale přesto znovu ocituji slova Přemysla Pittra z doby před osmdesáti lety:

„Neztrácí národ v dětech nejcennější hodnoty, ponechává-li je bez péče mravní a sociální jejích osudu? Odkud se rekrutují zločinci, prostitutky, povaleči, lidé mravně otrlí, kteří jsou největším břemenem státu a hanbou národa? Vypočtěme si, co vydá stát ročně na policii, četnictvo, soudy, žaláře, donucovací pracovny, polepšovny, nemocnice, blázince! A kdo zaměstnává a plní tyto instituce? Jsou to povětšině ony děti ulice, pro které jsme v počátku neměli dosti lásky a péče, dosti peněz, které musíme pak vydat v mnohonásobné míře a to způsobem naprosto neproduktivním, často marně a zbytečně.“ Na tyto děti z problémových rodin škola nestačí: „Škola vzdělává rozum, dává vědomosti. Avšak sebe bystřejší rozum, sebe větší vědomosti nestačí. I srdce, cit a svědomí je třeba pěstovat. Je potřebí budit mravní uvědomění, pocit odpovědnosti. Školskými osnovami spoutaní a přetížení učitelé sami na to nestačí. Je potřebí spolupráce a účasti rodiny. Ale když ani rodina nestačí?

Když vlivem hospodářských, sociálních a mravních okolností rodiče tohoto úkolu plnit nemohou nebo plní nedostatečně, pak nastupuje dobrovolná péče a pomoc těch, kteří cítí s mládeží, cítí s lidem a milují jej.“ Takovým člověkem byl Přemysl Pitter a jeho spolupracovníci, s nimiž založil „Milíčův dům“ na Žižkově. Dnes podobným účelům slouží nízkoprahová komunitní centra, ale je jich zoufale málo, protože jejich potřebnost je často vnímána teprve poté, co dojde k tragickým událostem, o nichž referují média.

Přestože se Pitter obracel k tehdejší české společnosti, nelze zastírat, že dnes pravděpodobně mnohem větší procento problémových dětí je důsledkem zanedbání rodinné péče v romském etniku. Pro ně tím pádem o to více platí slova Pittra – jestliže jim opravdu záleží na dobré budoucnosti jejich dětí, je řešení problému především na nich. Jde o to, aby se v jejich středu našli lidé jako Pitter, takoví, co nebudou jen dokola omílat, že očekávají a žádají řešení jejich problémů od státu, obcí a všelijakých vládních komisí a zmocněnců, ale kteří nejen slovy cítí s romskou mládeží, ale dávají jí „bez nároku a nezištně to nejlepší, co mají – své zkušenosti, svůj čas, své síly. Svůj celý život.“

Doplnění

Protože žijeme v místě, kde je veliká koncentrace sociopatologických jevů, zde je několik modelových příkladů z našeho okolí, kdy rodiče nezvládli výchovu dětí:

Nefunkční rodina č. 1: matka samoživitelka: rozvedená matka se stará o syna, který jí přerůstá přes hlavu. Otce dítěte nemá ráda (opustil ji) a synu brání ve styku s otcem – a rovněž otci brání ve schůzkách se synem. Ten ale evidentně potřebuje otcovskou autoritu, kterou mu matka nemůže nahradit. V případě, který se konkrétně dotýkal nás, byla matka navíc těžce nemocná a fyzicky neschopná se synovi věnovat. Z chlapce tak vyrůstal postrach ulice, malý agresor, jehož divoké způsoby by bylo možno usměrnit – chlapec velmi stál o zájem dospělé, mužské autority (prostě - chyběl mu táta), s níž by se mohl ztotožnit. Po tragické události – předčasné smrti matky, si hocha vzal do péče jeho biologický otec, což v tomto případě je možná to nejlepší řešení pro další osud dítěte.

Nefunkční rodina č. 2: matka pracuje, otec si ale zvykl na zahálku, a tak hledá jen příležitostnou práci (pokud ji hledá vůbec). Společně pak tráví všechen volný čas v hospodě. Několik dětí, které zplodili, si muselo zvyknout na situaci, kdy od nejútlejšího dětství se musejí postarat samy o sebe. Starší dcery se tak později téměř od narození musí pečovat o svého malého sourozence, navzdory tomu, že rodiče pobírají mateřské přídavky. Situace dochází až do absurdních situací, kdy otec, který nepracuje a je doma, nařizuje dceři, aby vodila svou sestřičku do školky, k lékaři, případně se o ni starala v její nemoci. Ze strany matky pociťují děti naprostý citový chlad (sama vyrůstala v dětském domově, takže nepoznala rodičovskou lásku), ze strany otce slyší jen mnoho slibů, co všechno jim pořídí, z nichž naprostá většina není nikdy splněna. Děti tak již od malička zažívají odmítnutí, citový chlad, absenci pocitu bezpečí a předčasně vyspívají vzhledem k zatěžování povinnostmi, na něž ještě nejsou ve svém věku připraveny.

Nefunkční rodina č.3: rodině (dá-li se tento životní styl rodinou vůbec nazvat) šéfuje macho, který si zřejmě o sobě myslí, že jako bohém (má totiž rád bohémy) si může dělat co chce – postupně vystřídá několik žen a souložnic, plodí s nimi děti, které nemají náležitou výchovu a péči, a tak jsou mu odebírány a končí v dětských domovech. Děti v těchto domovech mají ovšem také prázdniny, přijíždějí je trávit domů, kde se o ně náš macho nestará – zlomil nad nimi hůl. Vytvářejí tedy party, zneužívavají svého věku necelých 15ti let a o prázdninách jsou postrachem svého města – fetují, kradou a loupí (aby měli na fet), aby se po prázdninách zase vrátili do svých dětských domovů a mohli si s ostatními chovanci vyměňovat zkušenosti o svých „prázdninových aktivitách“.

Nefunkční rodina č.4: otec i matka jsou alkoholici, zplodili 5 dětí, dcery i syny. Otec své dcery pohlavně zneužíval, matka se později upila k smrti. Osud dětí – z jedné dcery se stala prostitutka, z druhé vražedkyně svých dětí (nyní ve výkonu trestu), jeden syn spáchal sebevraždu, druhý je kriminálník a narkoman, snad jen třetí syn žije jakžtakž normálním životem. Životy těchto dětí byly trvale poznamenány strašlivým rodinným prostředím a prakticky neměly šanci dospět v lidi, kteří budou mít vědomí své hodnoty.

Mohl bych pokračovat, čtenáře by ale mohlo zajímat, že ani jedna z těchto „rodin“ není romská.