Poté, co v Jeruzalémě vznikla prvotní církev z Ježíšových učedníků, byla i ona vystavena velikému pronásledování – jak o tom vyprávějí Skutky apoštolské: „A stále přibývalo mnoho mužů i žen, kteří uvěřili Pánu... Ale velekněz a jeho stoupenci, totiž saducejská strana, byli naplněni závistí; chopili se apoštolů a vsadili je do městského vězení... Když je přivedli, postavili je před radu a velekněz je začal vyslýchat: „Důrazně jsme vám zakázali učit o tom člověku, a vy jste tím svým učením naplnili celý Jeruzalém; a na nás byste chtěli svalit odpovědnost za jeho krev!“ Petr a apoštolové odpověděli: „Boha je třeba víc poslouchat než lidi. Bůh našich otců vzkřísil Ježíše, kterého vy jste pověsili na kříž a zabili...“ Když to velekněží slyšeli, rozlítili se a chtěli apoštoly zabít. Tu vstal ve veleradě farizeus jménem Gamaliel, učitel zákona, kterého si vážil všechen lid; poručil, aby je na chvíli vyvedli ven, a řekl: „Dobře si rozmyslete, Izraelci, co s těmi lidmi chcete udělat... Nechte tyto lidi a propusťte je. Pochází-li tento záměr a toto dílo z lidí, rozpadne se samo; pochází-li z Boha, nebudete moci ty lidi vyhubit – nechcete přece bojovat proti Bohu.“ Dali mu za pravdu; zavolali apoštoly, poručili je zbičovat, zakázali jim mluvit ve jménu Ježíšovu a pak je propustili. Apoštolové však bez bázně dále pokračovali ve zvěstování evangelia.
Zakrátko situace dospěla tak daleko, že první z následovníků Krista byl zabit ukamenováním pro údajné rouhání – jeho jméno bylo Štěpán a právě jeho památka je připomínána dnešního dne. Štěpán patřil „služebníky u stolu“, postupně se ale při něm začalo stále více projevovat veliké duchovní obdarování: (Sk. 6. a 7.kp) „Štěpán byl obdařen Boží milostí a mocí a činil mezi lidem veliké divy a znamení. Tu proti němu vystoupili někteří židé, patřící k synagóze, zvané synagóga propuštěnců, a k synagóze Kyrénských a Alexandrijských, a společně se židy z Kilikie a z Asie se začali se Štěpánem přít... Navedli tedy několik mužů, aby prohlašovali: „My jsme slyšeli, jak mluví rouhavě proti Mojžíšovi a proti Bohu.“ Dav se ho pak chopil a dovlekl jej před židovskou radu. Tam Štěpán napřed vylíčil historii židovského národa, aby svou řeč zakončil poněku nediplomaticky - takto: „Jste tvrdošíjní a máte pohanské srdce i uši! Nepřestáváte odporovat Duchu svatému, jako to dělali vaši otcové. Byl kdy nějaký prorok, aby ho vaši otcové nepronásledovali? Zabili ty, kteří předpověděli příchod Spravedlivého, a toho vy jste nyní zradili a zavraždili. Přijali jste Boží zákon z rukou andělů, ale sami jste jej nezachovali!“ Když to členové rady slyšeli, začali na Štěpána v duchu zuřit a zlostí zatínali zuby. Ale on, plný Ducha svatého, pohleděl k nebi a uzřel Boží slávu i Ježíše, jak stojí po pravici Boží, a řekl: „Hle, vidím nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího po pravici Boží.“ Tu začali hrozně křičet a zacpávat si uši; všichni se na něho vrhli a hnali ho za město, aby ho kamenovali. Svědkové dali své pláště hlídat mládenci, který se jmenoval Saul. Když Štěpána kamenovali, on se modlil: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha!“ Pak klesl na kolena a zvolal mocným hlasem: „Pane, odpusť jim tento hřích!“ To řekl a zemřel.
Tyto i jiné konflikty mezi Židy a židovské konvertity ke Kristu, které provázely zvěstování evangelia po celém území Římské říše vedly nakonec k hořkému rozdělení judaismu a křestanství. Apoštol Pavel – onen mládenec Saul, který byl napřed horlivý pronásledovatel křesťanů, aby se po svém obrácení stal největším z Kristových apoštolů, měl velikou touhu přesvědčit pro Krista zejména příslušníky svého národu. Místo toho se stal především apoštolem pohanů. Přesto neztrácel naději na pozdější obrácení Židů ke Kristu (Řím. 11. kap):
„Chci tím říci, že Bůh zavrhl svůj lid? Naprosto ne! Vždyť i já jsem Izraelec, z potomstva Abrahamova, z pokolení Benjamínova. Bůh nezavrhl svůj lid, který si předem vyhlédl. Nevíte z Písma, jak si Eliáš Bohu naříká na Izrael? ‚Hospodine, proroky tvé pobili a oltáře tvé pobořili, já jediný jsem zůstal, a také mně ukládají o život!‘ Jakou však dostal odpověď? ‚Zachoval jsem si sedm tisíc mužů, kteří nesklonili kolena před Baalem.‘ A tak i nyní je tu zbytek lidu vyvolený z milosti. Když z milosti, tedy ne na základě skutků – jinak by milost nebyla milostí. Co z toho plyne? Izrael nedosáhl, oč usiluje. Dosáhli toho jen vyvolení z Izraele, ale ostatní zůstali zatvrzelí, jak je psáno: ‚Bůh otupil jejich mysl, dal jim oči, aby neviděli, uši, aby neslyšeli, až do dnešního dne.‘ A David praví: ‚Ať se jim jejich stůl stane léčkou a pastí, kamenem úrazu a odplatou, ať se jim oči zatmějí, aby neviděli, a jejich šíje ať je navždy sehnutá.‘ Chci tedy snad říci, že klopýtli tak, aby nadobro padli? Naprosto ne! Ale jejich selhání přineslo pohanům spásu, aby to vzbudilo žárlivost židů. Jestliže tedy jejich selháním svět získal a jejich úpadek obohatil pohany, co teprve, až se všichni obrátí? Vám z pohanských národů říkám, že právě já, apoštol pohanů, vidím slávu své služby v tom, abych vzbudil žárlivost svých pokrevních bratří a některé z nich přivedl ke spasení. Jestliže jejich zavržení znamenalo smíření světa s Bohem, co jiného bude znamenat jejich přijetí než vzkříšení mrtvých!“
Jako křesťan pocházející z pohanského národa jsem nemírně vděčný židovskému národu za vše, co pro všechny národy světa učinil Ježíš Kristus a všichni ostatní velicí židovští proroci a učitelé, kteří se podíleli na vzniku Bible – Starého a Nového zákona. Je mi zároveň líto, že se později, v období institucionalizované církve, stali Židé trvalým cílem pronásledování ze strany křesťanů. I když si dnes připomínáme zabití prvního křesťanského mučedníka, pokládám za zločinné takové uvažování, které obviňuje z této tragické události Židy jako národ a společně s obviněním za ukřižování Krista upatňuje vůči Židům princip kolektivní viny. Je mi nesmírně líto, že nejrůznější instituciolizované církve i její biskupové a teologové v minulosti k takovému „teologickému“ myšlení dospěli a zdůvodovali tak právo Židy pronásledovat.