Karma a milost

Karma je hinduistický filosofický koncept, podle kterého je lidský život pouze článkem v řetězci životů a štěstí v životě závisí na skutcích vykonaných v životě předešlém (reinkarnace) a současném (kauzalita). Každý čin, slovo a myšlenka – pozitivní či negativní – zanechává otisky v mysli (samskára). Protože způsob prožívání světa je určován obsahem naší mysli, negativní otisky nevyhnutelně vedou k budoucímu utrpení a pozitivní otisky vedou ke štěstí a spokojenosti.

Rabiho rodina Zdroj: Internet

Tento filozofický princip stejně nevyhnutelně vede k jednání, pro které je charakteristická např. ignorace chudoby a jiných projevů bídy. Vede se někomu zle? Je to důsledek špatné karmy z předchozího života. Pokud svůj osud ponese statečně, má naději, že v příštím vtělení bude mít lepší los. Pomáhat mu nemá smysl – je to jeho karma, kterou nelze změnit.

Raději, než abych se pokoušel o nějaký laický výklad tohoto tématu já sám, nechám promluvit člověka, který je do této problematiky nejlépe zasvěcený – rodilého hinduistu. V tomto myšlenkovém světě vyrůstal na Trinidadu, v jedné z velkých komunit indických přistěhovalců chlapec jménem Rabi Maharaj z vysoké indické kasty brahmínů. Jeho otec podstoupil nesmírné sebeodříkání, aby dosáhl „sebeuskutečnění“, jímž by se mu podařilo uniknout z koloběhu reinkarnace a dosáhnout Nirvány. Zemřel za podivných okolností tajemnou smrtí, a Rabi se rozhodl jej a jeho duchovní odkaz následovat. Už jako chlapec byl uctívaný „guru“. Velmi rychle si osvojil pokročilé formy cvičení jógy a po krátkém čase zakoušel mocné duchovní zážitky. Byl si jist, že i on se blíží svému „sebeuskutečnění“. Přesto však stále častěji čelil úvahám, s nimiž si nevěděl rady (výňatky jsou z knihy „Guru zemřel“, kterou později napsal):

Během studií na střední škole prožíval Rabi stále hlubší vnitřní konflikt. Od doby, kdy byl malým chlapcem, vnitřně vnímal Boha jako Stvořitele, který je oddělený a odlišný od vesmíru, jenž stvořil. To ale bylo v rozporu s filosofickým pojetím hinduismu, který tvrdí, že Bůh je všechno, že Stvořitel a stvoření je jedno a totéž. Zmítal se mezi těmito dvěma neslučitelnými pohledy. To, co okoušel při meditaci, souhlasilo s učením véd o Bráhmanovi, ale zkušenost běžného života byla jiná. V jogínském transu pociťoval jednotu s celým vesmírem. Nebyl odlišný od brouka nebo krávy nebo hvězdy ve vesmíru. Všechno bylo Bráhman a Bráhman byl všechno... Byla-li jenom jedna skutečnost, pak Bráhman byl zlem i dobrem, smrtí i životem, nenávistí i láskou. A to činilo všechno nesmyslným, dělalo ze života absurdnost. Nebylo snadné zachovat si zdravý rozum a přitom tvrdit, že dobro a zlo, láska a nenávist, život a smrt jsou jednou skutečností. Navíc, jestliže dobro a zlo bylo totéž, potom také byla každá karma stejná a na ničem nezáleželo; proč tedy být zbožný? Zdálo se to být nerozumné, ale mudrc Gosine mu připomínal, že rozum je součástí iluze a nelze se na něj spolehnout...

...„Jestliže rozum byl také mája (tedy přelud, fikce), jak učily védy, jak jsem potom vůbec mohl důvěřovat nějakému konceptu nebo dokonce i myšlence, že všechno je mája a že jedině Bráhman je skutečný? Jak jsem si mohl být jist tím, že Blaženost, kterou jsem hledal, nebyla také iluzí, když jsem nemohl důvěřovat žádnému vjemu a žádné logice? Pokud jsem přijal to, co učilo mé náboženství, musel jsem popřít to, co mi říkal rozum. Ale jak tomu je s ostatními náboženstvími? Jestliže vše je Jedno, pak jsou všechna stejná. To povyšovalo chaos na Poslední Skutečnost. Byl jsem zmaten.“ Rabi začal stále častěji uvažovat o Stvořiteli jako o pravém Bohu, odlišném od těch mnohých hinduistických bohů, z nichž některé potkával v transu, jak o tom byl přesvědčen. Stále více cítil rozdíl mezi hrůzou, kterou v jeho srdci vyvolávali, a tušením, že pravý Bůh je láskyplný a milostivý. Uvědomil si, že neexistuje jediný hinduistický bůh, kterému by skutečně mohl důvěřovat - ani jeden, který by ho miloval. Pociťoval stále větší hlad po poznání Stvořitele, ale neznal žádné mantry, aby se ho mohl dovolat. Navíc měl takový nejistý pocit, že jeho úsilí o „sebeuskutečnění“ ho k němu nepřivádí blíž, ale spíše ho od něho vzdaluje. Také ho trápilo, že přes všechny snahy uvědomovat si, že je Brahman, netrval pocit pokoje dosažený v meditaci ve všedním životě nikdy dlouho, až jednou:

„Připadalo mi, jakoby celý vesmír zpíval stejnou píseň, pulsoval stejným životem, byl projevem stejného Bytí. Každý atom v nejmenší bakterii až po největší slunce a nejvzdálenější hvězdu byl projevem stejného Pramene. Všechno bylo součástí stejné velké a jediné Skutečnosti. Byl jsem jedno se vším - všichni jsme byli projevem Bráhmanu. Příroda byla mým bohem a přítelem. Dostával jsem se do vytržení nad tímto univerzálním bratrstvím všech věcí a bytostí. Zpíval jsem "OM namah Šivaja" - člověk nesměl zapomínat na své povinnosti vůči Ničiteli - a otáčel orchidej v podobě škorpiona mezi prsty. Obdivoval jsem její bledé, jemné vzorkování a neuvěřítelnou hloubku zabarvení, které se zdálo otevírat bránu do jiného světa. Rychle jsem se otočil, vyrušen varovným zašustěním pod keři za mnou. Ke svému zděšení jsem uviděl velkého tlustého hada, jak se plazí přímo proti mně, s očima jako korálky upřenýma do mých očí. Byl jsem jako zhypnotizovaný, ztuhlý, chtěl jsem utéci, ale nemohl jsem se pohnout. Nebylo ani kam utéci - za mnou byl převis a přede mnou had. Ačkoli šeredný plaz neměl širokou hlavu jako kobra, projela mi hlavou myšlenka na podobu s velkým hadem, kterého míval Šiva vždy kolem šíje. Měl jsem stejné pocity, jaké jsem míval tak často při hluboké meditaci, když jsem se octl v podivném světě u Šivových nohou a jeho kobra na mne hrozivě syčela a vymršťovala jazyk. Moje situace vypadala jako předurčené naplnění těchto vizí. Tentokrát Ničiteli neuniknu!

Had už byl tak blízko, že bych se ho mohl dotknout. Vysunul hlavu ve tvaru klínu nad trávu a vztyčoval se, aby mohl zaútočit. V této chvíli mrazivé hrůzy jsem zaslechl z minulosti hlas své matky, jakoby tu teď stála a opakovala slova, která jsem dávno zapomněl: "Rabi, octneš-li se ve skutečném nebezpečí a nic už ti nepomůže, pak tu je ještě jeden bůh, ke kterému se můžeš modlit. Jmenuje se Ježíš."

"Ježíši, pomoz mi!" snažil jsem se křičet, avšak zoufalé volání bylo dusivým strachem stěží slyšet. K mému velkému překvapení had sklonil hlavu k zemi, otočil se zpět a rychle se odplazil pod keře... Přemýšlel jsem o této zkušenosti dlouho. Ježíš je mocný a úžasný bůh. Jak rychle odpověděl! Ale jaký to je bůh? Bůh ochrany? Proč mi matka nebo svámí v chrámě o něm neřekli víc? Ptal jsem se na Ježíše (mudrce) Gosina, ale nevěděl skoro nic, a zdálo se, že mu mé otázky nejsou vhod.“

Poté prožil několik dalších mysteriózních zážitků, kdy jen o vlásek unikl smrti. Navzdory pokročilému provozování jógy přestával být schopen sebekontroly - odcizil se svým příbuzným, měl stupňující se konflikty se svou tetou a navíc nebyl schopen přestat s náruživým kouřením cigaret (které kradl), jemuž zcela propadl. Upadl poté, co jasně slyšel jakýsi autoritativní hlas, který mu říká „ty přece nejseš žádný Bůh“, do zoufalství. Zavřel se na několik dní ve svém pokojíku, kde chtěl zůstat o samotě tak dlouho, dokud nenajde nějaké řešení své bezvýchodné situace:

„Začínal jsem litovat sám sebe. Přišel jsem o lásku a láskyplnou péči rodičů. Otec na mne nikdy nepromluvil a zemřel, když jsem byl ještě malý. Matku jsem už osm let neviděl... Během těchto dlouhých hodin samoty jsem probíral svůj život, kam až mi paměť sahala. Divil jsem se vlastní slepotě. Jak mohla být kráva nebo had – nebo já sám – bohem? Jak mohlo stvoření stvořit samo sebe?... Bál jsem se teď astrálních výletů a navštívení duchů, které mě kdysi tak nadchly. Neznal jsem jinou cestu k Bohu než prostřednictvím jógy. Moje náboženství, výchova, zkušenost s meditací – to všechno mně učilo, že pravdu mohu najít jen tehdy, když ji budu hledat v sobě. Znovu jsem se o to pokusil, ale tento způsob hledání byl marný. Místo toho, abych nalezl Boha, objevil jsem hnízdo zla, které mi umožnilo poznat zkaženost vlastního srdce...“

V tomto rozpoložení navštívila Rabiho jedna dívka, kamarádka jeho sestřenice, jménem Molly. Chtěla s ním mluvit o své nové zkušenosti – před nedávnem se stala křesťankou. Vnitřně rozpolcený Rabi se rozhněval: „Věřím, že se mohu přiblížit k Bohu prostřednictvím svého náboženství“ vykřikl vášnivě. V srdci věděl, že je to lež. Navíc se ujistil, že každý krok směrem k hinduistickým bohům ho odvádí od pravého Boha, kterého hledal, ale nikdy by to nepřiznal – tím méně křesťance. Křesťané pojídali krávy, které uctíval jako božstva a většina z těch, které znal, žila takovým životem, že s jejich náboženstvím nechtěl mít nic společného. Chtěl se s ní rozloučit a vstal. V tom velmi tiše řekla něco, co jej znovu posadilo na židli: „Bible učí, že Bůh je Bohem lásky. Chtěla jsem ti říct, že jsem ho poznala.“

Byl ohromen. Jako hind nikdy neslyšel o Bohu lásky! V údivu naslouchal jejím slovům: „Chce nás přitáhnout k sobě, protože nás má rád.“ To jej znovu šokovalo. Celý svůj dosavadní život vynaložil ohromné úsilí, aby se k Bohu přiblížil sám prostřednictvím „sebeuskutečnění“, a ona tu vykládala, že to je naopak Bůh, který se ve své lásce snaží jej přitáhnout k sobě. „Bible učí, že Bůh poslal Krista, aby zemřel za naše hříchy. Přijmeme-li jeho odpuštění, můžeme ho poznat.“

Ohradil se: „Věřím v karmu. Cokoli zaseješ, to sklidíš, a nikdo to nemůže změnit. Naprosto nevěřím v odpuštění. To je nemožné! Co se stalo, stalo se!“

„Bůh však může všechno,“ ujistila ho Molly. „On má způsob, jak nám odpustit. Ježíš řekl: ´Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k otci, než skrze mne´. Ježíš je ta cesta. Protože zemřel za naše hříchy, Bůh nám může odpustit.“

To byl dogmatizmus, který mu byl z duše protivný – přestože vždy tvrdil, že jedinou cestou je hinduizmus. Teď ale namítal, že podle Bhagavadgity vedou všechny cesty k jednomu cíli, ať už člověk činí cokoli, dostane se stejně nakonec (i bez náboženství) prostřednictvím karmy a reinkarnace ke Kršnovi. Bylo však méně dogmatické tvrdit, že Kršna je jediným cílem, než říkat, že Kristus je jedinou cestou? A byl Kršna tím, koho skutečně hledal? Ne. Rabi věděl ve svém srdci, že nebyl tím pravým Bohem, kterého chtěl poznat, ve své přílišné hrdosti to ale nepřiznal. Nemohl si ale nevšimnout jejího pokojného a radostného výrazu, s nímž přijímala jeho vzrušenou argumentaci.

„Proč jsi tak šťastná,“ zeptal se. „Zřejmě hodně medituješ?“

„Radost není něco, co si můžeš vytvořit,“ řekla Molly. „Nemá-li pravý základ, pak není skutečná a dlouho nevydrží. Mám radost, protože jsem poznala Ježíše – On mi odpustil hříchy a to úplně změnilo můj život.“

Ještě dlouho ten den spolu diskutovali, až nastal čas, kdy musela odejít. Při jejím odchodu zvedl ruku, rozhodnutý dát jí najevo, že ho nepřesvědčila. Její návštěva byla urážkou. Jako bráhman se snížil a mluvil s odpadlicí, která opustila své náboženství. A navíc měla tu drzost jeho, jogína, přemlouvat, aby se stal křesťanem. Vykřikl: „Nikdy se nestanu křesťanem – ani na smrtelné posteli ne! Narodil jsem se jako hind a chci jako hind zemřít!“

Dívala se na něj se soucitem: „Než dnes večer půjdeš spát, Rabi, prosím tě, klekni si a popros Boha, aby ti ukázal pravdu. Já se za tebe budu modlit!“ Zamávala mu a odešla.

Po odchodu Molly probíhal v Rabiho mysli těžký vnitřní boj. Bylo by to nádherné, kdyby měla pravdu. Chtěl tomu věřit, ale Ježíš byl křesťanským Bohem – kdyby se stal křesťanem, jeho rodina by jej odvrhla. Ale jeho dosavadní život se mu ošklivil. Zápasil o sebeuskutečnění, hleděl do sebe a snažil se poznat, že je bohem. Přitom zjistil jen jedno – že je beznadějně ztracený. Jen strach z toho, co je po smrti, jej zdržoval od sebevraždy. Nakonec si už nevěděl rady. Klekl si u postele s vědomím, že plní přání Molly: „Bože, skutečný Bože a Stvořiteli, prosím ukaž mi pravdu! prosím, Bože!“

Maharaj pokračuje: „Něco se ve mně zlomilo, jako se láme vysoký bambus při bouři. Poprvé v životě jsem cítil, že jsem se skutečně modlil a pronikl - ne k neosobní síle, ale k pravému milujícímu Bohu.“ Lehl si do postele a ihned usnul. Jeho poslední myšlenkou bylo, že Bůh modlitbu slyšel a že na ni odpoví.