Islámský evangelismus II

Tento článek přímo navazuje na vyprávění Američanky Latashy v článku „Islámský evangelismus“. Při četbě jejího příběhu mne nejdříve napadalo: Může to být vůbec míněno vážně? Když jsem prozkoumal všechny souvislosti, z nichž plynulo, že ano, podíval jsem se na věc znovu: Z jaké asi byla církve – vedl ji vůbec někdo ke Kristu? Vždyť to děvče o něm nemá ani ponětí... To co zná o víře v Boha, je jen mrtvé náboženství! Její svědectví o obrácení k islámu totiž neukazuje, že by se její život nějak závažně proměnil, totiž kromě formy náboženství. Její konverze mi připadá jako vyprávění člověka, který má radost, že si pořídil nový byt, nebo automobil, nebo se stal fanouškem jiného fotbalového klubu, jehož klubové barvy se mu líbí více, než ty přechozí. Nezaregistroval jsem jakýkoli mocný duchovní impulz (nepokládám za něj obdiv k paní v nikábu, nebo změnu náboženských rituálů), nečinila pokání, její nová víra nevyvolala změnu chování ve smyslu větší lásky k lidem kolem ní, neuvedla žádný prožitek Božího odpuštění, smíření a milosrdenství. Kde je vnitřní proměna, která je tak charakteristická pro člověka, jenž přijme Krista a prožije znovuzrození? Mohu si odpovědět sám – nikde, protože nic takového islám ani nenabízí, ani nedává.

Čemu se muslimové klanějí u Kaaby? Zdroj: Internet

Vrátíme-li se k motivům, které přivedly naši „křesťanku“ Latashu k islámu, vidíme, že prvním byl její (údajný) problém s chybami a omyly Bible, druhým bylo, že se jí líbilo oblékání hidžábu a nikábu a třetím, že se muslimové modlí na rozdíl od křesťanů 5x denně, čímž prý lépe uctívají Boha a nebudou prý mít potíže při Posledním soudu.

Otázka správné modlitby a půstu: Pokud jsem správně pochopil – muslimové jsou z nějakého důvodu přesvědčení, že Bůh vyžaduje pouze jednu formu modlitby, totiž tu jejich. Muslimský modlitebník se totiž modlí správně jedině tehdy, když 5x denně přesně vykonává nadiktované pohyby a recituje svou modlitbu v arabštině – jinak ji prý Bůh neslyší. Tato modlitba má tedy předepsanou formu a obsah, je neměnná. Jde tedy o náboženský rituál, jenž vyjadřuje zejména pokoření muslima před předmětem jeho uctívání, ale nevede ho do nějakého hlubšího obecenství s Bohem.

Pokud jde o půst, muslimové mají přikázaný postní měsíc Ramadán, během kterého se musí zříci se za denního světla jídla, pití, kouření, žvýkání a sexu. Toho všeho si ale mohou dopřávat i během tohoto měsíce v noci...

Bible ale jasně ukazuje, že modlitba ani půst by ale neměly být náboženským úkonem, který je vykonáván jako příkaz, či zaříkávadlo z pověrčivého strachu, nebo rituál. Už starozákonní prorok Izajáš takto ukazuje, co je pravý půst (58.kap):

„Právě v den, kdy se postíváte, hovíte svým zálibám a honíte všechny své dělníky. Postíte se jenom pro spory a hádky, abyste mohli svévolně udeřit pěstí. Nepostíte se tak, aby bylo slyšet váš hlas na výšině. Což to je půst, který si přeji? Den, kdy se člověk pokořuje, kdy hlavu sklání jako rákos, žínici obléká a popelem si podestýlá? Dá se toto nazvat postem, dnem, v němž má Hospodin zalíbení?

Zdalipak půst, který já si přeji, není toto: Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít? Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš-li nahého, obléknout ho, nebýt netečný k vlastní krvi? Tehdy vyrazí jak jitřenka tvé světlo a rychle se zhojí tvá rána. Před tebou půjde tvá spravedlnost, za tebou se bude ubírat Hospodinova sláva. Tehdy zavoláš a Hospodin odpoví, vykřikneš o pomoc a on se ozve: ‚Tu jsem!‘

Odstraníš-li ze svého středu jho, hrozící prst a ničemná slova, budeš-li štědrý k hladovému a nasytíš-li ztrápeného, vzejde ti v temnotě světlo a tvůj soumrak bude jak poledne.“ Hospodin tě povede neustále, bude tě sytit i v krajinách vyprahlých, zdatnost dodá tvým kostem; budeš jako zahrada zavlažovaná, jako vodní zřídlo, jemuž se vody neztrácejí. Co bylo od věků v troskách, vybudují ti, kdo z tebe vzejdou, opět postavíš, co založila minulá pokolení. Nazvou tě tím, jenž zazdívá trhliny a obnovuje stezky k sídlům.

Jestliže v den odpočinku upustíš od svých pochůzek, od prosazování svých zálib v můj svatý den, nazveš-li den odpočinku rozkošným, svatý den Hospodinův přeslavným, budeš-li jej slavit tak, že se vzdáš svých cest, že přestaneš hovět svým zálibám a nepovedeš plané řeči, tu nalezneš rozkoš v Hospodinu „a já ti dovolím jezdit po posvátných návrších země a z dědictví tvého otce Jákoba tě budu živit.“

Pokud se týká modlitby, Ježíš říká jasně, že „nemáme opakovat naprázdno slova jako pohané, kteří se domnívají, že budou vyslyšeni pro množství svých slov.“ Ježíš Kristus nám sděluje o modlitbě něco zcela odlišného, nového a převratného: „Ale přichází hodina, ano, již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě.“ Jak tomuto výroku (nejen já) rozumím je to, že Bůh neklade důraz na nějaké předepsané formy, slova a rituály, ale na postoj srdce modlitebníka a jeho vnitřní (duchovní) sjednocení s Bohem. Když se modlíme, je to s vědomím, že oslovujeme svého nebeského Otce (chcete-li – Tatínka/ výraz Abba má tento význam), který nás miluje. Máme k němu přístup skrze Ježíše Krista, který stojí před Božím trůnem, je naším „advokátem“ a přináší Otci naše prosby. Když se takto modlíme, postupně roste naše jednota s ním v Duchu svatém a naše modlitby stále více vyjadřují Boží vůli. Bůh nikde  v Bibli  (NZ) nepředepisuje, jak často se máme modlit - modlitba by měla být přirozenou potřebou a nikoli nutností. Apoštol Pavel vybízí k neustálým modlitbám. Modlitba má mnoho forem (uctívání, přímluvy, chvály, vyznání, a třeba i pláč a zpěv v Duchu), ale vždy by měla vycházet z vedení Duchem svatým. V moci Ducha svatého je pak možno se modlit nejen  povinně 5x denně  ale vlastně nepřetržitě.

Poznámka k „dokonalosti“ Koránu:

Je možné, že se nějaký islámský duchovní vůdce autenticky dotkl srdce Američanky Latashy, stejně jako jiný sl. Jíchové. Mne však zajímalo, jestli ji přivedl opravdu ke zřídlům pravého poznání. Začněme tedy zkoumat, jak si stojí Korán v porovnání s Biblí z hlediska svého nároku na Božskou dokonalost a jestli zmíněná Latasha i sl. Jíchová si „nestouply z deště pod okap“, pokud chtěly mít 100% jistotu o božském původu islámu:

Podle islámské tradice byl text Koránu zjeven proroku Muhammadovi prostřednictvím anděla Gabriela. Muhammad měl být posledním člověkem-prorokem (z řady proroků, jmenovaných v Bibli), který byl obdarován božským zjevením. Text prý zapisoval na jednotlivé palmové listy, pergameny, kosti apod. Podle jiné tradice byl prorok negramotný a obsah budoucího Koránu (qur'an tj. recitace) sděloval svým blízkým, kteří jej recitovali dalším posluchačům a později i zapisovali. Po smrti Muhammada (632) svěřil první chalífa Abú Bakr sepsání Koránu do jednoho svazku písaři Zajdu ibn Thábitovi. Korán byl pak předán druhému chalífovi Umarovi. Třetí chalífa Usmán (Uthman) dal zhotovit několik dalších opisů původního díla a poslal je do různých muslimských zemí.

Pozn. MP: jak se zdá, ani islámská tradice si není jista, jestli Muhammad svá vidění zapisoval, nebo ne... Přesto je Korán podle nich přesným sdělením od Boha.

Na základě vědeckých zkoumání orientalistů (např. J.Wansbrough 1977) z konce minulého století nebyl text Koránu ustaven brzy po Muhammadově smrti, jak je tradováno. Celý proces měl trvat 200 let. Textová kritika ukazuje, že Korán je kompozicí z různých zdrojů, které byly kompilovány mnoho desítek let. Některé texty byly zřejmě mylně pochopeny už v době svého začleňování do Koránu a pocházejí ze zdrojů o stovky let starších než vznik islámu. Až do roku 691 n.l. (59 let po prorokově smrti) nemáme doklad existence Koránu. Prvý nález několika nápisů, odpovídajících textu Koránu, pochází z mešity Chrám kamene (Dome of the Rock) v Jeruzalémě. Nápisy však vykazují rozdíly oproti současným textům. Texty Koránu začaly vznikat v posledním desetiletí sedmého století. Nynější verze Koránu se ustálila v období 130 až 300 let po smrti proroka Muhammada.

Jak je na tom tedy autenticita textu Koránu?

Podle tradičního názoru je Korán jediným svatým textem, který byl uchován v úplné a původní verzi bez sebemenší změny ve stylu nebo dokonce v interpunkci. Je úplný a autentický, přesně takový, jak jej nadiktoval anděl Muhammadovi.

Vědecký pohled na Korán se ovšem značně liší od tradiční představy o neměnnosti jeho textu - Nejstarší dochované texty Koránu jsou psány bez samohlásek a diakritických značek, které v moderní arabštině ukazují, jak text číst. Islámští učenci přidávali diakritická znaménka do textů Koránu až v 8. a 9.století, aby jednoznačně určili jeho smysl. Nejstarší známé fragmenty Koránu pocházejí z Velké mešity v Sanaá v Jemenu (Great Mosque of Sana'a). Některé texty byly napsány již v 7. a 8.století n.l. Vykazují odchylky od standardního textu Koránu.

Co je ale zcela zásadní, to je stále zřetelnější fakt, že původní text Koránu nebyl podle posledních vědeckých výzkumů vůbec sepsán v arabštině (které v době vzniku Koránu chyběla psaná forma), ale v určitém mixu syro-aramejštiny, jež byla po staletí hlavním dorozumívacím jazykem na Blízkém východě a až později přeložen do arabštiny.

Podle původních textů např. čekají v ráji na islámské mučedníky spolu s jinými pochutinami i bílé rozinky křišťálového jasu. Nikoliv čisté panny jak uvádí současný Korán. Původní pojem HUR znamenající bílý byl nahrazen výrazem HoURi (panna). Korán převzal popis ráje z křesťanských Hymnů o ráji (Hymns of Paradise), které popisují ráj jako zahradu s tekoucími vodami, oplývající ovocem a bílými rozinkami, delikatesou ceněnou na Blízkém Východě. Je zde další koránský výraz chybně interpretovaný jako ‘děti’, nebo ‘mládenci’ ráje. V aramejštině označuje plod vína, který je v Koránu přirovnáván k perlám. Další nesmysl obsahuje např. Súra 24 - verš 31 v arabštině říká ‘Ať bijí svými závoji proti svým vakům’. To je nepochopitelná fráze, pro kterou byla nalezena tato interpretace: ‘A nechť spustí závoje své na ňadra svá’. Pokud je ale tato pasáž čtena ve světle syro-aramejštiny, znamená jednoduše ‘Ať si upnou opasky kolem svých boků’”.

Takových i jiných omylů a chyb je v Koránu mnoho. Mnohem závažnější než tyto zkomoleniny jsou ale jednoznačné výzvy k násilí a zabíjení nepřátel v Koránu, které rozhodně nesvědčí o mírumilovných úmyslech autorů jeho poselství.

Tradiční představa o božském vnuknutí Koránu, jeho integritě, neomylnosti a autenticitě je tak na základě soudobého vědeckého poznání těžko udržitelná.

V této souvislosti není bez zajímavosti, že již koncem 8.století začal uvnitř islámu spor o to, zda je Korán poznamenán chybami člověka, nebo je bezchybným dílem Božím. Mnoho škol začalo dávat přednost metaforickému výkladu Koránu před jednoduchým literárním a doslovným. Na konci 10.století byla tradice obrazného výkladu textu (škola Mu'tazili) postupně opouštěna. Prosadila se také myšlenka jedinečnosti Koránu v jeho „původním“ jazyce. Překlady byly chápány jen jako textová pomůcka a volné převyprávění. Korán je dodnes čten a recitován v „originále“ i posluchačům nemluvícím arabsky. Hlavní proud muslimů stále upřednostňuje tradici doslovného chápání textu a věří v bezchybnost a konečnost textu Koránu.

Zdroje: web Pravda o islámu, web Mýty a skutečnost, rozhovor s "Christofrem Luxenbergem" (nepravé jméno z důvodu ochrany před islamisty) o původu Koránu na webu Islam Info aj.