O exorcismu

Po připitomělém článku o prostituujících vysokoškolačkách na OnaDnes potvrdili redaktoři Idnes svůj trend ohlupující bulvárnosti v jiné rubrice – Xman - ještě ubožejším článkem na téma exorcismu „Anneliese Michelová: oběť vymítání ďábla“. O to, že jim nejde o seriozní prozkoumání tohoto tématu, ale jen o hledání laciných senzací, doložili redaktoři Michal Černý (Xman.cz) a Martin Frozen (iDNES.cz) tím, že se soustředili na několik případů, kdy (snad) byl použit nesprávně a před čtenáři zcela zatajili, že dnes existují stovky, ba tisíce dobře dokumentovaných příkladů úspěšného vymítání. Ve svém hanopisu navíc pokládají exorcizmus za výsadní hájemství katolické církve, cituji: „Křesťanství (pravděpodobně měli na mysli římskokatolickou církev – pozn. MP) rozlišuje dva exorcismy. Takzvaný malý je součástí rituálu, při němž se nově přijímaný člen církve zříká při křtu ďábla, velký exorcismus na "vymítání zlých duchů nebo vymanění z ďábelského vlivu, a to skrze duchovní pravomoc, kterou Ježíš svěřil své církvi". Může jej provádět jen kněz, jehož, obvykle na dobu určitou, pověří biskup a pravidla velkého exorcismu stanovuje část díla Rituale Romanum, které v roce 1999 Vatikán revidoval.“

Mahesh Chavda s manželkou Zdroj: Internet

Článek je postaven na ojedinělé události, která je jednak vylíčena velmi jednostranně, zejména ale jeví znaky toho, že kněz, který exorcizmus prováděl, nebyl k tomuto aktu zcela kompetentní – nestačí mít k tomu nějaký církevní štempl, exorcista musí být vybaven dary a autoritou Ducha svatého. Měl by být také na akt vymítání modlitebně podporován a připraven půstem. Autoři se v článku pozastavují nad tím, že k tomuto aktu došlo ve 2. polovině 20. století („pohleďte, jaké církevní tmářství“), aniž by slovem zmínili statisíce obětí eugeniky („vědecké“ likvidace duševně nemocných v nacistickém Německu), tisíce oběti zvrhlých „vědeckých“ experimentů s drogami, jež byly v utajení prováděny na vězních i duševně nemocných  ve všech „vyspělých“ státech, a aniž by zmínili skutečnost, že dnešní psychoterapeuti si opravdu zvou křesťanské „vymítače“ (Boží služebníky s darem vymítání démonů) k případům těžkých psychických poruch, s nimiž si neví rady.

Ve skutečnosti patří vymítání démonů od samého počátku – už od doby veřejného vystoupení Ježíše Krista - k projevům moci Božího království nad mocí ďábla a jeho přisluhovačů.

O tom, jak probíhá autentické vymítání démonů, píše ve své knize „Jen láska může způsobit zázrak“ světoznámý evangelista Mahesh Chavda: „Když mě Pán poslal pracovat do Státní školy pro retardované děti, dal mi slovo ze Žalmu 27; ukazovalo mi, jak jsem měl podle jeho vůle v práci jednat. Jako by bylo modlitbou za děti v tomto ústavu, na niž chtěl Pán odpovědět: „Slyš mne, Hospodine, hlasem volajícího, a smiluj se nade mnou i vyslyš mne. O tobě přemýšlí srdce mé, že velíš, řka: Hledejte tváři mé, a protož tváři tvé, Hospodine, hledati budu. Neskrývejž tváři své přede mnou, aniž zamítej v hněve služebníka svého; spomožení mé býval jsi, neopouštěj mne, aniž se mne zhosťuj, Bože spasení mého. Ačkoli otec můj a matka má mne opustili, Hospodin však mne k sobě přivine." (Žalm 27,7-10) Připadalo mi, že tyto děti - ačkoli tomu zřejmě nemohly rozumět, ani to nějak vyjádřit — jakýmsi tajemným způsobem hledaly Boží tvář. Byly skutečně odmítnuté a opuštěné, možná víc, než kdo kdy věděl. Avšak navzdory těžkým postižením jako by hluboko v jejich nitru cosi instinktivně odpovídalo na Boží lásku, Jeho něhu a slitování. Čím víc jsem dovoloval Duchu svatému, aby skrze mě proudil, tím víc od Pána přijímaly. Často byly změny sotva patrné a objevovaly se pozvolna během dlouhého období. Jindy Pán jednal mnohem rychleji a dramatičtěji. Někdy to až vzbuzovalo bázeň.

PŘÍPAD STEVIEHO

Jedním z nejbolestivějších případů v celé škole byl chlapec jménem Stevie. Trpěl extrémní formou Downova syndromu („mongolismu"). Fyzicky mu bylo šestnáct, ale mentálně necelé dva roky. Dětem jako Stevie jsme říkali „bouchači"; v klinické terminologii to je člověk trpící automutilací. Cosi ho nutilo, aby se oběma rukama spojenýma v pěst divoce bil do hlavy a obličeje. Dělal to téměř neustále. Následkem dlouholetého bití měl celou tvář jeden obrovský mozol. Kůže byla silná a hrubá jako u hrocha. Uši byly groteskně zvětšené, oči uzavřené otoky, rty zčernalé a znetvořené. Požádali mě, abych pro Stevieho vytvořil speciální tréninkový program, aby se přestal zraňovat.

Co jsem mohl dělat? Jak jsem zjistil, ostatní již vyzkoušeli všechno možné, aby Stevieho abnormální chování změnili. Záznamy prozrazovaly, že ho podrobili i elektrošokové terapii. Je to extrémní forma negativního posilování. Stevie byl napojen na elektrody a kdykoli se udeřil, dostal elektrický šok. Cílem bylo, aby si časem uvědomil spojitost mezi nežádoucím chováním (bitím) a bolestivým následkem (elektrošokem) a s tímto chováním přestal. Nefungovalo to. Zápisy ukazovaly, že během půlroční terapie se jeho sebezraňování ještě zhoršilo. Léčba byla tedy přerušena. Ošetřovatelé nakonec v zoufalství přišli na primitivní, avšak účinný způsob, jak Steviemu v ranách zabránit. Připevnili mu paže k dlouhým tuhým dlahám, aby je měl neustále zcela natažené. Chodil po škole s pažemi trčícími do stran jako křídla letadla. Osvědčilo se to docela dobře až na jednu věc: netrvalo dlouho a některé z dětí si uvědomily, že takto svázaný je Stevie zcela bezbranný. Vyvinuly jakýsi druh hry: jeden z větších chlapců se za něho připlížil a strčil ho tak, že Stevie letěl dopředu. Protože nemohl dát ruce před sebe a pád zabrzdit, přistál obličejem na beton. Děti to považovaly za velikou legraci.

Opravdu jsem nevěděl, co si počít... Zahleděl jsem se na mozolnatý obličej plný modřin a krve, odpočívající na mém rameni. Přemýšlel jsem o slovech z Bible: „Takový rod nevyjde jinak než modlitbou a postem." Tímto způsobem se v evangeliu hovořilo o zlém duchu, takže smysl se zdál jasný: příčinou Stevieho problému je démon. Kdybych mu chtěl pomoci, musel bych se vypořádat s jeho působením. Ale jak? V Tonyho případě jsem se jednoduše modlil, aby mu Pán požehnal, a démon odešel. Se Steviem jsem se modlil stejným způsobem již týdny, ale jeho stav se neměnil. Cítil jsem, že odpověď leží ve slově „půst". Nikdy jsem se o něm neučil, ale bylo mi jasné, že Pán chce, abych se postil. Chápal jsem půst tak, že nebudu jíst ani pít: po určitou dobu žádné jídlo a žádná voda. Přijal jsem to a řekl: „Pane, chceš-li, abych se postil, udělám to." Začal jsem téhož dne. Uběhl snadno; vyhlídka na to, co Pán učiní pro Stevieho mě tak vzrušovala, že jsem hlad a žízeň nevnímal. Druhý den byl těžší. Třetího dne jsem opravdu bojoval. Později jsem se dozvěděl, že není dobré zůstávat delší čas bez vody. Tehdy jsem to netušil, postil jsem se tedy i od vody. Druhého dne postu jsem dostal hlad, před očima se mi objevovaly řízky a smažené brambůrky. Třetího dne se mě zmocnila taková žízeň, že jsem na hlad ani nepomyslel! Pamatuji se, jak jsem pozoroval jednoho z opatrovníků, když si myl ruce. Zurčení takového množství vody tekoucí z kohoutku přímo do výlevky mě trýznilo - pouhé pomyšlení, že voda jen tak odtéká. Rozzlobil jsem se. Znovu vidím ohromený výraz jeho tváře, když jsem vykřikl: „Co děláš? Nevíš, že bys ji mohl pít?" Chudák, neměl zdání, co prožívám. Čtvrtého dne jsem cítil, jak mi Pán říká, že vodu pít mohu, ale v postu od jídla jsem pokračoval. Konečně, po čtrnácti dnech, mi Duch svatý řekl: „Teď jdi a modli se za Stevieho."

Vzal jsem chlapce do malé kanceláře, kterou jsme někdy užívali pro schůze personálu. Seděl tam, paže rozepjaté do stran a bezvýrazně se na mě díval. „Stevie," začal jsem, „vím, že mi nerozumíš. Tvoje mysl toho není schopna, ale tvůj duch ano. Chci ti povědět, že jsem služebník Pána Ježíše Krista. Přicházím k tobě s dobrou zprávou: Ježíš přišel, aby propustil zajatce. Bůh tě miluje, Stevie. Poslal svého Syna, Ježíše, aby zemřel za hříchy celého světa a vysvobodil nás všechny z ďáblových pout." Náhle jsem pocítil obrovský příval víry, autority a důvěry. Podíval jsem se na chlapce, jako bych hleděl přímo do jeho ducha a řekl: „Ve jménu Ježíše Krista, ty zlý duchu sebetrýznění, vyjdi z něho - hned!" Jakmile jsem tato slova řekl, Stevieho tělo vylétlo ze židle a přistálo u zdi. Jako by někdo zvedl hadrovou panenku a mrštil jí přes místnost. Stevie chvíli seděl na podlaze a zády se opíral o zeď. Potom otevřel ústa a hlasitě vydechl. Znělo to, jako když se snaží vypravit ze sebe vzduch někdo, kdo se dusí. Trvalo to snad celou minutu. Kancelář se naplnila pachem zkažených vajec. Tak náhle, jak začal, vzdech skončil a pach se rozptýlil. Stevie seděl na podlaze a díval se na mě. Něco se však na něm změnilo; celá místnost byla jiná. Rozvázal jsem mu ruce. Pomalu je zvedl k obličeji. Jemně se dotýkal tváří, očí, úst. Po lících se mu začaly kutálet veliké slzy. I já plakal. Uvědomil jsem si, že Stevie je poprvé schopen dotknout se svého obličeje, aniž by si zasazoval rány.

Během několika příštích týdnů se chlapcův vzhled začal měnit. Modřiny a podlitiny se zhojily. Kožovitá pleť se proměnila v hladkou a hebkou. Zmizely otoky kolem očí a uší. Stevie už nikdy nemusel mít na rukou dlahy. Od onoho dne se u něho již nikdy neprojevilo sebezraňující chování, které ho tak dlouho sužovalo. Pán ho osvobodil. Tato zkušenost mě hodně naučila. Poznal jsem, jak mohou být zlí duchové mocní a působit lidem nemoci a utrpení. Poznal jsem, oč mocnější je jméno Ježíš, které nás osvobozuje. Poznal jsem význam postu, jenž od té doby hraje v mém životě a službě životně důležitou roli.“

Poznámka:

Všiml jsem si, že někteří diskutéři mají problém akceptovat svědectví Maheshe Chavdy. S tímto vzácným člověkem jsem měl možnost se osobně setkat když asi před 20 lety navštívil Prahu. O pravdivosti jeho svědectví nemám sebemenší pochybnosti. Bůh skrze něj učinil mnoho velikých činů - mimo jiné i vzkříšení z mrtvých. Jeho kniha "Jen láska může způsobit zázrak" stala bestselerem a prodává se i v českém překladu - pod tímto jménem je možno ji najít ve vyhledávači a otevřít ve formátu pdf.

další informace jsou zde: http://www.chavdaministries.org/