Poselství bible

Mnoho lidí se v průběhu dějin domnívalo, že různými argumenty zneváží či zesměšní bibli a její poselství lidem od živého Boha, a až ji definitivně znemožní, bude slovy K. Marxe jako nepotřebná vyhozena na „smetiště dějin“. Těch, kteří „dokazují“ její nepravdivost, či že obsahuje podvrhy a smyšlenky, se i dnes najde mnoho a mnoho. Často je jimi „dokazováno“, že příběhy, popsané v knihách Bible se nikdy nestaly (nebo staly úplně jinak), že postavy v ní uvedené nikdy ve skutečnosti nežily, a nejčastěji, že jde o plagiáty, že bible obsahuje jen špatné opsání nějakých jiných starších mýtů či příběhů. V tomto „očistném díle“ bylo a je zapojeno rovněž mnoho teologů, zejména v období rozmachu pozitivistické vědy 19. století, různí učenci a „badatelé bible“, kteří zpochybňují Ježíše a bibli se ale najdou i dnes.

web Cesty Katecheze

Avšak navzdory tomu, s tím, jak vzrůstají znalosti vědy o dobách jejího vzniku, jak se zlepšuje poznávání původního významu slov v jazycích bible (například zjištění, že autoři Nového zákona jej sice psali řecky, jejich myšlení však bylo hebrejské), stoupá také přesvědčení o hodnověrnosti poselství jednotlivých knih bible a událostí v ní vylíčených. Je ovšem nutno si uvědomit, že pojmům, příběhům a proroctvím, obsaženým v bibli, je možno opravdu porozumět jen tehdy, přijmeme-li biblický způsob uvažování o nich, porozumíme-li záměru, s nímž byly psány. To vyjadřuje i výrok apoštola Petra: (2 Pet. 2, 20-21): „Toho si buďte především vědomi, že žádné proroctví v Písmu nevzniká z vlastního pochopení skutečnosti. Nikdy totiž nebylo vyřčeno proroctví z lidské vůle, nýbrž z popudu Ducha svatého mluvili lidé, poslaní od Boha.“

Příklad: Ve Starém zákoně nalezneme – jak se nám to na první pohled jeví - specifickým způsobem zpracovány různé mýty, které se vyskytují u jiných národů, jejichž kultura byla mnohem starší, například příběh o potopě, který se vyskytuje v nejstarším známém literárním útvaru, v Eposu o Gilgamešovi. Šlo tedy jen o primitivní plagiát, jak někdo tvrdí? V žádném případě, protože se vnitřní poselství Bible a tohoto eposu zásadně liší (cituji prof. J. Hellera z jeho stati „Člověk, pastýř stvoření“):

„Kulisy na scéně jsou velmi podobné. Rozměry archy nebo korábu, zvířata v něm, doba potopy, shromažďování a vypouštění zvířat, to všechno je velmi podobné. Ale nejhlubší motiv je opačný. Co vlastně je ta zpráva o potopě, kterou máme v eposu o Gilgamešovi? (...) Člověk je vydán do vůle bohů, a to bohů svévolných a nevypočitatelných. A to je základní informace jedenácté tabulky eposu o Gilgamešovi a mytického vyprávění o potopě. Ne že byla záplava a že se má hledat, kdy byla a jak byla, nýbrž že tu žijeme život, ve kterém nás bozi, Bůh, nebo osud proviňuje. My jsme spravedliví. A to, co je kolem nás, se na nás proviňuje. Pamatujete se na trvalé lidské sebelitování? A to je vlastním záměrem zprávy o potopě, totiž té babylonské. Jak to podle ní bylo?

Bohové nejdřív stvořili lidi, ale potom lidé moc křičeli a bohové nemohli po obědě moc odpočívat. A tak si řekli, že by bylo potřebí lidi ze zemského povrchu odklidit. Bůh Ea měl však protekční dítko a to se jmenovalo Utnapištim. Ale složil s ostatními bohy přísahu, že to lidem neprozradí. Jak to teď udělat? Zašeptal to rákosové chaloupce... Nu, v ní zrovna seděl Utnapištim. Jenomže ten, když pak staví koráb, říká lidem: „To já jen tak! Mám s bohem země Enlilem nějaké neshody, tak chci bydlet na vodě s Eou, bohem vody“. Tutlá, že přijde potopa. Jenomže chudáci bozi! Ono se jim to vymklo z rukou takovým způsobem, že utekli na rampu nebes a tam se tetelili jako zmoklé slepice, protože je nikdo nekrmil dýmem z obětí. A když konečně Utnapištim vyleze z korábu a obětuje, tak se bozi slétnou jako mouchy, aby se z jeho oběti trochu přikrmili...“

„A na téže látce bible ukazuje přesný opak: Člověk za to může. Pohnutkou potopy není svévole bohů, ale lidí. A světlá výjimka není protekční dítě Utnapištim, nýbrž Noe, který chodil s Bohem. V tom okamžiku, když si tyto dva texty srovnáme a hledáme nejen shody, ale i rozdíly, objeví se nám dalekosáhlé nové pohledy. Z bible můžeme ovšem také slyšet sebeospravedlňování člověka, ale jen čteme-li ji proti intenci, proti záměru těch, kdo ji psali (...) Snažím-li se jej rozpoznat, najednou vidím, jak mne na každé stránce znovu oslovuje, zahanbuje, povzbuzuje, vrací k mému úkolu, rozbíjí mou sebelítost a dává mi otevřený pohled. (Když čteme bibli s upřímným srdcem, s touhou porozumět tomu, co nám chce říci, najednou poznáváme, že bible "čte nás" – pozn. MP). ...

A tak je tu v biblickém vyprávění Noe, který stojí sám v protikladu k obecné zkaženosti všelikého těla. A je tu i Boží varování, když Bůh říká Noemu: „Přichází potopa, udělej archu!“ Nikde není řečeno, že to má Noe tutlat. Naopak je psáno, že Noe byl kazatel spravedlnosti. Sotva si můžeme představit, že Noe chodil od jednoho místa k druhému a říkal: Lidičky, čiňte pokání! přijde potopa! - ale Noe staví archu a lidé předpokládají, že každý, kdo něco dělá, dělá něco, co má smysl. Trochu si další dění rozveďme. Přijdou k Noemu a ptají se: ´Tak co to bude, Noe?´ a Noe říká:´Přijde potopa´.- ´Proč?´ - ´Pro naše hříchy.´ - ´A ty myslíš, Noe, že tomu unikneš?´- ´Ano, ale jenom, když uposlechnu.´A ti ostatní říkají: ´Ty jsi blázen.´ Tak je Noe kazatelem, svědkem spravedlnosti. Boží spravedlnosti...“

Podobně ani Novému zákonu nikdy neporozumíme, pokud hlavním či jediným předmětem našeho zkoumání bude otázka, zda a nakolik se liší nejstarší dochované verze, nebo jak a čím se mezi sebou liší jednotlivá evangelia. Pokud někdo tvrdí, že se Bůh měl „postarat“ o to, aby se dochovala jediná dokonalá psaná verze novozákonního kánónu, pak naprosto ignoruje základní skutečnost, která je společná pro všechny knihy Bible – totiž že Bůh své Slovo svěřil lidem, kteří jsou nedokonalí, a tudíž dělají chyby. Přesto, že Bůh zná člověka a jeho slabosti a omezení, zachoval k němu tuto důvěru. V Novém zákoně se např. na mnoha místech vyskytují nadpřirozené bytosti, Boží poslové (andělé), ale nikdy v úloze těch, kteří předávají evangelium, protože pak by se mohla zpochybnit svobodná vůle každého člověka přijmout či nepřijmout hlásanou zvěst a mohlo by to vést k uctívání andělů a nikoli Boha. (Naproti tomu viz událost, která se stala Saulovi na trestné výpravě proti křesťanům do Damašku, kdy byl přemožen nadpřirozeným zjevením: v tomto případě se nesetkal s anděly, ale přímo s Ježíšem Kristem).

Navíc, první zvěst, tak, jak ji kázali apoštolové, byla šířena orálně, a citovány v ní byly texty starozákonní (viz např. kázání Petra o Letnicích), novozákonní spisy vznikaly postupně později, v souvislosti s šířením evangelia a zakládáním jednotlivých církví (sborů) v celé rozsáhlé oblasti Středomoří, když bylo nutno poskytnout lidem (pocházejících z nejrůznějších národů) z těchto církví závazné a jasné učení. Evangelium bořilo všechny přehrady mezi lidmi (Gal. 3,28): „Není už Žid ani Řek, není otrok ani svobodný, není muž ani žena, neboť vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši“.

Po několik staletí pak byli křesťané tvrdě pronásledováni a neměli možnost si vytvářet nějaké oficiální instituce (školy, budovy pro své bohoslužby) – jejich setkávání často probíhalo tajně, v ilegalitě. Proto je naopak pozoruhodné, že i za takových podmínek, kdy se šířily všelijakými pokoutními způsoby, se novozákonní knihy dochovaly v pozoruhodné konzistenci a téměř neporušené. Pokud se vyskytují nějaké chyby, plynou většinou jen z nesprávných opisů starších rukopisů. Podstaty zvěsti evangelia se tyto chyby netýkají. Knihy, uspořádané v Novém zákoně, představují samozřejmě jen úzký výběr z velkého množství různých spisů, které byly v prostředí prvotní církve (či v jejím okolí) sepsány, protože jejich úroveň a „zvěstnost“ prostě byla nestejná a některé z nich byly dokonce více ke škodě, než k užitku (apokryfní spisy byly často „kontaminovány“ synkretismem gnose).

Je rovněž naprosto pochybné srovnávat obsah evangelií s antickými historickými spisy např. z hlediska „metodiky“, protože účelem knih Nového zákona nebylo psát vědecké pojednání, ale zachovat a předat dál svědectví o událostech, které první křesťané prožívali. (Počátek Lukášova evangelia zní: „I když se již mnozí pokusili sepsat vypravování o událostech, které se mezi námi naplnily, jak nám je předali ti, kteří byli od počátku očitými svědky a služebníky slova, rozhodl jsem se také já, když jsem vše znovu důkladně prošel, že ti to v pravém sledu vypíši, vznešený Theofile, abys poznal hodnověrnost toho, v čem jsi byl vyučován.“).

Chtěl bych zde v souvislosti s problematikou hodnověrností Bible ocitovat část rozhovoru s prof. Hellerem (otázka a odpověď jsou převzaty z webu Křesťanských sborů) – a to jak z hlediska požadavku, že Bůh měl zařídit dokonalé zachování původní textace rukopisů, tak z hlediska představy, že bibli je nutno vykládat pouze určitým předepsaným způsobem:

„Co si myslíte o tzv. fundamentalistickém přístupu k Bibli? Přesněji řečeno, když se říká, že Bible rovná se Slovo Boží, že tedy každé to písmenko, každá tečka je taková malá schránka, ve které je schováno Boží Slovo a kterou my musíme jen dobře otevřít, abychom to Boží slovo mohli vyjmout.“

Prof. Heller: „To je obtížná otázka a musíme si ji trošku roztřídit. Slovo Boží je jako víno v nádobě. Nemůžeme mít Boží slovo bez lidských slov. A to Pán Bůh ví a proto nám nejen dovolil nýbrž přímo přikázal těch lidských slov užívat a nad těmi lidskými slovy musíme dbát na každou čárku a tečku. Ale tím se nestáváme vlastníky pravdy, protože to slovo k nám promlouvá teprve tehdy, když Duch Svatý nám dá srozumění - když rozpoznáme, že to slovo je živým oslovením. Čili Bible je Božím slovem v dynamickém slova smyslu, nikoli ve statickém. To bych, když otevřu Bibli, už musel sám ihned slyšet Slovo Boží. Ale tak to není. Bible je slovo Boží dynamicky, nebo přesněji řečeno, Bible se nám Slovem Božím stává, když nás skrze slova Písma osloví Duch Svatý.

Fundamentalismus je v mé představě něco jiného, je to úsilí zaměnit vlastní, osobní náboženský zážitek za normu pro druhého. A to je zhoubné. Tomu je třeba čelit všude a pořád. Poněvadž to znamená, že takový člověk, z toho co pozná a co mu třeba opravdu z milosti Boží bylo darováno, přikazuje těm druhým, po jaké cestě mají k Pánu Bohu jít. A zmocňuje se nad nimi vlády. To je panování. Bývá to provázeno falešnou představou, že pravdu má ten, kdo ji hlásá. Ne, když hlásáme pravdu, vždycky ji hlásáme nedokonale. Kristus nikdy nemůže být vlastnictvím člověka. Apoštol Pavel říká, že poznáváme z části, nikdy nejsme pány Božího slova. Když svoje vlastní duchovní zkušenosti povýším na nástroj svého panování nad dušemi, bráním druhým v cestě do Božího království.“

Stejně málo Novému zákonu porozumíme, pokud jej budeme pokládat za náboženskou knihu – totiž, že jeho náplní je nějaký závazný soubor rad, jak žít (jako je tomu např. u koránu). Jestliže u tohoto zůstaneme, zvěst evangelia Ježíše Krista nás zcela mine. Pokládám za zvlášť politováníhodné, že se znovu a znovu setkávám s názorem, dokonce i v křesťanských kruzích, že hlavním principem křesťanství je dodržovat Desatero. Jak hluboký to je omyl! Přestože nechci vůbec zpochybnit význam starozákonního Desatera přikázání, evangelium Ježíše Krista tkví v něčem úplně jiném:

Je to radostná zvěst o tom, že nejsme na světě sami, vydáni na pospas všelijakým silám, že nejsme, řečeno dnešním způsobem uvažování, na zemi náhodou, beze smyslu: „Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného syna, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný“ (Jan 3, 16, shodou okolností včerejší „Slovo na dnešní den“ podle hesel Jednoty bratrské).

Apoštol Pavel naši situaci vyjádřil v listu Efezským takto (Ef 2kap, 1-10) takto: „I vy jste byli mrtvi pro své viny a hříchy, v nichž jste dříve žili podle běhu tohoto světa, poslušni vládce nadzemských mocí, ducha, působícího dosud v těch, kteří vzdorují Bohu. I my všichni jsme k nim kdysi patřili; žili jsme sklonům svého těla, dali jsme se vést svými sobeckými zájmy, a tím jsme nutně propadli Božímu soudu tak jako ostatní. Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí jste spaseni! Spolu s ním nás vzkřísil a spolu s ním uvedl na nebeský trůn v Kristu Ježíši, aby se nadcházejícím věkům prokázalo, jak nesmírné bohatství milosti je v jeho dobrotě k nám v Kristu Ježíši. Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.“

(Jan Heller):„V Novém zákoně apoštol Pavel mluví o novém a starém člověku. Starý člověk patří starému věku, věku hříchu. Člověk nový patří novému věku. Starý člověk hyne v záplavě hříchu (odkaz k potopě), hyne na cestě pouští (odkaz k bloudění Izraelitů na poušti po vyjití z Egypta). Anebo pod křížem. Když Ježíš říká: „Vezmi svůj kříž,“ pak je kříž ovšem nástrojem identifikace se Spasitelem, ale je i nástrojem, kterým Bůh tříbí, protože jeho přijímání znamená, že se v nás lámou nároky. A nároky samozřejmě na druhé, ne na sebe, jsou znakem starého člověka, a kdo je odkládá, tomu se otevírá cesta sebeodevzdání...“

Ježíš Kristus nás znovu a znovu vede k tomu, abychom příčinu zla nehledali kolem sebe, ale nejprve v sobě: (Mat. 7, 1-5) „Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám. Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? Anebo jak to, že říkáš svému bratru: ‚Dovol, ať ti vyjmu třísku z oka‘ – a hle, trám ve tvém vlastním oku! Pokrytče, nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra.“

Všelijací vůdci (či svůdci) se od nepaměti vyznačují tím, že chtějí změnit svět tím, že jej ovládnou a silou či revolucí zavedou nějaké nové zákony či společenské principy – skoro vždy to končí tak, že podmínky života se při jejich vládnutí nezlepší – naopak: výsledkem často bývá diktatura či totalita a život většiny lidí je mnohem horší, než tomu bylo předtím. Ježíš Kristus, Slovo, které se stalo tělem, nám ukazuje, že ta zásadní revoluce, která nakonec přinese skutečnou změnu a zlepšení našeho života i světa kolem nás, se musí odehrát v našich srdcích. Bible, přes všechny snahy ji vymazat z veřejného prostoru (např. v zemích komunistické diktatury bylo a je zákázáno bible veřejně distribuovat – proč se jí ateisté tolik bojí?), stále zůstává nejdůležitější a nejvlivnější knihou dějin.

Pozn.: Často v článku citovaný profesor teologie Jan Heller byl všeobecně uznáván jako jeden z největších znalců Bible v naší zemi, patřil do překladatelského týmu ekumenického překladu bible. Měl jsem možnost poznat jej osobně a nesmírně si ho vážím jako otevřeného, laskavého člověka a úžasného bratra v Kristu.