Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Václav Klaus pro Do Rzeczy

12. 02. 2013 9:10:00
Na rozdíl od různých glosátorů a pisálků jsem si přečetl celý rozhovor prezidenta Klause s polskými novináři - je všem čtenářům k dispozici na jeho webových stránkách (http://www.klaus.cz/clanky/3302). Jak se mi zdá, nikoli zanedbatelná část naší novinářské obce je zaúkolovaná v hledání čehokoli negativního, co jsou na našem dosluhujícím prezidentovi schopni nalézt. A tak se z tohoto obsáhlého rozhovoru chopí jen jeho stručného hodnocení působení Václava Havla a snaží se je prezentovat jako hanobení jeho „svatého“ odkazu.

Ale i já nyní zůstanu jen u tohoto tématu. Celé, podle našich žurnalistů, Havlových obdivovatelů a přátel, „dehonestující“ hodnocení V. Havla, se přece netýká jeho charakterových vlastností, životní cesty, nebo charismatu, ale výhradně politického působení. Domnívám se, že v něm není cítit nějaká snaha o pošpinění svého předchůdce na Hradě, pouze občas použil pro objasnění vzájemných rozdílů trochu expresivnější výrazy. V. Klaus si tedy ani nehraje na žádnou morální autoritu, když na přímou otázku „Řada publicistů srovnává Vaše působení s Vaším předchůdcem Václavem Havlem. V čem se s ohledem na filosofii myšlení o státnosti liší Vaše působení od období, kdy byl prezidentem Váš předchůdce?“ odpovídá rovněž bez vytáček:

Václav Havel (a jeho specifická ideologie, pro kterou nemám lepší název než havlismus) byl absolutně jiný svět. Trh nazýval hokynářstvím, místo demokracie chtěl elitářskou postdemokracii, místo konzervatismu a tradičních hodnot prosazoval modernistické boření existujícího lidského řádu. Byla to spíše ozvěna francouzského jakobínství než britský konzervativní princip klasického liberalismu. Bylo to extrémní levičáctví. Tyto věty jsou jen stručným naznačením zásadních rozdílů mezi námi dvěma, není to vážné pojednání o Václavu Havlovi. Měl bych ale snad také alespoň zmínit jeho kosmopolitismus proti mé důvěře ve stát, ve kterém žijeme. Byl to také výbojný zahraničně-politický intervencionismus (a humanitární bombardování) místo respektu ke kterékoli zemi světa.“

V čem podle mne spočívá „extrémní levičáctví“ V. Havla, když se nikdy netajil obdivem k Západu, zejména k americké kultuře? V této souvislosti je třeba připomenout několik zásadních okolností, z nichž se rodily a kde vznikaly postoje a názory Václava Havla. Jednak, jeho dozrávání je spojeno s „divokými“ 60. lety, kdy mohl volně cestovat na Západ, pro který bylo v té době typické pohrdnutí establishmentem a pokrytectvím starších konzervativně orientovaných generací. Mládež této doby pod záminkou odmítnutí měšťácké přetvářky záměrně porušovala a přestupovala veškeré společenské hranice, bariéry a „tabu“. Heslem doby bylo „být svobodný“ což znamenalo dělat si co chci, bez ohledu, co si o tom myslí druzí a bez ohledu, co mé chování způsobí okolí. Jenže na Západě byly takto novými generacemi zavrženy mnohé společensky nesmírně důležité duchovní aspekty tradiční evropské civilizace, kdežto v komunistických státech Východu byly konzervativní názory spojovány s rigidními stalinisty, kteří ale rovněž nenáviděli tyto tradiční duchovní hodnoty. Rigidní komunisté totiž odmítali a ničili kulturní dědictví a demokratické hodnoty evropské civilizace stejně vehementně, jako západní revoltující mládež, pro niž tehdy byl největší kultovní osobností masový vrah a komunista Che Guevara.

Dále, přestože mám velikou úctu k Havlově statečnosti a vzdoru, které prokázal vůči komunistickému režimu, je třeba si uvědomit, že své politické názory od 70. let vytvářel v prostředí, které se velmi podobalo ghetu – v relativně uzavřené úzké skupině přátel, dlouhodobě bez možnosti široké diskuze, jaká existuje v normální, otevřené společnosti. V situaci, kdy tito lidé neměli možnost ověřit si své politické myšlenky v praxi, nutně museli tíhnout k elitářským koncepcím – což je koneckonců typické pro všechny Utopie, či představy ideálních států, Platonem počínaje. Zde má podle mne i původ uvedený pojem „havlismus“, idea, že politické strany jsou přežitkem a že je nahradí velmi široce definovaná „občanská společnost“. Snad to bylo také proto, že tlak tehdejšího Husákova režimu vedl k naprosto neopakovatelné situaci, kdy se na „stejné disidentské lodi“ ocitli radikální levičáci, jako byl trockista P. Uhl, levicoví liberálové jako J. Dienstbier, křesťansky orientovaní myslitelé jako J. Němec, či alternativní rockeři jako členové Plastic People a mnozí další. Jejich fungující koexistence ale byla možná právě jen díky vnějšímu tlaku – jakmile tento tlak po „sametové revoluci“ opadl, vydali se i disidenti různými cestami, přičemž se ukázalo, že někteří z nich nejsou ani v normální společnosti schopni normálně žít.

V této souvislosti je velmi podnětné připomenout myšlenky Havlova disidentského druha a přítele, rovněž světoznámého spisovatele a dramatika Ivana Klímy, jak jsou uvedeny v knize rozhovorů „Lásky a řemesla Ivana Klímy“ (Miloš Čermák, Academia, 1995). Ten na otázku, jak si vysvětluje neúspěch převážné většiny disidentů v politice po r. 1992, kdy se rozpadlo Občanské fórum, odpověděl: „Důvodů je mnoho... (Disidenti) vyšli z revoluce jako hrdínové, kteří v minulosti obstáli a dostali v prvních volbách velké množství hlasů. Ale to bylo jen na krátký okamžik – ve skutečnosti nebyli těmi, kteří reprezentovali chování obrovské většiny národa – ztělesňovali spíš špatné svědomí většiny... Dalším důvodem volebního neúspěchu bývalých disidentů byl fakt, že mnozí z nich patřili spíše mezi teoretiky, než praktické politiky – chtěli často realizovat své nerealizovatelné ideály a z praktické politiky propadli. V tomto ohledu byl Václav Klaus nesrovnatelně realističtější, než třeba Petr Pithart – člověk vzdělaný, čestný a poctivý... A konečně poslední, ale možná nejzávažnější důvod: disidentští politici měli handicap i v tom, že neměli k dispozici žádný tým odborníků. Museli pracovat buď s tzv. starými strukturami, což bylo často terčem kritiky, nebo si přivést do funkcí své kamarády – většinou zase intelektuály, anebo dokonce umělce: hudebníky, spisovatele či literární kritiky. Tedy lidi, kteří se ve vládnutí příliš nevyznají a kteří mají bytostnou nechuť k byrokratické práci, bez níž, ať je nám to sebevíc proti mysli, se nedá vládnout.“

Pozoruhodná (zvláště, když si uvědomíme okolnosti nedávné přímé volby prezidenta, je jeho odpověď na následující otázku) - Miloš Čermák: S mnohými z těch, co byli ve vládě či parlamentu, jste se po převratu stýkal. Uvědomovali si, v čem chybují?

Myslím, že ne. Není lehké vidět sama sebe zvenčí. Projevilo se to výrazně ve volební kampaní Občanského hnutí. Místo toho, aby nabídli nějaký konkrétní program, založili volební kampaň na popularitě osobností, které vlastně už nebyly populární. Pochopitelně se to minulo účinkem.“

Když se nad tímto názorem zastavím, pokládám za skoro neuvěřitelné, že naprosto stejnou chybu udělal docela nedávno tým kolem Karla Schwarzenberga – i jeho kampaň neměla žádný program, byla založena na jeho prezentaci coby populární osobnosti, v některých ohledech jakoby reinkarnaci Václava Havla. Proto ani ona nemohla uspět. Na závěr se vrátím přeci jen ještě k rozhovoru Václava Klause. Je charakteristické, že naši žurnalisté ve svých tendenčních referátech úplně pominuli odpověď V. Klause na otázku o jeho vztahu k Rusku: V Polsku nebývá pochopen Váš otevřený přístup k Rusku. Nevnímáte v Ruské federaci odklon od demokracie?“:

Vaše otázka mne nutí k jistému pousmání. Rusko bylo „odkloněno“ od demokracie snad vždycky ve své tisícileté historii a teprve teď se k demokracii těžce, klopotně, nespojitě, čili nikoli trvalým lineárním vzestupem, přibližuje. Že je dnes v Ruské federaci jiná míra demokracie než v České republice nebo Polsku je mimo veškerou pochybnost a nám by se určitě nelíbilo, kdybychom takovou demokracii měli doma, ale že by mělo Rusko někdy – v 90. letech (?) – demokracii a teď se od ní odklání, považuji za naprosté nepochopení dnešní ruské reality, na kterou se ale necítím být žádným odborníkem.

Polské historické, po staletí trvající osudy vzhledem k Rusku byly daleko tragičtější než ty české, to víme i my Češi velmi dobře. U nás to začalo být bezprostřednější až po II. světové válce. Navíc nejsme – naštěstí – s Ruskem nebo s následnickými státy bývalého Sovětského svazu bezprostředními sousedy, a i proto se na to díváme trochu jinak. A hlavně si myslím, že „otevřený“ přístup k čemukoli, i k té či oné zemi, je lepší než „neotevřený“, aprioristický, předsudečný, fundamentalistický. Pro mne je Rusko velká, významná země, kterou musím brát na vědomí. Mám rád její předsovětskou kulturu, zejména literaturu, vždy jsem pozorně sledoval i knihy kritiků sovětského režimu, vnímám nesmírné utrpení, které Rusové v minulém století díky komunismu prožívali. Nic více a nic méně. Dnes ale cítím pro Českou republiku jako aktuální jiná nebezpečí než Rusko. Rusko dnes neurčuje můj život. Daleko více ho určuje Evropská unie.“



Autor: Martin Pinc | úterý 12.2.2013 9:10 | karma článku: 44.72 | přečteno: 9960x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Politika

Jan Dvořák

Důchodci si příští vánoce přilepší, pojišťovny budou z doplatků na léky vracet víc

Objektivnímu, nestrannému a nezávislému pozorovateli musí být smutno z počínání osmaosmdesáti procent nevděčné veřejnosti, která chce sociální demokracii dát ve volbách s bídou 12 procent hlasů.

17.8.2017 v 9:56 | Karma článku: 14.54 | Přečteno: 265 | Diskuse

Beata Krusic

Pražané si stěžují na vzdychání žen.......

Dnes mě pobavila zmíňka o stížnostech některých občanů Prahy, kteří se nehodlají smířit s hlasitějšími projevy svých sousedů během jejich sexuálních radovánek.

17.8.2017 v 9:03 | Karma článku: 18.39 | Přečteno: 1374 | Diskuse

David Veselý

Kategorický imperativ Andreje Babiše navždy... doufejme v koncích

A je to tady. „Všichni kradnú!“A nejvyšší, óóóóóó božstvo osvícené, zřejmě také. Stahují mračna nad Andrejem Velikým? Pojďme se rozumně dohodnout, vyjádřeme mu plnou podporu, kterou, takto do jeho rukou vloženou, zajisté nezklame.

17.8.2017 v 9:00 | Karma článku: 23.16 | Přečteno: 687 | Diskuse

Jan Broul

Sever proti Jihu - rok 2017

Nechtěl jsem v létě příliš komentovat politiku, avšak když jsem viděl hysterii, která teď zuří v Americe, nedalo mi to...

17.8.2017 v 8:38 | Karma článku: 32.41 | Přečteno: 722 | Diskuse

Martin Pánek

Je správné odstraňovat pocty amorálnímu režimu

Až do českých luhů a hájů v dnešních dnech doléhá americká debata o dědictví války Jihu proti Severu. Chtěl bych tuto debatu zasadit do kontextu, který možná v české debatě chybí.

17.8.2017 v 8:15 | Karma článku: 10.03 | Přečteno: 898 | Diskuse


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.