Vicepremiér Karel Schwarzenberg (TOP 09) při mši k cyrilometodějským oslavám v Praze řekl věřícím, aby si zachovali odstup od politiků a státu. Připomeňme si, kdo tuto radu katolickým křesťanům dává, kdo tato slova pronáší: Římský katolík Karel Schwarzenberg, člověk, který je aktivním politikem už od počátku 90. let a právě působí ve významné státní funkci (ministr zahraničí a místopředseda vlády). Tedy člověk, který si chronicky není schopen zachovat odstup od politiků (je jedním z nich) a státu, a přece radí svým „spoluvěřícím“, aby nejednali jako on.
Takový přístup se nemůže nazvat jinak, než naprosté pokrytectví. Z nepochopitelných důvodů žádné médium na tento zřetelný protiklad mezi Schwarzenbergovými slovy a činy neupozornilo. Karel Schwarzenberg také na těchto oslavách byzantských věrozvěstů promluvil na téma církevních restitucí. (Ostatně soudím, že jejich „protlačení parlamentem“ pokládal za jeden ze svých prvořadých úkolů coby člen Nečasovy vlády). Obávám se, že hlavní zájem feudála Schwarzenberga, pokud se týká činnosti církve, nesměřuje ani tak k zvěstování evangelia, k tomu, aby křesťané svítili jako hvězdy „uprostřed pokolení zpronevěřilého a zlého“, jeho hlavní zájem mnohem spíše směřuje k obnovení majetku a moci (římskokatolické) církve v naší zemi.
Proto církevní hodnostáře nabádá k tomu, aby nedávali příliš najevo „velkopanské“ choutky: „Prosím vás o to, když se teď ujímáte toho, co po generace a po staletí patřilo církvi, ale po dlouhých desetiletích byl vztah přerušen. Je to odpovědnost tento vztah zase vybudovat. Pokoru potřebujeme, abychom získali důvěru lidí, kteří v tom žijí."
Správa majetku ale vůbec není hlavní či rozhodující náplní činností církve. Při vší úctě i k panu prezidentu Miloši Zemanovi, není jí ani sociální práce (jmenovitě stavba a provozování hospiců). Církev má na této Zemi smysl jedině tehdy, pokud vydává svědectví o Ježíši Kristu. Já osobně mám, pokud se navrácení církevního majetku týká, hlubokou obavu, aby se tato záležitost nestala příčinou ještě hlubšího odcizení církve a naší společnosti, aby se navrácený majetek nestal pro církev skutečným „polibkem smrti“. Všimněme si v souvislosti s majetkem církve podivuhodného paradoxu. Srovnejme následující událost ze samých počátků církve a dnešní realitu. Krátce po ustanovení církve v Jeruzalémě, po vylití Ducha o Letnicích čteme ve Skutcích sv. apoštolů následující:
Petr a Jan šli o třetí hodině do chrámu k odpolední modlitbě. Právě tam přinášeli nějakého člověka, chromého od narození; každý den ho posadili u chrámové brány, které se říká Krásná, aby prosil o almužnu ty, kdo tam vcházeli. Když viděl přicházet do chrámu Petra a Jana, prosil také je o almužnu. Petr spolu s Janem na něj upřeli zrak a řekli: „Pohleď na nás!“ Obrátil se k nim a čekal, že od nich něco dostane. Petr však řekl: „Stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!“ Vzal ho za pravou ruku a pomáhal mu vstát; a vtom se chromému zpevnily klouby, vyskočil na nohy, vzpřímil se a začal chodit. Vešel s nimi do chrámu, chodil, skákal radostí a chválil Boha. A všichni ho viděli, jak chodí a chválí Boha. Když poznali, že je to ten, co sedal a žebral před chrámem u Krásné brány, žasli a byli u vytržení nad tím, co se stalo.
Problém dnešní církve je totiž velmi často právě opačný, než měli Petr a Jan - není to nedostatek stříbra a zlata, ale nedostatek přítomnosti Ducha svatého. Timothy Keller k tomu v knize „Králův kříž“ dodává: "Jádrem evangelia je kříž, a poselství kříže v zásadě spočívá ve zřeknutí se moci. Člověk rozdává co má, a slouží. Walls naznačil, že když křesťanství setrvává dlouho na místě, kde dosáhne moci a bohatství, jeho radikální poselství o hříchu, milosti a kříži pak může postupně slábnout, nebo se dokonce vytratit. Tehdy křesťanství zdegeneruje v úhledné, krotké náboženství, které vyhovuje spořádaným lidem, co se snaží být dobří. Nakonec ale na takových místech doslova usne a jeho centrum se přesune opět někam jinam. Centrum křesťanství se vždy přesune dál od moci a bohatství..."
