Níže uvedený text, který zde zřejmě poprvé a velmi opožděně publikuji u příležitosti stého výročí narození Bohumila Hrabala, je dílem mého slovutného tchána, středoškolského profesora českého jazyka a literatury, pana Miloše Hoznauera. Ve zkratce ukazuje klikatou cestu, po které putovala naše literatura v poválečné době.
Úryvky se stručných dějin české literatury
... Důkladná znalost životy ve všech podobách poskytuje dílu značnou přesvědčivost, autentičnost a působivost. Není divu – autor nějaký čas studoval, pak pracoval jako železniční dělník, byl pojišťovacím agentem, závozničil, dělal plavčíka, nočního hlídače a vrátného. (1947)
... Člověk, který pohrdl vzděláním, který se vetřel mezi železniční dělníky, ulil do pojišťovny, poškozoval naše hospodářství jako závozník, vedl nemorální život jako plavčík, zklamal jako noční hlídač a neosvědčil se ani jako vrátný, nepatří do čistého proudu poúnorové literatury. (1950)
... Bohaté, ale i hořké životní zkušenosti blahodárně poznamenaly tvorbu jednoho z velikánů naší literatury. Toho, který se nespokojil pouze s jednostranným vzděláním, který se bratřil s dělníky na trati, vytrpěl si ústrky jako pojišťovací agent, s hrdým čelem závozničil, zachraňoval tonoucí jako plavčík a který úspěšně pracoval na svém díle v ohradě i ve vrátnici, aby ho naplnil komplexností lidské existence. (1967)
... Je na čase skoncovat s umělou gloriolou slávy kolem některých rádoby „velikánů“ v naší literatuře. Literát, který nedokončí vzdělání a raději koketuje s pojišťovnou, pendlující mezi nákladním autem, bazénem, ohradou a vrátnicí, aby v nich nacházel odrazový můstek pro svůj elitářský exhibicionismus, v naší pokrokové literatuře žádné místo nenajde! (1970)
... Pro autora nebylo lehké zařadit se mezi opravdové tvůrce. Ale on to s pomocí důsledné sebekritiky dokázal. Doby strávená mezi pokrokovými učiteli, moudrými dělníky, zkušenými pojišťováky, bodrými závozníky a obětavými plavčíky se zúročila a dílo spisovatele zaujalo místo, které mu po právu náleží. (1975)
(z připravované, ale nikdy nevydané knihy Miloše Hoznauera „Na túře po literatuře“ )
Pro srovnání - stručný životopis Bohumila Hrabala na České bibliografické databázi, zkráceno :
Bohumil Hrabal (28. března 1914 Brno – 3. února 1997 Praha) byl český prozaik, jeden z nejvýznamnějších a nejosobitějších spisovatelů druhé poloviny 20. století.
Bohumil Hrabal se narodil v Brně-Židenicích a zemřel v Praze po pádu z okna v pátém patře nemocnice na Bulovce, ve které se léčil.
Po maturitě na reálce studoval Hrabal na právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, navštěvoval však rovněž přednášky z dějin literatury, umění a filosofie. Vinou uzavření vysokých škol v období okupace mohl svá studia dokončit až v roce 1946. Během války pracoval jako železniční dělník a výpravčí v Kostomlatech, což se odrazilo i v jeho literární tvorbě.
Vystřídal i profese jako pojišťovací agent, obchodní cestující, od roku 1949 brigádník v kladenských ocelárnách a po těžkém úrazu pracoval v libeňských sběrných surovinách jako balič starého papíru. Později pracoval jako kulisák. Nemalou část svého života prožil v pražské Libni – v ulici Na Hrázi. Spisovatelem z povolání se stal teprve v roce 1963.
Po roce 1970 nesměl několik let oficiálně publikovat, psal tedy do samizdatových a exilových periodik. Roku 1975 uveřejnil v časopise Tvorba krátké sebekritické prohlášení, na jehož základě mu bylo částečně a pod dohledem cenzury opět umožněno publikovat. (2008)
