Za co svět vděčí křesťanům

Před několika dny vyvolal veliký povyk můj článek na podobné téma, s tím rozdílem, že jsem psal o přínosu Židů pro svět.  I když nepochybně budu čelit do jisté míry oprávněným výtkám vinícím mne ze sebechvály, pokusím se o sdělení, jak jako insider vnímám originalitu křesťanského přínosu lidstvu. Setkal jsem se totiž v diskuzi pod mým předchozím textem s názory, že Židé (přesněji Izraelité) možná nějaký přínos světu znamenali, křesťané ale v žádném případě. Nechyběly dokonce názory, že právě kvůli křesťanství byla evropská civilizace ve středověku tak zaostalá. Omlouvám se všem odborníkům a znalcům za mnoho opomenutí a díry v následujícím textu, který si opravdu nemůže nárokovat, že obsáhne více, než jen obrysy tak velikého námětu.

Možná bude pro mnohé překvapení už první má poznámka: Křesťanství ve své ryzí podobě znamená konec náboženství – pokud definujeme náboženství jako snahu zalíbit se Bohu. Všechny dosavadní náboženské systémy, a rovněž ty, které vznikly po křesťanství (jako např. islám), totiž vypracovaly rozsáhlý systém povinností, příkazů a zákazů, jejichž naplňování pak bylo obsahem bohoslužby. Pro někoho to bude možná šokující informace, že křesťanství žádný takový systém příkazů a zákazů neobsahuje. Má jen jediný zákon, a to je zákon lásky („Nové přikázání“, jak se píše v Janově evangeliu). Lidé jsou možná zmateni existencí všelijakých katechizmů, které vypracovaly různé církve, ve skutečnosti ale všechny tyto nauky mají jen služebný význam. Dokonce ani Desatero, které se pokládá za esenci křesťanské víry, není tím, za co bývá pokládáno. V Novém zákoně apoštol Pavel jasně píše, že zákon (Desatero přikázání, jež Bůh napsal Mojžíšovi na kamenné desky) je určen pro hříšníky, aby bylo zjevné, že nikdo není schopen jeho požadavky bezezbytku splnit a potřebuje proto Krista a jeho oběť, aby mohl být před Bohem ospravedlněn. Veškerá lidská snaha je marná, člověk není schopen se svými skutky Bohu zalíbit. Je to asi podobně efektivní, jako snaha barona Prášila vytáhnout se za vlastní cop z močálu (i když jemu se to při jeho „prášení“ podařilo).

Autentické křesťanství se také obejde bez jakýchkoli pyramidálních náboženských struktur. Struktury první církve byly velmi jednoduché – křesťané se scházeli po domech, kde vytvářeli domácí církve. Tam, kde to bylo možné, měli čas od času větší setkání církve v daném městě v nějaké budově, která umožnila setkání většího počtu věřících. Vznik vertikálních struktur je naopak spojen vždy se opuštěním Božího vedení. Ve chvíli, kdy přestane vát Duch Svatý, je jeho jemný hlas nahrazen různými formami zákonictví a manipulace (viz dopis Pavla Galatským). Fungování domácích církví je dobře ukázáno v listech apoštola Pavla a v knize Skutků apoštolských. Není bez zajímavosti, že nejrychleji rostoucí církve současného světa jsou založeny na tomto biblickém principu domácí církve, který je zároveň velmi rezistentní proti snaze různých nepřátelských sil o jejich ovládnutí. Naopak, při existenci pyramidální struktury je velmi snadné církví manipulovat, protože stačí, když je ovládnutá hlava tohoto systému, která řídí celé tělo – církev (biblickou hlavou církve je Kristus, a nikoli nějaký biskup). Všechny negativní důsledky pyramidální struktury se projevily zejména v římskokatolické církvi, jejímiž vedoucími činiteli se už od 5. století začasté stávali bezbožní ničemové, kteří církev řídili ne jako Boží stavbu, ale jako lidskou organizaci, jejíž hlavním účelem bylo neustálé zvyšování moci římského biskupa. (Velmi poučným pramenem v tomto smyslu jsou „Malé dějiny katolické církve“ od Hanse Künga – je zde popsán např. proces vzniku padělaných dokumentů tzv. Konstantinovy donace“, na základě kterých si římský biskup začal nárokovat právo na vládu nad Itálií). Jak už jsem ukázal, takový systém nemá s autentickým křesťanstvím nic společného – je to staré zlořečené náboženství, jakého je všude na Zemi už od doby bratrovraha  Kaina přespříliš. Bůh takové jednání nazývá „mrtvými skutky“.

Křesťané přišli poprvé v historii víry s pojmem, který se nazývá „Agapé“ a dá vyjádřit jako Boží odpouštějící láska (lépe řečeno – přijali od tuto lásku od Krista) . Asi nejlépe hloubky této lásky dokázali vystihnout apoštolové Jan („miláček Páně“) a Pavel („nejmenší z apoštolů“). O povaze této lásky je lépe nechat promluvit apoštola: („Když jsme ještě byli bezmocní, v čas, který Bůh určil, zemřel Kristus za bezbožné. Sotva kdo je hotov podstoupit smrt za spravedlivého člověka, i když za takového by se snad někdo odvážil nasadit život.  Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní.“) – a byla to přítomnost této lásky, která činila a činí křesťany tak přitažlivými pro své okolí, stejně jako přítomnost Boží moci. Byl to étos této lásky, který vedl k budování útulen, hospiců a prvních nemocnic, později sirotčinců a dalších zařízení pro chudé a slabé, který vedl křesťanské misionáře k pomoci nevyléčitelně nemocným (např. leprou). Sociální práce byla po celý středověk, a i poté, prakticky až do 18. století doménou křesťanských organizací, ve světě mimo křesťanství taková zařízení buď neexistovala, nebo byla naprosto ojedinělá.

Přesto, že vnímám pyramidální struktury církve zcela negativně, není možno odhlédnout od faktu, že právě její existence umožnila zachování podstatných prvků organizace Západořímské říše (struktura biskupství a farností totiž byla odvozena od struktury řízení jednotlivých provincií římské říše) a především v době stěhování národů od 4 – 8 století n.l. byla díky tomu zachována určitá civilizační kontinuita, především v jižní a západní Evropě. Lze samozřejmě klást otázku, nebyl-li právě nápor barbarských kmenů Božím trestem za to že se církev zpronevěřila své ryzí podstatě tím, že se začala podílet na světské vládě...

Velký význam pro zachování a rozšíření kulturní úrovně v raném středověku měly mnišské řády, zejména Benediktini. Společně šíření dalšími řády, které postupně vznikaly, vytvářely řády enklávy pro upřímně věřící křesťany, kteří mohli v jejich rámci naplňovat svou touhu upřímně následovat Krista. Řády, jako Benediktini a Cisterciáci, zároveň přispívaly ke znovuosidlování liduprázdných území, protože k jejich principům patřilo budování klášterů v pustých oblastech. Setkal jsem se s naivními představami, že stavba nádherných, často mohutných a monumentálních církevních staveb byla možná kvůli zotročení nádeníků. To je naprostý nesmysl. Tyto stavby prováděly v raném středověku mnišské stavební huti, teprve později vznikly stavební huti řízené „stavebními podnikateli“ jako byl Petr Parléř. Snad se mnou budou souhlasit i ti, kdo nemají rádi křesťany, že tyto středověké, zejména gotické chrámy jsou tak úžasné (zvláště, když si uvědomíme technické a ekonomické možnosti tehdejší doby), že si člověk snad neumí představit typ prostoru a staveb, které by je překonaly jako budovy vyjadřující křesťanskou bohoslužbu a kontemplaci.

Křesťanství se často (právem) vyčítá ničení antických písemných a obecně kulturních památek. Na druhou stranu je nutno připomenout, že velká část antických památek byla zničena nájezdy barbarských kmenů (germánští Vandalové byli v tomto směru přísloveční), a naopak mnohé památky byly zachovány – třeba proto, že se z nich staly křesťanské chrámy (jako třeba Panteon v Římě). Rovněž mnohé písemné antické památky zůstaly zachovány díky opisováním velmi rychle se ničících papyrových svitků s díly antických pohanských autorů na mnohem trvanlivější a kvalitnější média, jež se začala používat v klášterech středověku – knihy psané na pergamenu.

Nemusím snad připomínat, jaké bohatství a pravý poklad kultury představuje přínos křesťanů v oblasti hudby. Nejsem žádný odborník, takže odpusťte jen malý výčet - křesťanská chrámová hudba a další hudební žánry, jejichž autory byli křesťané – počínaje gregoriánským chorálem, přes velikány renesance jako Palestrina, barokní autory jako Bacha a Hëndela, tvůrce lidových koled i veliké skladatele 19. století jako byl Dvořák, až po novodobou křesťanskou hudbu, kterou představují třeba afroamerické spirituály a gospely.

Jestliže přejdeme k výtvarnému umění, pro mne osobně představují výtvarná díla s křesťanskou tématikou to nejhlubší a největší, co v tomto oboru existuje – ať už se jedná o umění většinou anonymních tvůrců středověku, nebo díla renesančních mistrů Michelangela, Rafaela a Leonarda (ačkoli Leonardo údajně dle životopisce Vasariho činil pokání ze svého bezbožného života až na smrtelné posteli), barokních mistrů El Greca nebo Rembranta. Rembrantův Návrat ztraceného syna mimochodem pokládám za nejúžasnější obraz, který jsem měl možnost spatřit. Moderní světské umění je proti těmto dílům – až na výjimky - prázdné a ploché – připomíná spíše reklamu na svého autora, než odkaz k něčemu hlubšímu.

Pokud jde o literaturu, podobně jako hudba jde o tak rozlehlé téma, že se mi jeví nemožným vyzdvihnout jednotlivé autory. Přesto si ale dovolím poznamenat, že písemnictví a literatura nejen na území naší země vzniklo zásluhou křesťanské misie – v našem případě cyrilometodějské, a že mělo formující charakter pro kulturu všech národů Evropy. Když zauvažuji nad svými oblíbenými autory, zjistím, že počínaje Augustinem a jeho Vyznáním, přes Dantovu Božskou komedii, Komenského Labyrint světa a Ráj srdce, i populární romány jako Dumasův Hrabě Monte Christo či největší díla romanopisců 19. století Dostojevského a Tolstého zahrnují křesťanské poselství Božího odpuštění a lásky k lidem. To je obsaženo také v povídkách autorů jako Chestertona, historických knihách M. Valtariho Nepřátelé státu a Jeho království, ve fantazy eposu Pán prstenů J.R. Tolkiena, či ve všech dílech mého nejoblíbenějšího spisovatele C.S. Lewise – zmíním jen pár nejznámějších, jako jsou Letopisy Narnie, Dopisy zkušeného ďábla a K jádru křesťanství – a nespočtu děl dalších autorů

Víra, která měla základ v křesťanství, stála také na počátku velkých objevů evropské mořeplavby (Heb11,1:„věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme“) – vždyť tito mořeplavci se vrhali prakticky do neznáma a jen víra, že dojedou k předpokládanému cíli, do Indie, jim dávala sílu k pokračování v plavbě. Svým způsobem je na podobné víře založena i moderní věda. Už dříve, v předchozích článcích, jsem zmiňoval protestantský pracovní étos a jeho formující vliv na vznik moderního kapitalizmu, a bylo by možno ještě velmi dlouho pokračovat...

Snad je tento skromný a zdaleka nikoli vyčerpávající výčet dostatečným důkazem, jak hluboce je naše kultura založena na křesťanských (a proto také židovských) základech. Tvrzení, že Evropě stačí se orientovat na pouze kořeny řeckořímské civilizace je od samého počátku mylné, vždyť by to znamenalo vyříznout z našich dějin uplynulých dvacet století. Navíc, v situaci, kdy se evropská civilizace ocitá pod náporem islamistů, je křesťanství jedinou duchovní silou, jež je schopna toto nebezpečí přemoci. Naopak, jalový humanizmus, nyní prosazovaný vedením EU,  je v této situaci zcela bezmocný.