O genocidě Arménů aneb mohli se Židé zachránit před holocaustem?

V knize „Nejšťastnější lidé na zemi“ zmiňuje její autor, Démos Shakarian zajímavé a většinou lidí neznámé souvislosti genocidy Arménů Turky v době 1. světové války a vyhlazení Židů během vlády nacistů. Hitler se netajil se svým záměrem zlikvidovat Židy již v knize Mein Kampf. Ti Židé, kteří vzali jeho výhružky vážně, a včas emigrovali z Evropy, si život zachránili. Většina z nich ale nevěřila, že by Němci, tak kulturní národ!, něčeho takového byli schopni...Málokdo ví, že přímé varování před chystanou genocidou Arménů bylo skrze Božího proroka zvěstováno s předstihem i Arménům. Shakarian píše:

„Skutečné jméno toho muže bylo Jefim Gerasimovič Chlubnikin a měl pozoruhodný osud. Byl ruského původu a jeho rodina náležela k prvním letničním, kteří přešli přes (rusko-turecké) hranice a trvale se usadili v Kara Kala. U Jefima se projevoval od nejútlejšího mládí dar modlitby. Stávalo se často, že se modlil a postil celé hodiny. V Kara Kala každý věděl, že když bylo Jefimovi jedenáct let, slyšel, jak jej Pán opět povolává k dalšímu půstu a modlitbám. Tentokrát to trvalo sedm dní a sedm nocí a měl přitom vidění. Na tom samo o sobě nebylo nic mimořádného. Dědeček rád popichoval a tvrdil, že když někdo zůstane tak dlouho bez jídla a spánku, musí začít vidět zjevení. Avšak to, co byl Jefim schopen během těch sedmi dnů udělat, už nebylo možné tak snadno vysvětlit. Jefim neuměl číst ani psát. Když však seděl v malé kamenné chatrči v Kara Kala, viděl před sebou obraz map a poselství napsané v překrásném rukopisu. Jefim požádal o pero a papír. Sedm dní pak seděl u prostého dřevěného stolu, kde rodina jedla, a namáhavě překresloval tvar a podobu písmen a kreseb, které se promítaly před jeho zrakem.

Když skončil, přinesli rukopis k vesničanům, kteří uměli číst. Ukázalo se, že toto negramotné dítě zaznamenalo řadu pokynů a varování v azbuce. Chlapec psal, že v blíže neurčeném časovém úseku v budoucnosti bude každý křesťan v Kara Kala vystaven hroznému nebezpečí. Předpově­děl dobu nevýslovné tragédie po celé zemi, kdy mají být brutálně zavražděny statisíce mužů, žen a dětí. Přijde doba, varoval, kdy každý z této oblasti bude muset uprchnout. Musí se přeplavit do země na druhé straně oceánu. Ačkoliv Chlapec Prorok nikdy žádný atlas neviděl, nakreslil přesnou mapu země, kam musí prchající křesťané odejít. Vodní plocha zobrazená v kresbě nebyla k údivu dospělých ani sousední Černé moře, ani Kaspické jezero, nýbrž nepředstavitelně vzdálený Atlantický oceán! O tom nebylo žádných pochyb. A o zemi na druhé straně oceánu také ne: mapa naznačovala zcela zřetelně, že je míněno východní pobřeží Spojených států amerických.

Avšak ani tam se nemají uprchlíci usadit, pokračovalo proroctví. Mají cestovat dále, až dosáhnou západního pobřeží nové země. Tam jim Bůh podle chlapcova proroctví požehná, dá jim blahobyt a jejich potomstvo učiní požehnáním pro národy. Později napsal Jefim ještě jedno proroctví, avšak jediné, co o něm lidé věděli, bylo to, že se týkalo ještě mnohem vzdálenější budoucnosti, v níž mají lidé prchat ještě jednou. Jefim požádal své rodiče, aby proroctví zapečetili do obálky a opakoval jim pokyny, které k tomu obdržel. V jeho vidění mu bylo sděleno, že jen budoucí prorok, kterého pro tuto úlohu zvolí Pán, bude smět obálku otevřít a proroctví oz­námit církvi. Kdokoliv jiný, kdo by tuto obálku otevřel předčasně, zemře.

Mnozí lidé v Kara Kala se vysmívali těmto dobrodružným fantaziím malého chlapce. Jistě musí existovat nějaké vysvětlení tohoto „zázračného“ spisu. Možná, že se chlapec sám tajně naučil číst a psát, aby mohl ve vesnici sehrát tenhle žert. Jiní však začali Jefima nazývat „Chlapcem Prorokem“ a vůbec o pravosti poselství nepochybovali. Vždy, kdykoliv se donesly k pokojným horám kolem Araratu zprávy o nových politických zmatcích, vynášeli zažloutlé listy, aby si je znovu přečetli. Zdálo se, že nepokoje mezi muslimskými Turky a křesťanskými Armény skutečně na­bývají na intenzitě. Nezavraždila snad v ulicích Konstanti­nopole v září roku 1896, čtyři roky předtím, než dědeček porazil slepého býka, turecká spodina více než šest tisíc Arménů?

Avšak Konstantinopolis leží daleko odtud a od chvíle, kdy bylo proroctví řečeno, už také uplynula řada let. Bylo pravdou, že i biblická proroctví byla hlásána desítky, ba i stovky roků před zvěstovanou událostí, avšak většina lidí v Kara Kala, včetně dědečka, zastávala názor, že skutečný prorocký dar vymizel po dokončení Bible. A pak, krátce po přelomu století, Jefim oznámil, že přišel čas, kdy se naplní slova, která napsal téměř před padesáti lety. „Musíme uprchnout do Ameriky,“ řekl, „všichni, kteří zde zůstanou, zahynou.“ Tu a tam sbalily některé letniční rodiny v Kara Kala své jmění a nelitovaly majetku, který zde musely zanechat. Jefim a jeho rodina byli mezi prvními, kteří odešli. Každá rodina letničních, která opustila Arménii, se stávala terčem posměchu těch, kteří zde zůstávali. Skeptici a nevěřící, mezi nimi i mnozí křesťané, se prostě zdráhali uvěřit, že Bůh může dávat modernímu člověku v dnešní době zcela konkrétní pokyny.

Avšak Boží varování se přesně naplnilo. V roce 1914 začala pro Arménii doba nevýslovné tragédie. S nemilosrdnou důkladností započali Turci své krvavé dílo. Dvě třetiny ar­ménského obyvatelstva zahnali do mezopotámské pouště. Přes milion mužů, žen a dětí, včetně všech obyvatel Kara Kala, zemřelo během těchto pochodů smrti. Dalšího půl mi­lionu lidí bylo pobito ve vesnicích při pronásledování, které později sloužilo Hitlerovi jako vzor k vyhlazení Židů. „Svět nezakročil, když Turecko vyhladilo Arménii,“ připomínal svým stoupencům, „a nezasáhne ani nyní.“

Těch několik málo Arménů, jimž se podařilo uniknout z obležených území, pak vyprávělo o velkých hrdinských činech. Přinášeli zprávy o tom, jak Turci mnohdy nabízeli křesťanům možnost zapřít svou víru a v případě, že by tak učinili, mohli si zachránit život. Nejčastěji používanou metodou bylo zavřít skupinu křesťanů do stodoly a tu za­pálit. „Jestliže jste ochotni vyznat Mohameda namísto Ježíše Krista, otevřeme dveře.“ Avšak křesťané znovu a znovu raději umírali a když je pohlcovaly plameny, zpívali chva­lozpěvy.Ti, kteří uposlechli výstrahy Chlapce Proroka a hledali útočiště v Americe, naslouchali těmto zprávám se zděšením. Mezi těmi, kteří uprchli, byl i dědeček Demos. Po své zkušenosti s ruským patriarchou nemohl už déle popírat pravdivost prorokování. V roce 1905 prodal statek, který rodina dědila z generace na generaci a nedbal na to, že za něj dostal jen zlomek jeho ceny. Pak jednotlivým příslušníkům rodiny naložil na záda majetek, který mohli unést. On sám pak mezi jiným nesl i těžký mosazný samovar na dřevěné uhlí. A spolu se ženou, svými šesti dcerami - Zuzanou, Ester, Siroon, Maggou, Yerchan a Hamas a také s pý­chou svého života, třináctiletým Izákem, odcestoval do Ameriky.“

O tom, jak Bůh požehnal arménským vystěhovalcům v Kalifornii a jak je také učinil požehnáním pro národy vypráví Demos Shakarian ve své knize „Nejšťastnější lidé na zemi“, kterou všem vřele doporučuji přečíst.