Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Proč jsem protestant?

Jeden čtenář a diskutér na mém blogu (s nickem Vlad IV)  se mne zeptal, proč jsem protestant. Protože v diskuzích je omezený prostor, odpovím článkem, kde se nemusím tolik omezovat. Tak tedy proč jsem protestant? – protože jsem uvěřil (v dospělosti) prostřednictvím přítele, který byl členem protestantské církve, dal se pokřtít a vstoupil do téhož sboru, jehož byl členem. Pokud bych byl přivedem do jiné církve, byl bych pravděpodobně jejím členem – třeba i katolické církve (moc rád jsem občas zašel na kázání p. Reinsberga).  Nejsem tedy protestantem proto, že rád protestuji. Tak, tady bych mohl skončit, ale to by bylo příliš stručné a neřekl bych o sobě příliš mnoho.

Nalezl jsem totiž také na diskuzích u svého blogu všelijaké komentáře, obsahující troufalá tvrzení, že každý, kdo dosáhne (alespoň) středoškolského vzdělání, nutně musí nahlédnout, že proti víře v Boha je tolik přesvědčivých důkazů, že rozumný člověk prostě nemá jinou volbu, než být ateistou (event. agnostikem – pokud je trochu vzdělanější). Jen na okraj tohoto názoru musím poznamenat, že současné středoškolské vzdělání ponechá studenty tak zanedbané z hlediska důkladnosti vzdělání např. historie, znalosti klasických i moderních jazyků, ale i přírodních věd, že právě proto, že je tak mizerně vzdělaný, může snadno uvěřit v atheismus. (Vím o čem mluvím, již 6 našich dětí navštěvovalo, nebo navštěvuje střední školy, takže mám docela dobrý přehled o jejich učivu). Nemohu sice mluvit z vlastní zkušenosti, ale od generace svých rodičů vím, oč kvalitnější vzdělání poskytovala např. gymnasia první Československé republiky. Troufám si tvrdit, že bylo v některých ohledech na vyšší úrovni, než jsou znalosti, které poskytují dnešní univerzity. Ale to jen na okraj – chtěl jsem tím prostě jen naznačit, že o tom, zda člověk věří, nerozhoduje úroveň dosaženého vzdělání. Já jsem studoval na dvou vysokých školách a uvěřil jsem v Ježíše Krista krátce po jejich absolvování, jako mladý člověk, který žil v příznivých životních okolnostech.

Jak jsem uvěřil? Budu o tom tedy vyprávět. Takovému vyprávění říkají křesťané svědectví, takže zde je příběh mého života:

Narodil jsem se rodičům, kteří byli oba žurnalisty a aktivními členy komunistické strany. Můj otec byl dokonce voják z povolání, politruk působící mezi československými vojenskými sbory, které byly vyslány jako součást mírových vojsk OSN do Koreje a šéfredaktor vojenského periodika. Patřili k opravdové komunistické elitě (vila na Hřebenkách, k dispozici auto, domácnost někdy v roce 1955 vybavená vším tehdejším myslitelným komfortem, včetně televize, rádia s gramofonem, pračky, lednice a vysavače – domácí pomocnice byla také samozřejmostí, jen se jí tehdy neříkalo služka)... Někdy si říkám, jestli by můj otec spáchal sebevraždu, kdyby věděl, že mne s mojí maminkou právě před několika týdny počali. Moje máma se po zprávě o smrti otce psychicky zhroutila a strávila několik měsíců v blázinci. Pak se z toho nějak dostala, ale vzpomínala na těch pár let svého manželství jako na dobu vrcholného štěstí ve svém životě, štěstí, které se již nikdy nevrátilo. Pracovala v rozhlase ve zpravodajství na docela odpovědné funkci a své práci do značné míry podřídila rodinný život – svěřovala mou starší sestru a mne do péče „tety Fanynky“ – paní na hlídání. Na své dětství a dospívání vzpomínám jako na nepříliš šťastné období – byl jsem neprůbojné dítě, navíc postižený silnou koktavostí, takže jsem byl hodně zamindrákovaný a bez sebevědomí. Maminka žila v divokém vztahu s jistým fotografem a výtvarníkem, který, jak jsem později pochopil, tohoto vztahu zneužíval, a nechával se od ní vydržovat. Na oplátku ji přivedl k alkoholizmu a tabakizmu, což bylo pro rodinu, závislou pouze na jejích příjmech dost zničující – doma jsme často měli k jídlu jen chleba a hořčici, ale na pivo a cigarety se peníze vždycky našly. Vztah s bohémským umělcem, plný výstupů, opileckých hádek a jeho uražených odchodů k mamince na Žižkov dospěl ke svému konci, když se máma dozvěděla, že její přítel má paralelní vztah (a dvě děti) s jinou ženou. Maminka se stala ještě více závislá na alkoholu, začala ho míchat s prášky, a nakonec nám nezbylo, než jí přinutit, aby začala protialkoholní léčbu. Poté s pitím opravdu přestala, ale silné kouření způsobilo, že předčasně zemřela na rakovinu (ve věku 53 let).

To už jsem absolvoval střední (SUPŠ) a vysokou školu (4 ročníky FA  ČVUT a další 3 na škole architektury AVU), oženil se, a byl zrovna na vojně. Na vysoké škole jsem měl několik vynikajících přátel (málem bych se zapomněl zmínit, že přijetí na fakultu architektury mi tak zdvihlo sebevědomí, že jsem – aniž bych o to nějak vědomě usiloval – spontánně přestal koktat), mezi nimi skvělého znalce historie Tomáše, který byl již jako student VŠ pokládán ze jednoho z nejlepších odborníků na raně středověkou architekturu. Tomáš se vždy vyznačoval velmi pronikavým intelektem, ale i břitkým humorem a inklinací k dekadentnímu umění, a nebál se ani dávat najevo své náboženské cítění, ale nikdy o svém křesťanském smýšlení nemluvil. Pak se to najednou změnilo. Temné struny jeho povahy zmizely a začal nás zvát na různé křesťanské programy, hlavně do „mládeže“ ve sboru v Kobylisích. To bylo v době, kdy už jsme měli před svatbou, a na některé programy, kam nás zval, jsme zašli.

Byl jsem tehdy člověk s dost podobnými názory, jako kdokoli z dnešní mladé generace. Zajímal jsem se o ekologii (tehdy byly hodně diskutované „Meze růstu“ - šířily se ale tajně - „samizdatem“), byl znechucený politickou situací, ale na osobní rovině vlastně spokojený – prožíval jsem velmi příjemné životní období. Když jsme poprvé navštívili ty programy mladých křesťanů, hned mě něco na nich zarazilo. Jako většina lidí jsem pokládal Bibli za mýtus, připadalo mi, že historky v ní zapsané (které mě nikdy v životě nezajímaly a tak jsem o nich neměl ponětí) mají pro ně úplně jiný význam. Mluvili o těch biblických postavách ne jako o pohádkových bytostech, ale přemýšleli o tom, co dělali, jak reagovali na situace, ve kterých se ocitli – a mimoděk mne přitom zahanbovali svou hlubokou znalostí Bible a jejího dobového pozadí. Začínal jsem si uvědomovat, že jsou schopni o spoustě věcí uvažovat velmi nezávisle a originálně, nespokojují se povrchními soudy. Přestože někteří z nich byli třeba jen vyučení zahradníci, měli jakousi zvláštní vnitřní hloubku... která mi chyběla. Můj příznivý dojem z první návštěvy mládeže byl ale téměř smazán snahou nějakého mladého horlivce nás na odchodu ze sboru přimět k vyznání víry v Krista.

Na nějakou dobu jsme do sboru téměř přestali chodit, ale Tomáš jako můj důvěrný přítel mi byl za svědka na naší svatbě. Brzy poté se nám narodil Vojtíšek, úspěšně jsem dokončil studia diplomním projektem a státnicemi, a narukoval na vojnu. To byla pro mou ženu doba velikého trápení, já jsem prožil nesmírný smutek, když jsem se dozvěděl (při nástupu do služby „dozorčího v autoparku“) o smrti své maminky. Cítil jsem nesmírnou prázdnotu a lítost – také proto, že jsem věděl, že odcházela z tohoto světa zcela rezignovaná, opuštěná, sama v nemocnici a bez jakékoli naděje...

Vrátil jsem se po roce z vojny a byli jsme šťastní – měli jsme vlastní byt (to bylo za komunistů terno) a svou malou domácnost, narodila se nám Barunka, a vše vypadalo skvěle. Náš přítel Tomáš nás stále navštěvoval, četli jsme spolu Bibli a diskutovali o tom, co čteme. Také se za nás modlil. Jednou večer přišel s tím, že chtěl sice jít na jakousi evangelizaci u baptistů, ale něco ho táhlo k nám. Začal nám tehdy číst pasáž z proroka Izajáše, 53. kapitolu, na kterou už nikdy nezapomenu:

„Kdo uvěří naší zprávě? Nad kým se zjeví paže Hospodinova? Vyrostl před ním jako proutek, jak oddenek z vyprahlé země, neměl vzhled ani důstojnost. Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili. Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolestí, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech. Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel. Byl zadržen a vzat na soud. Kdopak pomyslí na jeho pokolení? Vždyť byl vyťat ze země živých, raněn pro nevěrnost mého lidu. Byl mu dán hrob se svévolníky, s boháčem smrt našel , ačkoli se nedopustil násilí a v jeho ústech nebylo lsti. Ale Hospodinovou vůlí bylo zkrušit ho nemocí, aby položil svůj život v oběť za vinu. Spatří potomstvo, bude dlouho živ a zdárně vykoná vůli Hospodinovu. Zbaven svého trápení spatří světlo , nasytí se tím, co zakusil. „Můj spravedlivý služebník získá spravedlnost mnohým; jejich nepravosti on na sebe vezme. Proto mu dám podíl mezi mnohými a s četnými bude dělit kořist za to, že vydal sám sebe na smrt a byl počten mezi nevěrníky.“ On nesl hřích mnohých, Bůh jej postihl místo nevěrných.“

Najednou mi to došlo. To byly moje nevěrnosti a nepravosti, které nesl. To kvůli mně musel zemřít. Byl to večer, kdy se nás – mé ženy i mně - Duch svatý hluboce dotkl a Tomáš nás bez jakéhokoli nucení, nebo přemlouvání, vedl v modlitbě pokání a přijetí Ježíše Krista jako našeho Pána a Spasitele. Začali jsme pravidelně chodit do sboru, který navštěvoval, a za několik týdnů poté jsme byli pokřtěni, vyznali veřejně svou víru v Ježíše Krista – a tak „přešli ze smrti do života“ a připojili se k tělu Kristovu. Za několik měsíců poté, na nezapomenutelné dovolené v Jeseníkách, jsem prožil své osobní Letnice a přijal dary Ducha svatého....

 

(co se dělo potom – snad někdy příště)

Autor: Martin Pinc | pátek 29.1.2010 22:30 | karma článku: 22,53 | přečteno: 2483x
  • Další články autora

Martin Pinc

Na hrabalovské téma

Níže uvedený text, který zde zřejmě poprvé a velmi opožděně publikuji u příležitosti stého výročí narození Bohumila Hrabala, je dílem mého slovutného tchána, středoškolského profesora českého jazyka a literatury, pana Miloše Hoznauera. Ve zkratce ukazuje klikatou cestu, po které putovala naše literatura v poválečné době.

27.3.2014 v 22:10 | Karma: 11,39 | Přečteno: 725x | Diskuse| Kultura

Martin Pinc

Česká vláda a juvenilní justice

Naše masmédia se tak jako vždy i v nedávných dnech široce zajímala o mnohotvárný život v naší zemi - všechna významná média (televize, noviny, internetové portály) například výborně zpravodajsky pokryla masovou demonstraci (3 osob) proti presidentu Zemanovi v Ostrově v Karlovarském kraji. Proto není divu, že jim občas unikají tak nepodstatné otázky, jako je reálná hrozba likvidace rodin prostřednictvím všemocné "juvenilní justice". Naproti tomu na nedávném zasedání naší vlády byl s velkou pozorností projednáván dopis, zaslaný sdružením "Slovanská kulturní tradice" (podpořený dalšími organizacemi a jednotlivci) a z reakce vlády je zřejmé, že jí tato otázka a její dopady na naši společnost není lhostejná - viz přiložená odpověď.

16.1.2014 v 15:00 | Karma: 22,99 | Přečteno: 2123x | Diskuse| Ostatní

Martin Pinc

Otcové na odstřel?

Chování dětí a mladých lidí se v dnešní době vymyká tomu, co se dříve pokládalo za normální. Berou drogy, mají sklony k násilí, nedokážou navázat trvalé vztahy a v životě jim chybí perpektiva. Mezi odborníky se stále více prosazuje názor, že příčinou tohoto problému je do značné míry nepřítomnost otce v rodinách – ať už fyzická, nebo emocionální. Výchova dětí není jen úloha ženy, jak se to dnes často předkládá, a otec má v rodině mnohem vyšší poslání, než jen zabezpečovat příjmy a řešit technické problémy v domácnosti. Tak dlouho byla moderními „vychovateli“ propagována „bezkonfliktní výchova“, tak dlouho vykřikovali, že máme děti nechat, ať si dělají, co chtějí, že jejich neposlušnost je „žádoucí způsob, jak mohou nalézt sebe sama“, až jsou dnešní rodiče, a zvláště otcové bezmocní: Autorita se stala něčím zakázaným – otec má být kamarádem svých dětí, tím, který jim se podbízí, stal se „měkkým“ a beztvárným.

16.8.2013 v 14:30 | Karma: 36,78 | Přečteno: 5087x | Diskuse| Kultura

Martin Pinc

Stereotypy, které se nezakládají na pravdě?

Podle sociologa Zdeňka Slobody ze společnosti Proud biologické rozdíly mezi mužem a ženou jsou irelevantní. Mužství a ženství jsou jen společenské konstrukty. Jinak si jeho výrok neumím vysvětlit. Muž a žena ovšem nejsou nějaké role, které dotyční „hrají“, jak se nám snaží vnutit lidé typu pana Slobody. Mají prý vědecký podklad: Ohánějí se totiž výzkumy sociologů, které prý ukázaly, že děti dvou matek či otců nemají s určením role svých rodičů problém. Otázka stejného pohlaví prý neexistuje, vše je jen věc dohody kdo nakoupí, vypere, uvaří, vyzvedne dítě ze školy či ho dovede do kroužku.

20.6.2013 v 20:20 | Karma: 36,55 | Přečteno: 3678x | Diskuse| Společnost

Martin Pinc

Demonstrace v Paříži proti homo-sňatkům

Za okázalého nezájmu našich mainstreamových médií probíhají už několik měsíců ve Francii protestní demonstrace proti homo-sňatkům a adopci dětí homosexuály. Pokud se nějaká informace vypíchne, pak je to sdělení, že prý „tvrdé jádro demonstrantů“ tvoří ultrakonzervativní „homofóbové“, kteří prý měli hodinu po skončení demonstrace zaútočit na sídlo socialistické strany a skandovali výzvy za odstoupení prezidenta Hollanda.

28.5.2013 v 13:00 | Karma: 41,16 | Přečteno: 4247x | Diskuse| Politika

Martin Pinc

Péče o nejmenší - boření mýtů, nebo rozklad rodiny?

Sociologický ústav Akademie věd vydal knihu, jejíž autoři v anotaci prohlašují, že prý „Málokterá oblast veřejné politiky je opředena tolika mýty jako péče o předškolní děti. Tyto mýty znemožňují potřebné změny rodinné politiky, neboť blokují rozvoj racionální společenské diskuse, která by se neopírala o ideologické argumenty, ale o poznatky soudobých mezinárodně uznávaných vědeckých studií. Tato kniha chce přispět jak k racionální společenské diskusi, tak k pozitivním změnám.“

26.5.2013 v 23:10 | Karma: 22,41 | Přečteno: 1462x | Diskuse| Společnost

Martin Pinc

Jaké znamení je nad námi?

Oficiální média i blogosféra v těchto dnech řeší konflikt mezi jistým nositelem transparentu, který je mimochodem státním zaměstnancem a vysokoškolským pedagogem, a hlavou státu. Zapletl se do toho nějak i jiný nositel transparentu, pro změnu zase dříve ministerský úředník.

21.5.2013 v 22:22 | Karma: 29,47 | Přečteno: 1804x | Diskuse| Ostatní

Martin Pinc

Bůh na lavici obžalovaných

Lev Trocký postavil Boha v Moskvě roku 1923 před očima 5.000 rudoarmějců před soud. Bůh byl shledán vinným z různých potupných činů a odsouzen v nepřítomnosti. Snad tím Trocký chtěl ospravedlnit skutečnost, že bolševici v té době obzvláště tvrdě terorizovali křesťany, mučili a zabíjeli kněze a mnichy, bořili křesťanské chrámy. Během jejich teroru už po samém začátku bolševické revoluce byly zabity statisíce křesťanů. Podle tohoto vzoru byli perzekuováni křesťané ve všech zemích, v nichž se komunisté dostali k moci – bez výjimky – a s nimi všichni, kdo se odmítali podřídit jejich diktatuře. Veškeré obyvatelstvo zemí, ovládaných ideologií komunismu, pak prošlo dlouholetým vymýváním mozků komunistickou propagandou, která přinesla své „ovoce“ v ateismu, jenž dodnes stále převládá v postkomunistických zemích. Většina lidí i v naší zemi je tak zcela „odkloněna“ od konceptu milujícího Boha, reprezentovaného Ježíšovým životem a učením.

30.4.2013 v 8:00 | Karma: 23,25 | Přečteno: 1669x | Diskuse| Kultura

Martin Pinc

Radim Uzel a Bible = krátké spojení

Už dlouho jsem nečetl takovou snůšku výmyslů, polopravd a naprostého nepochopení čteného textu, jako když se známý sexuolog Mudr. Radim Uzel pokusil vykládat Bibli. Jeho věru originální interpretace některých starozákonních příběhů vyšla před nedávnem na internetových stránkách deníku Právo (jež jsou umístěny na Seznamu jako „Novinky.cz“) v rubrice žena – vztahy a sex pod titulkem "Radim Uzel: Bible, kniha plná hororů". Lze snadno doložit, že prakticky každé jeho tvrzení, kterého se dopouští, je chybné a nepravdivé. Začnu ale od začátku úvodním prohlášením:

11.4.2013 v 16:00 | Karma: 26,40 | Přečteno: 1758x | Diskuse| Kultura

Martin Pinc

Co je v dnešní evropské demokracii zakázáno

V Paříži se můžete na veřejnosti políbit, můžete se projít v minisukni, vystavit na odiv hluboký výstřih, můžete mít tričko s potiskem vulgárních slov francouzských nebo amerických rapperů. Ale jednu věc určitě nesmíte: procházet se s rodinou po Lucemburských zahradách v bundě, která má potisk se symbolem z protestních manifestací proti zákonu, jenž uzákoňuje manželství mezi osobami stejného pohlaví. A tak zapomeňte na stylizované "pohádkové" profily muže se ženou a dvěma dětmi držících se za ruku. Francouzští strážníci vás v opačném případě zastaví a odvedou na policejní stanici, aby sepsali protokol o přestupku: O „chování v rozporu s dobrými mravy“.

8.4.2013 v 23:50 | Karma: 26,20 | Přečteno: 1987x | Diskuse| Společnost

Martin Pinc

Knížecí rady

Vicepremiér Karel Schwarzenberg (TOP 09) při mši k cyrilometodějským oslavám v Praze řekl věřícím, aby si zachovali odstup od politiků a státu. Připomeňme si, kdo tuto radu katolickým křesťanům dává, kdo tato slova pronáší: Římský katolík Karel Schwarzenberg, člověk, který je aktivním politikem už od počátku 90. let a právě působí ve významné státní funkci (ministr zahraničí a místopředseda vlády). Tedy člověk, který si chronicky není schopen zachovat odstup od politiků (je jedním z nich) a státu, a přece radí svým „spoluvěřícím“, aby nejednali jako on.

11.3.2013 v 23:10 | Karma: 27,79 | Přečteno: 1922x | Diskuse| Společnost

Martin Pinc

Pravá tvář komunismu

Pan (nebo by snad byl raději titulován soudruh?) Jaroslav A. Polák své čtenáře na svém blogu přesvědčuje, že komunismus je ušlechtilá myšlenka, která byla pouze zneužita zlými lidmi, jako byl Stalin a jiní diktátoři, kteří ovládli komunistické strany ve svých zemích. Pan Polák rozhodně není ani hloupý, ani nevzdělaný, ani ve svých 38 letech mladičký a tudíž nezrale radikální člověk. Měl by proto vědět, že komunistická myšlenka je shnilá od kořene, tedy od svého prvního propagátora Karla Marxe, což doložím vzápětí:

7.3.2013 v 18:00 | Karma: 32,07 | Přečteno: 2257x | Diskuse| Politika

Martin Pinc

Václav Klaus ve vřavě nenávisti

Události posledních týdnů, které se odehrávají na naší politické scéně, mne naplňují hlubokým zármutkem. Převládá ve mně pocit, že naše média a jejich vlivem i veřejnost „zdivočela“ a jejich nátlaku podlehla značná část naší politické „reprezentace“. Nevím, jestli si lidé, kterých se to týká, uvědomují, jak svou snahou „vrátit to Klausovi i s úroky“ jednak ukazují svou pravou tvář (a rozhodně to není tvář milosti a pravdy) a také jak výrazně přispívají k další polarizaci a zhrubnutí naší společnosti. Jen - jestli chtěli oni malí lidé v Senátu svým hlasováním předvést, že „nejsou jako on“ - tak se jim to opravdu podařilo. Nazval bych to jejich počínání vzpourou nul, navíc pod taktovkou člověka oficiálně mimo politiku – vlnícího se evolucionisty Karla Janečka. Pravda je, že (převážně) levicoví politici už jednou podobně idiotský sebevražedný zářez provedli – totiž když se jim pod vedením J. Paroubka podařilo „shodit“ Topolánkovu vládu uprostřed jejího předsedání Evropské unii.

5.3.2013 v 17:00 | Karma: 36,77 | Přečteno: 1603x | Diskuse| Politika

Martin Pinc

O lásce k vlasti

V dnešní době se jaksi nenosí být vlastencem. Člověk je okamžitě podeřelý z šovinismu, ne-li z xenofóbie či náckovství. Naopak se dnes mezi našimi intelektuály velmi nosí jakási forma sebe- mrskačství, hledání nejrůznějších důkazů a opor pro argumentaci, že správné je mít co možná nejvíce negativní vztah k naší vlasti a národu. Tu si vytýkáme sklon k mesiášství, tu zase kdy a jak jsme byli zbabělí, jindy, že si nejsme schopni sami vládnout. Někteří docházejí k přesvědčení (už mnohokrát omletému v minulosti), že jsme měli na svou národní existenci rezignovat a raději jsme se měli nechat rozplynout, asimilovat Němci, jiní horují pro kosmopolitismus. Domnívám se, že všechny takové přístupy jsou nejen pomýlené, ale také naprosto zavádějící, protože vytvářejí všelijaké spekulativní myšlenkové konstrukce, aniž by se zabývaly tím, co tvoří podstatu hodnoty vlastenectví, tedy láskou.

1.3.2013 v 10:00 | Karma: 20,47 | Přečteno: 902x | Diskuse| Kultura

Martin Pinc

Karel Janeček konečně našel 27 Jidášů...

Ať už si myslí o odstupujícím prezidentovi kdo chce co chce, počastovat ho při odchodu z jeho funkce obžalováním z velezrady, to je absurdní divadlo, které si nevymyslel ve svém Odcházení ani Václav Havel. Dvacet sedm našich zákonodárců jen potvrdilo, že politiku definitivně proměnilo v kabaret. Jako zpitomělé stádo se zapojili do nekončící dehonestace Václava Klause, přičemž si vůbec neuvědomují, že slouží jen jako stafáž, jako užiteční pitomci pro zviditelnění guru Janečka.

26.2.2013 v 21:20 | Karma: 35,80 | Přečteno: 1730x | Diskuse| Politika

Martin Pinc

Chytré mobily = hloupé děti

Všechny děti dnes touží po „chytrých dotykáčích“, většina (především z měst) je už má. Nemohu si pomoci, ale nemohu nevidět velký podíl těchto mobilů na ohlupování a obecně „kažení“ dětí. Zatímco dříve si děti hry vymýšlely a společně hrály, dnes jim k uspokojení stačí mačkat tlačítka na svém mobilu. Nyní dětskou kreativitu vystřídali vývojáři her, a tak jsou děti schopny trávit denně hodiny ve virtuálním světě. Protože hitem dne je být ustavične „online“, nemusí se dnes děti ani učit. Stačí, když si téma domácího úkolu najdou na „netu“ a opíší (většinou i s „chlupama“). Moje dcera, která také po chytrém androidím mobilu touží, se mi přiznala, že mnoho jejích spolužáků používá své mobily ve škole místo taháků. Jsou mezi nimi i takoví, kteří už vůbec nepokládají za nutné se připravovat na školní písemky – odpovědi na otázky z testů hledají online během jejich psaní – přičemž využívají školní wi-fi síť. Jsou-li vyvoláni k tabuli, ukáže se samozřejmě, jak jsou dutí, ale to „neřeší“. Nechci ovšem v této souvislosti přehlížet podíl na tomto stavu věcí ze strany nás rodičů, kteří na děti často nemáme čas (nebo nejsme ochotni si jej udělat) – často ze stejných důvodů – protože sledujeme své programy v televizi, nebo rovněž bloumáme ve virtuálním světě internetu.*

19.2.2013 v 12:30 | Karma: 45,21 | Přečteno: 12199x | Diskuse| Společnost

Martin Pinc

Václav Klaus pro Do Rzeczy

Na rozdíl od různých glosátorů a pisálků jsem si přečetl celý rozhovor prezidenta Klause s polskými novináři - je všem čtenářům k dispozici na jeho webových stránkách (http://www.klaus.cz/clanky/3302). Jak se mi zdá, nikoli zanedbatelná část naší novinářské obce je zaúkolovaná v hledání čehokoli negativního, co jsou na našem dosluhujícím prezidentovi schopni nalézt. A tak se z tohoto obsáhlého rozhovoru chopí jen jeho stručného hodnocení působení Václava Havla a snaží se je prezentovat jako hanobení jeho „svatého“ odkazu.

12.2.2013 v 9:10 | Karma: 44,76 | Přečteno: 9993x | Diskuse| Politika

Martin Pinc

Jak se Češi změnili za sto let

Čtu teď po mnoha letech s velkým potěšením spisy Jindřicha Šimona Baara, spisovatele, kterého jsem si dávno zamiloval díky jeho „venkovské idyle“ Jan Cimbura. Mezi jeho spisy mne v poslední době zvláště zaujala „kněžská idyla“ Holoubek – obraz ideálního kněze, působícího na českém venkově na přelomu 19. a 20. století. Baar do úst svého hrdiny vkládá své představy a názory na tehdejší společenskou situaci. Kniha také reflektuje na postojích a zkušenostech kněze Holoubka skutečnost, že J. Š. Baar se angažoval v programu Katolické moderny a byl rovněž velmi aktivním členem Jednoty katolického duchovenstva. Velká část knihy se odehrává ve (fiktivní) polabské vesnici Třeštice, kde farář Holoubek soustavně narážel na vlažnost, ignoranství či přímo odpor obyvatel zdejší farnosti. Jejich chrarakteristickým představitelem byl „pokrokový a vzdělaný“ zámožný statkář Boháč, starosta obce Třeštice, s nímž vedl následující polemiku:

6.2.2013 v 17:00 | Karma: 23,73 | Přečteno: 1141x | Diskuse| Kultura

Martin Pinc

Moc bezmocných – v dnešní realitě

Přečetl jsem si dnes po dlouhé době znovu Havlovu Moc bezmocných a náhle jsem si uvědomil, že by náš první prezident vlastně mohl mít z volebních výsledků 1. přímé volby prezidenta ČR radost. Copak není vzpoura většiny lidí vůči vůli a nátlaku „mravní a intelektuální elity národa“, té většiny, která je tradičně zdeptaná, ponížená, hůře vzdělaná, chudá a většinou pasivní - zvyklá „držet hubu a krok“ - dokladem, že tu přeci jen u nás začíná existovat autentická občanská společnost? Copak to nevyžadovalo pořádný kus občanské odvahy vzepřít se a nepodlehnout dlouhotrvající masivní propagandě, že kdo nevolí Karla, není čestný a slušný člověk, je na straně lži a nenávisti, je zamindrákovaný, hloupý, nekulturní vidlák, nácek a xenofób, či přímo „hnědé či rudé prase“? Podrazák Škárka (člověk bez tváře, který měl dávno opustit poslaneckou sněmovnu, protože je zde jen pro ostudu) by takové lidi rád zbavil volebního práva – takovou má představu o demokracii. Hle, volič pravdy a lásky!

1.2.2013 v 17:00 | Karma: 30,94 | Přečteno: 2096x | Diskuse| Společnost

Martin Pinc

Šťastná rodinka?

Když jsem před několika lety sledoval při představení divadla Sklep báječný skeč, v němž David Vávra se svým hereckým kolegou (myslím, že to byl Jiří Fero Burda) a „synem“ představovali (post) moderní rodinu a zakončili tento výstup zvoláním: „správná rodina je přeci táta a táta!“, netušil jsem, jak brzo se tato fraškovitá vize stane skutečností. Za šťastnou rodinku totiž dnešní bulvár označuje "rodinu" zpěváka Eltona Johna, který se svým partnerem před nedávnem „zplodil“ 2. syna. Tedy nezplodili ho tito 2 muži sami (to zatím věda neumí), k poskytnutí vyjíčka a odnošení dítěte jim posloužila za úplatu jistá žena z Velké Británie. Tato skutečná, biologická matka, bez níž by nový přírůstek do „šťastné rodinky“ nemohl být počat ani narozen, je médii nazývána „náhradní matka“. Bulvár nenuceně žvatlá o tom, jak jsou Elton John a jeho partnerem šťastni a jak roste jejich vzájemná láska a vytváří z této abnormality zdání naprosté normálnosti.

30.1.2013 v 23:15 | Karma: 33,77 | Přečteno: 4616x | Diskuse| Společnost
  • Počet článků 257
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 2303x
Moje krédo je podle NZ, listu Filipským 3,14: "Běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši."