Benedikt – Kristův svědek v době zkázy

Otevřel jsem před nedávnem opět po dlouhé době knihu o sv. Benediktovi, zakladateli mnišského řádu po něm pojmenovaného. Benedikt z Nursie (asi 483 – asi 543) je pokládán za otce západního mnišství a za jednoho z významných spolutvůrců nově vznikající evropské civilizace po zániku antického Říma. Informace o Benediktovi, které by se mohly pokládat za „historicky věrohodné“, prakticky chybějí, a tak jediným zdrojem, na který jsme odkázáni, je legenda o tomto muži, sepsaná papežem Řehořem Velikým mnoho let po jeho smrti, a samozřejmě „Malá regule“, mnišský řád, který tento muž připravil pro své následovníky.

Není bez zajímavosti, že situace evropské civilizace se v době Benediktově až nápadně podobala době, v níž žijeme dnes, především pokud se týká úpadku tradičních hodnot a nenávratné zkázy všech dosavadních jistot. „Římská říše se tehdy hroutila pod náporem divokých hord barbarských národů. Stěhování národů zasadilo Itálii strašlivé rány, k nim se přidaly hladomory, zemětřesení a nákazy, které proměnily celé území v jedinou poušť. Nemohlo to vypadat beznadějněji, mluvilo se o stařeckém věku světa... Období dekadence hrozivě uspíšila mravní rozklad. Už se nedalo spoléhat na nic a téměř všechny dosavadní hodnoty se hroutily v dokonávajícím starověku.“ píše autor životopisu sv. Benedikta Walter Nigg. V dalším textu si klade téma: Jak vidět Benedikta z naší bídy? Dnešní člověk se může stavitele Montecassina ptát na mnoho věcí. Jsou tím víc nasnadě, čím víc se naše doba podobá Benediktovu století. Benediktova otázka: „když se všechno od základu hroutí, co dokáže spravedlivý? (Ž 11,3) je stejně na místě i dnes. Zároveň nám ukazuje, že téměř v každé době bylo obtížné dospět ke pravdě. Ať už byla století pokroku, nebo úpadku, vždycky se před člověkem, který pro sebe hledal cestu života, vršila spousta překážek. I zákruty cesty Benediktovy jsou toho názorným příkladem.

Jako mladíkovi „ze vznešeného rodu z Nursie“ se mu zřejmě dostalo možnosti získat dobré vzdělání. Je téměř jisté, že vyrůstal v ovzduší živé víry, protože legenda o něm zmiňuje, že byl znechucen mravním rozkladem, s nímž se setkal za studií v Římě – natolik, že se rozhodl zvolit cestu naprostého oddělení od světa. „Opovrhl studiem věd“ a „stáhl se ze světa, vědomě nevědoucí“, píše se v Řehořově legendě. Poté, co vzbudil rozruch a nechtěnou publicitu zázračným činem ve městě Enfide, kam se přestěhoval se svou chůvou, rozhodl se pro poustevnický život daleko od civilizace. Zde, v Subiaku nalezl několik jiných poustevníků a vyhledal obzvlášť nepřístupnou jeskyni, kde žil v naprosté klauzuře několik let. Byl podporován mnichem z nedalekého kláštera, který mu dopravoval pokrm, aby ve své jeskyni mohl přežít. Pobyt v tvrdých podmínkách samoty v jeskyni připomíná období pokušení, kterým procházel na poušti Ježíš Kristus, nebo období odloučení na poušti apoštola Saula (Pavla). Benedikt žil jako poustevník 3 roky a byl to pro něj čas, během kterého došlo k formování jeho charakteru a vnitřnímu usebrání.

Každopádně, život v naprostém odloučení od ostatních lidí by neměl být celoživotním programem křesťana. V následování Krista nejsme nějakými „sólo jezdci“ - víra se projevuje, koná, skrze lásku (jak píše sv. Jakub), a láska je vztah – vzniká a udržuje se jen když se stýkáme s jinými lidmi.

Tak se stalo, že i Benedikta jednoho dne v jeskyni navštívilo několik mnichů, kteří jej požádali, aby se stal jejich představeným. Benedikt se po jistém váhání rozhodl přesídlit do jejich kláštera. Záhy se ale ukázalo, že asketický život, který vedl a který jej naučil vysoké sebekázni, je v protikladu s nepořádkem a svévolí, na kterou byli zdejší mniši zvyklí. Došlo k vzájemnému konfliktu, který nakonec vyústil v pokus o otravu Benedikta jedem, přimíchaným do vína. Když Benediktovi nabídli otrávené víno, aby je požehnal, a on nad ním udělal znamení kříže, sklo se rozskočilo. Prostor se zachvěl hrůzou a mniši viděli, že jsou odhaleni... Benedikt se zvedl a řekl ke shromážděnému konventu: „Ať se nad vámi, bratři, slituje všemohoucí Bůh. Proč jste mi to chtěli učinit? Nepředvídal jsme snad, že se moje a vaše mravy k sobě vůbec nehodí? Jděte tedy a vyhledejte si opata podle svých mravů, protože mě od nynějška mít nemůžete“... Zosnované spiknutí ukazuje, jak hluboká byla zkaženost tehdejší doby. Zaplavila všechno a nezastavila se ani před klášterními zdmi. Ať jsou stavby obehnané sebesilnější zdí, duch času proniká dovnitř. V Benediktově době měli mniši v klášterech stejně málo svědomí, jako lidé světa. Nezalekli se ani vraždy, lidský život pro ně nebyl posvátným. Ani klášter není předem chráněn před ďáblem... Podle Benediktových slov existují mniši, kteří „svou tonzurou Boha obelhali“. Když tuto Benediktovu myšlenku aktualizuji, dnes, v době rozšíření „sexuální revoluce“, když absolutní relativizace hodnot je součástí ducha naší doby, není divu, že je odhalováno tolik případů sexuální zvrácenosti – především pedofilství – i v nejrůznějších církevních společenstvích a mnišských školách, sborech a jiných církevních ústavech.

Benedikta ale tato neblahá zkušenost konfrontovala především s varováním Ježíše Krista:

„Nikdo nepřišívá záplatu z neseprané látky na staré šaty, jinak se ten nový přišitý kus ze staré látky vytrhne a díra se jen ještě zvětší. A nikdo nenalévá mladé víno do starých měchů, jinak víno měchy roztrhne a přijde nazmar víno i měchy. Mladé víno do nových měchů.“ (Mk 2,21‑22)

Zklamaný Benedikt opět vrátil do své klauzury ve skalách. Navzdory svému odloučení získával následovníky. Přicházeli za ním další a další lidé, kteří hluboce zasaženi jeho způsobem života a postupně se někteří z nich začali osazovat v jeho blízkosti. Tak došlo poznenáhlu k vytváření nové komunity, z níž postupně vznikaly malé kláštery, budovy, postavené rukama těchto mnichů. S jejich založením opustil definitivně svou jeskyni a stanul v čele nového klášterního společenství. Tentokrát nestál před úkolem reformovat zpustlý klášter, což při zatvrzelosti jeho obyvatel nedokázal, ale založil klášter nový, který nesl pečeť jeho ducha.

Při pročítání regule pro život klášterního společenství nás zarazí, jak velmi silný důraz kladl Benedikt na disciplínu, dochvilnost a poslušnost. Dnes, kdy se i v křesťanském životě spíše zdůrazňuje kreativita, vzájemná snášenlivost, tolerance jiných názorů, a úzkostlivě se dbá na to, aby nedocházelo k jakékoli formě manipulace, je Benediktův důraz na autoritu představeného, striktní dodržování časového harmonogramu dne, mlčenlivost a třeba i zákaz přijímat potravu a nápoje při vycházce mnichů mimo klášter, téměř nepřijatelný. Možná je pro lepší pochopení těchto důrazů nutno přihlédnout k současné situaci okolního světa. Stát, římská říše, byl v troskách, rovněž církevní hierarchie, která se v této době již na světské moci významně podílela, byla již skrz naskrz prosycena duchem světa (to pravděpodobně bylo příčinou hlubokého zklamání Benedikta během jeho teologických studií). V nastalém chaosu si zřejmě každý dělal, co chtěl, moc v každém regionu si usurpovali různí samozvanci, dobrodruzi a dobyvatelé. Nepořádek, svévole a mravní rozklad byly všeobecné. Za těchto okolností začal Benedikt budovat nové společenství jako „duchovní armádu Kristovu“, která, tak jako skutečné vojsko, musí být podřízena tuhé disciplíně, aby v tak neklidné době obstála. I jeho nařízení nepožívat jídlo a nápoje od cizích lidí vidíme v trochu jiném světle, když si uvědomíme, že jeho život byl několikrát ohrožen, když mu jeho nepřátelé podstrkovali otrávené potraviny.

Benediktovo působení bylo čím dál tím více oceňováno lidmi z širokého okolí. K jeho popularitě zřejmě přispívaly i zvěsti o různých mocných skutcích – divech a zázracích, které Bůh skrze Benedikta činil. V této souvislosti není bez zajímavosti, že se brzy našel církevní činovník, který začal Benediktovi jeho duchovní úspěchy závidět. Tento klerik, presbyter Florentius se nejdříve pokusil rozvrátit klášterní komunitu najmutím necudných dívek, které sváděly mnichy nahotou. Když se tento pokus nezdařil, vedla ho zášť a nenávist k tomu, že Benediktovi předal zvláštní dárek – otrávený chléb. Když Benedikt prohlédl i tento zločin závistivého církevního funkcionáře, rozhodl se, že raději sám ustoupí, když mu takto dává najevo, že jeho činnost zde není vítána. Aniž by si stěžoval, shromáždil bratry ze své komunity a opustil území města Subiaka. Příhoda měla dramatický dovětek. Po Benediktově odchodu se zřítil balkón Fiorentinova domu a pohřbil ve svých sutinách zlotřilého presbytera. Benedikt nad jeho smrtí plakal lítostí...

Při hledání nového místa, kde založit trvalý klášter, připadl Benedikt na kopec u města Cassina, na jih od Říma. Byla zde stará svatyně zasvěcená Apollónovi, jenž by stále předmětem uctívání. Benedikt rozbil sochu bůžka a přestavěl svatyni na kostel, který zasvětil sv. Martinovi z Tours. Zřejmě mu tak chtěl vyjádřit svou úctu a v jistém smyslu i touhu následovat jeho příklad.. Poté zahájil stavbu kláštera, o jehož podobě měl jasnou představu. „Stavbou kláštera se vyjevil hlubší smysl Benediktova života: Byl v doslovném i přeneseném smyslu stavitelem. Okolnosti a historická situace z něj učinila jednoho z největších duchovních stavitelů v celých dějinách Evropy, a to uprostřed epochy, pro níž je příznačný rozklad a úpadek. Nešlo mu o to, dosáhnout nějaký vnější efekt. Vždy měl na mysli, že staví dům, ve kterém budou žít lidé." Vědomě navazoval na slova apoštola Pavla (parafráze): Stavíme duchovní chrám na základě prorockém a apoštolském, jehož úhelným kamenem je sám Ježíš Kristus. Kameny Montecassina byly několikrát v dějinách rozmetány. Ale fyzické zničení mu nemohlo ublížit. Montecassino je Boží hrad, útočiště těch, kdo očekávají na Hospodina.

W. Nigg píše v závěru své studie: Benediktův odkaz je zcela jedinečný – v době zanikající antické kultury založil stranou položený klášter, který se stal místem ticha, a bez velkých ambicí se pokusil o nový začátek. Nestaral se o zánik, ale přemýšlel o novém budování... Benedikt svou řeholí daroval lidem jakoby prostý selský chléb, protože věděl, že je výživnější než všechny intelektuální mlsky současnosti.

Díky mohutnému vyzařování příkladu svého zakladatele se benediktini stali učiteli  národů začínajícího středověku. Vykonali nesmírnou práci: zakládali školy, budovali kostely a kláštery, zúrodňovali zemi. V celé Evropě, jež se po stěhování národů ocitla v hlubokém úpadku (i v českých zemích) byli doslova průkopníky civilizace a nositeli duchovního probuzení.