Jan Heller byl vynikající znalec a vykladač Písma. Jeho metoda je do značné míry založena na jazykovém (filologickém) rozboru textu, a historickém kontextu, přičemž vždy přihlíží k výsledkům práce jiných badatelů. Na základě své analýzy přesvědčivě dokládá, že původ Desatera je velmi starý, Desatero „bylo od počátku výroční liturgie kmenového svazu, tedy součástí kultu, že v kultu vzniklo, v kultu bylo předáváno a v něm se ustaloval i jeho tvar až do písemného zápisu“.
Jak je poměrně dobře známo i průměrně vzdělaným lidem, k ustanovení Desatera došlo podle Bible v dramatických chvílích na úsvitu dějin izraelského národa, krátce poté, co prožil nadpřirozené vysvobození z egyptského otroctví a unikl před armádou faraona přechodem přes Rudé moře, které se pří přechodu utíkajících Izraelců rozpoltilo a oni přešli po suchém mořském dně. Když se o totéž pokusil faraon se svou armádou, vracející se moře je pohltilo. Na druhém břehu pod horou Sinaj v bezpečí utábořený Izrael pak z rukou Mojžíše přijal Boží ustanovení, psaná na dvou kamenných deskách. Tato ustanovení do značné míry formovala jeho další osudy, jako národa, jemuž byla svěřena Boží slova a s nímž Hospodin Bůh uzavřel věčnou smlouvu. Na první desce byla Boží rukou vyryta přikázání, která měla upravovat vztah k Bohu a na druhé byla přikázání, která dávala pokyny ke správným mezilidským vztahům.
Zde je předpoklad jejich původního znění, jak jej podává Jan Heller:
-
Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiné bohy přede mnou
-
Neučiníš si rytiny (zákaz zpodobování boha)
-
Nevezmeš jméno Hospodinovo nadarmo (zákaz zneužívání jména)
-
Pomni na den odpočinku, abys jej světil
-
Cti otce svého i svou matku, (abys byl dlouho živ a dobře se ti vedlo na zemi)
-
Nezabiješ (doslova „nebudeš vraždit“)
-
Nezcizoložíš („nebudeš cizoložit“)
-
Nepokradeš („nebudeš krást“)
-
Nevydáš křivé svědectví proti svému bližnímu
-
Nepožádáš domu bližního svého („nebudeš dychtit po cizím“)*
Pro Izraelce znamenala ustanovení Desatera, jak ukazuje Heller, něco docela jiného, než jak jsou většinou vnímána v křesťanské tradici, tedy jako mravní zákon, který platí i po příchodu Krista. V této tradici nakonec zcela převážilo jaksi negativní vymazení Desatera, jehož hlavním smyslem dle apoštola Pavla bylo usvědčit člověka z hříchu a ukázat mu, že není schopen vlastními silami dosáhnout spasení. Přestože toto vymezení nepochybně je důležitým poselstvím, není tím jediným, a vlastně ani hlavním. Dále budu citovat přímo J. Hellera, pro jeho argumentační preciznost:
„Jeho prvotní, pozitivní funkce je právě v tom, že ukazuje cestu ze zajetí (v hříchu, či v „Egyptě“) do nové svobody... Proto se Desatero neoznačovalo jako zákon, ani se mu tak nerozumnělo. Desatero bylo především dokumentem svobody, který Hospodin daroval svému lidu, vysvobozenému z Egypta.... V jakém smyslu je dokumentem svobody? To lze vyjádřit konkrétněji ve vztahu k jednotlivým deskám či skupinám přikázání. První deska osvětluje a chrání nepodmíněnou, a přede dobrotivou a láskyplnou svobodu Boží, kterou člověk nesmí omezovat a krátit, aby se svévolně zmocňoval Boha či božských sil. To ukazují především prvé, druhé a třetí přikázání. Tato svoboda Boží přichází k slovu i ve dni odpočinku a ve svědectví otce a matky a v obojím má být vděčně přijímána a ctěna. Milovat Boha znamená respektovat jeho svobodu.
Dalších pět přikázání mluví o svobodě bližního, která nemá být ohrožována a krácena útokem na jeho život, manželství, majetek, čest a vše, z čeho žije a co k životu potřebuje. Milovat bližního znamená respektovat jeho svobodu. Je tedy zcela na místě, jestliže Ježíš shrnuje obsah Desatera do dvojjediného přikázání lásky k Bohu a bližnímu.
Respektovat svobodu Boha i bližního však může jen ten, kdo je sám svobodný, kdo je vysvobozen z „Egypta“, z hříchu, ze sobectví, z vazby na sebe sama, a tím svoboden od sebe sama, svoboden pro Boha a bližního, připraven žít láskou k Bohu a bližnímu. Desatero je tedy pravidlo života vysvobozených, nikoli soubor rozkazů a příkazů, jimiž by se člověk sám vysvobodil z hříchu a zalíbil se Bohu“.
*Poznámka
1. přikázání – třebaže někteří starozákonníci vynechávají z prvního přikázání zmínku o vysvobození z Egypta, Heller s tímto pojetím polemizuje: „Rozbor nejstarších vyznání Izraele ukazuje, že byla vždy spojena s připomínkou Hospodinova vysvoboditelského skutku.“ Tato událost zformovala Izrael jako společenství Božího lidu a je pro něj zásadní historickou skutečností.
2. přikázání – katolický katechismus toto ustanovení zcela vynechává (a rozděluje první přikázání na dvě). Jan Heller k tomuto přikázání poznamenává: „Je důležité si uvědomit, že „rytina“ (socha) tu není jen zobrazení cizího boha, nýbrž i Hospodina. Starozákonní zákaz zobrazovat Boha nemá svou příčinu v jakýchsi duchovních představách Boha, nýbrž v něčem mnohem konkrétnějším. Zobrazený Bůh je poznaný, uchopený a tím ovlivnitelný, manipulovatelný bůh. Pomocí obrazu lze mít nad zobrazením moc.“
3. přikázání – platí tu něco podobného, co bylo řečeno o zobrazení Boha - „v pozadí je představa, že jméno je součástí podstaty jeho nositele.... Proto ten, kdo jméno boha zná, může využívat božskou moc, skrytou v jménu tak, že s ní bude zaříkávat a čarovat a vůbec ji používat k různým magickým praktikám“.
4. přikázání – „podstatným znakem dne odpočinku není nějaký zvláštní kultický výkon, nýbrž ustání v práci, která je nutná k obživě. Sobota je tedy den, v němž se nežije z vlastní práce, nýbrž z Boží milosti, stejně, jako se z ní mělo žít v létě odpočinutí (sedmém) a v létě milostivém (padesátém)... Jako takový je připomínkou ráje i předjímkou Boží záchrany na konci věků. “
5. přikázání – možná dnešního čtenáře zaráží, co má toto ustanovení společného s Bohem. Kromě jiných důvodů i tento: „Otec i matka v biblickém smyslu nejsou jen tělesní rodiče, nýbrž i ti, v nichž se dítě poprvé setkává s Božím slovem. Teprve splněním svého úkolu stát se dítěti Božím svědkem se mu jeho rodiče stávají „otcem a matkou“ v plném biblickém smyslu, těmi, skrze které se naplňuje věčné otcovství Boží“. Toto přikázání je jako prvé spojeno se zaslíbením (dlouhého a dobrého života), které připomíná i Ježíš.
6. přikázání - Bylo pro mne velkým překvapením, že v tomto ustanovení je dle jazykového rozboru starozákonních badatelů jednoznačně použito sloveso, které se používalo pouze pro označení aktu vraždy (r-c-ch): „Na rozdíl od ostatních sloves pro zabití označuje r-c-ch takové zabíjení, které stojí v protikladu k zákonu a prospěchu společnosti, takže tímto příkazem byl chráněn život člena Božího lidu před bezprávným, nedovoleným a svévolným zásahem.“
7. přikázání se pak v původním chápání starých Izraelců týkalo ochrany rodinného svazku. Styk (i ženatého) muže s neprovdanou ženou byl totiž přípustný. „Srovnáme-li Nový zákon se Starým, vidíme, že Nový zákon byl podstatně přísnější. Problematizuje se v něm rozvod, druhé manželství, zdůrazňuje monogamie. Podobné požadavky měl Starý Zákon jen na kněze - a apoštol Petr připomíná, že křesťané jako celek jsou knězi a králi Božími.
8. přikázání – Jan Heller zde plným právem přidává i novozákonní východiska: „Jako v šestém přikázání nestačí jen život nebrat a neničit, nýbrž je potřeba k životu dopomáhat, tak i zde nestačí nekrást. Proti osmému přikázání se proviňuje každý, kdo odpírá pomoc potřebnému a má za to, že službou mamonu ovládne síly života“. A jdeme-li ještě hlouběji „svévolným hledáním božství, prolamováním hranic i překračováním určených cílů, krade a loupí Boží slávu. Jen jediný, Jednorozený Syn Boží, se této loupeže nedopustil“ („nepoložil sobě toho za loupež rovný býti Bohu“)
9. přikázání – Heller poznamenává: „Kdo se na soudu osvědčil jako pravdivý, jako následovník pravdy, jistě dával pravdě místo i ve svém každodenním životě. Ale nejde o pravdu a lež samu o sobě, nýbrž o to, jak jedna či druhá působí ve společenství, jak se projevuje ve vztahu k bližnímu... Všechno, co děláme a říkáme, s čím souhlasíme a co odmítáme, čím žijeme a čím nežijeme, je v posledku buď svědectvím pro Boha, nebo proti Bohu, a tím pravým, nebo klamným a nicotným svědectvím"
10. přikázání – „O slovesu ch-m-d (žádat, dychtit) napsal významnou studii J. Herrmann. Upozornil v ní na to, že po tomto slovesu je ve Starém zákoně často nějaké další sloveso, ve významu brát, nebo i loupit... Z takových míst vyvozuje, že ch-m-d neznamená jen toužit po něčem v nitru, nýbrž že označuje zároveň i počínání, které vede k tomu, aby se žádostivec věci zmocnil...Toto přikázání právem stojí na posledním místě a shrnuje vše předcházející. Nestačí jen nezabíjet, nekrást, atd. Je třeba čelit ve vlastním srdci už i každé touze po tom, co mi nepatří a nepřísluší, čím překračuji hranice určené Bohem a tím se nepřímo vzpírám i proti prvému přikázání Desatera. Mezi prvním a posledním přikázáním tak je vnitřní souvislost. Nestačí Boha jen poslouchat, nýbrž i jeho vůli podřídit celou svou vůli a chtít jen to, co chce on. To učinil Ježíš a zákon naplnil.“
Jan Heller, Hlubinné vrty, II. Pojmy, III. Desatero, vydal Kalich v roce 2008