O lásce k vlasti

V dnešní době se jaksi nenosí být vlastencem. Člověk je okamžitě podeřelý z šovinismu, ne-li z xenofóbie či náckovství. Naopak se dnes mezi našimi intelektuály velmi nosí jakási forma sebe-    mrskačství, hledání nejrůznějších důkazů a opor pro argumentaci, že správné je mít co možná nejvíce negativní vztah k naší vlasti a národu. Tu si vytýkáme sklon k mesiášství, tu zase kdy a jak jsme byli zbabělí, jindy, že si nejsme schopni sami vládnout. Někteří docházejí k přesvědčení (už mnohokrát omletému v minulosti), že jsme měli na svou národní existenci rezignovat a raději jsme se měli nechat rozplynout, asimilovat Němci, jiní horují pro kosmopolitismus. Domnívám se, že všechny takové přístupy jsou nejen pomýlené, ale také naprosto zavádějící, protože vytvářejí všelijaké spekulativní myšlenkové konstrukce, aniž by se zabývaly tím, co tvoří podstatu hodnoty vlastenectví, tedy láskou.

Hodně jsem přemýšlel, jak k tomuto tématu přistoupit, abych se vyhnul různým svodům, jež v této oblasti číhají. Nakonec jsem velmi dobré vodítko, jak k tématu přistoupit, nalezl v knize C.S. Lewise „Čtyři lásky“, kde je také významná pasáž o vlastenectví. Mnohé jeho myšlenky budu parafrázovat a občas aplikovat na naši situaci. Lewis tvrdí, že pokud bychom prohlašovali, že vlastenecká láska musí nezbytně mít ze své podstaty zlou povahu (jak je jí často podsouváno), museli bychom mj. zavrhnout velikou část naší nejlepší poezie a značnou část hrdinských činů: „Nebyl by udržitelný ani Kristův nářek nad Jeruzalémem. I on projevil lásku ke své zemi.“

Je třeba se dobře podívat, z jakých pozic a proč je dnes napadáno vlastenectví. Velmi často je to proto, aby se zesměšnil a odstranil nejen samotný pojem, ale i veškeré city, které s ním má člověk spojeny. Vlastenectví ovšem obsahuje mnoho složek, ze kterých lze namíchat velice odlišné směsi, jejichž výsledek může mít nejen povahu náklonnosti, ale i falešné převahy: „Nejprve je to láska k domovu, k místu, kde jsme vyrůstali, nebo k různým místům, která byla naším domovem – láska k starým známým, důvěrně blízkým výhledům, zvukům a vůním.“ Taková láska nemůže fungovat ve vztahu ke kontinentům („evropanství“), nebo celé Zemi („internacionalismus“, kosmopolitství), naopak: je možno ji prožívat jen k místům, kde jsme žili dostatečně dlouho, abychom k nim získali niterný vztah.

S touto láskou k místu se pojí láska k životnímu stylu, všemu, co naši vlast činí v našich očích vyjímečnou – ať už to je chuť piva, ráz krajiny, nebo zvuk naší řeči. Máme zvláštní vztah ke krajovým zvykům, odlišným dialektům. (Pozn.: Není možné si nevšimnout, že mnohé tyto věci u nás byly v průběhu minulých desetiletí odstraňovány a ničeny, ať už záměrně, nebo z ignoranství. Různorodost a svéráz našich obcí a měst byly nahrazovány uniformní urbánní bezútěšností. Proč asi? Tento proces je ale zásah proti naší přirozenosti, protože lidé stále ve svém nitru mají potřebu někam patřit, chtějí mít láskyplný vztah ke svému domovu. Těžko ovšem mohou cítit přináležení k panelovému sídlišti, které je prakticky stejné, ať přijedou kamkoli).

Proč je tak důležité mít vztah k domovu: „Podobně, jako je rodina pro nás prvním krokem k překonání sebelásky, tak i ve vlastenectví se nám nabízí první krok k překonání rodinného sobectví.“ Láska k domovu je vlastně základní formou lásky k bližnímu, neboť ti, kdo nemají rádi své sousedy, které znají ve vesnici nebo ve své ulici, pravděpodobně příliš nepokročí v milování člověka, kterého neviděli. Všechny přirozené náklonnosti jsou přípravnými nápodobami vyšší lásky duchovní, přípravou na „vyšší cestu“. „Může přijít chvíle, kdy bude potřeba se této lásky zřeknout: vyloupnout své pravé oko.“ Ale nejprve musíte nějaké oko mít – teprve pak máte možnost se o své oběti rozhodnout.

K častým poukazům na militantnost vlastenců: „Ovšemže vlastenectví tohoto typu není ani v nejmenším agresivní. Jen chce být necháno na pokoji. Militantním se stane jen tehdy, když má bránit to, co miluje. U každého, kdo má alespoň špetku představivosti, vytváří dobrý postoj k cizincům. Jak bych mohl milovat svůj domov, aniž bych si uvědomil, že jiní lidé, stejně oprávněně, milují svůj?“ Pravé vlastenectví tedy vede k respektování odlišnosti kultury jiných národů. „To poslední, po čem toužíme, je zařídit to všude, jako u nás doma. Nebyl by to domov, kdyby nebyl jiný.“

Druhou složku vlastenectví je zvláštní postoj k minulosti naší země. „Myslím tím minulost žijící v lidových představách, slavné činy našich předků.“ Vzpomeňme na Husa v Kostnici a jeho neohroženou službu Pravdě, vzpomeňme na dobytí Milána rytíři knížete Vladislava II, kteří se směle vrhli do rozbouřených vln Addy. Vzpomeňme na krále Jana Lucemburského a jeho legendární výrok: „Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal“ - a pak slavně zahynul v bitvě u Kresčaku. „Tato minulost je pociťována jako závazek i jako příslib záruky: Nesmíme klesnout pod úroveň, kterou nám stanovili naši otcové, a protože jsme jejich synové, je tu oprávněná naděje, že se tak nestane.“ Mnozí možná teď namítnou, že jsme projevili málo statečnosti v našich moderních dějinách, ale proto máme tak dlouhou historii, abychom se vztahovali k těm jejím obdobím, na které můžeme být hrdi. Vlastenectví, které se opírá o naši slavnou minulost, bývá snadným terčem posměchu pro toho, kdo ji zlehčuje. „Kdo však může odsoudit něco, co zjevně způsobuje, že se mnozí lidé v mnoha důležitých okamžicích zachovají mnohem lépe, než jak by se dokázali zachovat bez této pomoci?“

„Domnívám se, že je možné posilovat se obrazem minulosti a nepodlehnout přitom klamu ani pýše. Tento obraz začíná být nebezpečný v té míře, v jaké je zaměňován, nebo v jaké nahrazuje vážné a systematické historické studium... Důraz by měl být na příběhu jako takovém, který rozněcuje představivost, na příkladu, který posiluje vůli. Školák, který jej slyší, by měl nejasně cítit, ačkoli to není schopen vyjádřit slovy – že poslouchá ságu.“ Je přitom ve vztahu k naší „slavné minulosti“ třeba vyhnout se indoktrinaci mládeže vědomě zfalšovanou, nebo tendenční interpretaci dějin – hrdinskými legendami záludně maskovanými jako učebnicová fakta. S tím se totiž vkrádá tichý předpoklad, že ostatní národy nemají takové hrdiny a může dokonce vést k víře, že tradici můžeme dokonce zdědit.

Proč se zde se skrývá nebezpečí: „Tou třetí věcí“ (z níž se vytváří směs našeho vlastenectví) „není cit, ale víra: pevná, byť jen prostá víra, že náš národ, střízlivě posuzováno, dlouho byl a stále zjevně je nadřazen druhým.“ Možná, že konkrétně v našem národě tato víra není tak rozšířena (trpíme spíše komplexem méněcennosti, kterou – jak jsem zmínil v úvodu - mnozí čeští intelektuálové průběžně posilují opakovaným sebemrskačstvím), přesto v jakési latentní podobě existuje i u nás. Mezi fanatiky pak vyvolává ony známé a často kritizované formy lidového rasismu či xenofóbie – nenávisti vůči lidem všelijak (jazykem, barvou kůže, zvyky, náboženstvím) odlišným.

„To nás přivádí ke čtvrté složce lásky k vlasti. Jestliže je náš národ skutečně o tolik lepší než ostatní národy, je možné uvěřit, že k nim máme buď povinnosti nebo práva nadřazeného národa. V 19. století si byli Angličané takových povinností - „údělu bílého muže“ - velice dobře vědomi. Ti, které nazývali domorodci, byli jejich chráněnci a oni jejich samozvanými poručníky. Nebylo to jen pokrytectví – v lecčems jim skutečně prospěli. Avšak jejich zvyk vyjadřovat se, jako by motivy Anglie pro získání nadvlády byly především altruistické, znechucoval svět“. (Mimochodem, v této oblasti máme větší důvod k hrdosti, přestože o tom téměř nevíme: Češi byli v 19. století vzorem pro ujařmené slovanské národy celého jihu Evropy - Slovince, Chorvaty, Srby, Bulhary... - pomáhali jim budovat národní identitu – nikoli vývozem nějaké nacionální ideologie, ale tvořivou prací našich krajanů, kteří v těchto zemích působili. O těchto neznámých krajanech vypráví např. i televizní seriál „Šumné stopy“.)

„Jiné národy však mnohem více zdůrazňovaly svá práva, nikoli povinnosti. Pro ně byli někteří cizinci tak špatní, že je měli právo vyhladit. Jiní, kteří se jim hodili jen za drvoštěpy, nebo nosiče vody pro vyvolený lid, se museli spokojit jen se svým štípáním a nošením vody. Nechť psi uznávají své pány!“ Oba tyto postoje sice nejsou na stejné úrovni, ale oba jsou špatné – oba si nárokují, že oblast jejich působení měla neustále rozšiřovat, oba nesou stejné znamení zla. V tomto stádiu se vlastenenctví ocitá ve své démonické podobě a bezděčně popírá samo sebe – s láskou nemá nic společného. Skutečná láska totiž nikdy neusiluje o panování. Skutečná láska k vlasti se také neztratí, když je tato vlast v rozkladu a úpadku, protože ji přijímá se všemi jejími chybami a nedostatky.

Vlastenectví má tedy mnoho tváří. Ti, kdo je šmahem odmítají, patrně vůbec nezvážili, co nastupuje na jeho místo – anebo to zvážili až příliš dobře, šlo-li o záměr. Tam, kde byl vlastenecký cit zničen, musí kosmopolitní vládcové těchto zemí, pokud se ocitnou v ohrožení, předkládat svůj mezinárodní konflikt v čistě „etickém“ světle. Jestliže lidé nebudou ochotni obětovat pot ani krev pro svou „vlast“, musí je vlády přesvědčit, že je vydávají pro „spravedlnost“, „civilizaci“, nebo „humanitu“. „To znamená krok vzad, nikoli vpřed. Patriotismus samozřejmě nikdy nemohl brát etiku na lehkou váhu. Dobří lidé museli být přesvědčeni, že věc jejich vlasti je spravedlivá, ale stále to byla věc jejich vlasti, nikoli věc spravedlnosti jako takové... Kouzlo starého dobrého vlastenectví spočívalo v tom, že i když dokázalo lidi zocelit k nejvyššímu úsilí, bylo stále zřejmé, že se jedná o cit. Války mohly být hrdinské, aniž se předstíralo, že jsou svaté. Smrt hrdiny nebyla zaměňována za smrt mučedníka. A je úžasné, že tentýž cit, který dokázal být tak vážný, když pomáhal zadržet pronikajícího nepřítele, v době míru také dokázal nebrat sám sebe vážně...“

V nedávné minulosti naší země jsme zažili období, kdy zde převládla komunistická ideologie - démonická doktrína, jejímž cílem bylo vytvořit „nového člověka“ - jakousi podivnou bytost bez původu a rodiny, která bezohledně zničí „staré, úpadkové řády“. Násilím, „permanentní revolucí“, chtěli „stvořit“ novou, beztřídní společnost, jež vybuduje „ráj na zemi“. K dosažení tohoto cíle sloužilo prakticky neustálé vymývání mozků ohlupující propagandou. Tento „ráj na zemi“ se ovšem nikdy nevybudoval – „reálný socialismus“ se ve skutečnosti až příliš podobal vězení, vyznačoval se propracovaným systémem příkazů a zákazů, a tvrdou perzekucí, když člověk „nedržel hubu a krok“ - k pozemskému štěstí měl takový život velmi daleko. Tento stav mohl vyhovovat snad jen těm jednorozměrným lidem, kteří se spokojili s heslem Ostrova hlupáků: „S plným břichem houby zle“. Lidství ale nejde zcela potlačit ani v materialismu, duchovní rozměr lidské existence nelze zploštit ani vygumovat, protože každý člověk v sobě nosí touhu po věčnosti, jejímž výrazem je potřeba lásky.

Vlastenecká láska ve své čisté podobě je tedy podstatnou složkou našeho člověčenství, vytváří jeden z významných předpokladů pro schopnost milovat a citlivě vnímat potřeby svých bližních. Pohrdlivý postoj směrem k ní mohou podle mne mít jen ti, kdo v hloubi duše nenávidí a oškliví si vše kolem sebe – nejen svou zemi a národ. V důsledku toho tito lidé ovšem nejsou schopni ani přijmout a mít rádi sami sebe. Jejich deficit lásky pak z nich činí smutnou parodii lidství...

Citáty jsou z knihy C. S. Lewise „Čtyři lásky“, z kapitoly „Sympatie a láska k věcem, přírodě a vlasti“.