Středa 12. května 2021, svátek má Pankrác
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Středa 12. května 2021 Pankrác

Příběh Přemysla Pittra - 1 část

16. 05. 2010 12:00:00
Je málo postav našich dějin, kterých bych si tak vážil pro jejich životní postoje a činy a přitom nebyl úplně ztotožněn s myšlenkovými východisky, jež zastávaly. Přemysl Pitter je člověk, který prokázal nezměrnou odvahu tváří v tvář smrtelnému nebezpečí, dokázal doslova ze země vydupat sociální práci, která pomohla stovkám a možná tisícům dětí získat správnou životní orientaci ( a mnoha z nich doslova zachránil život), a přitom zůstával zvláštním solitérem mimo organizované církve. S největší upřímností se snažil následovat Krista, ale nebyl zcela schopen odložit spiritizmus. Kdo to byl, tento Přemysl Pitter?

Narodil se jako sedmé dítě v rodině zámožného knihtiskaře (po něm dostal ještě 1 sestřičku), ale všichni jeho sourozenci zemřeli už v útlém věku. I on sám byl neduživé dítě, v jehož přežití rodiče příliš nevěřili. Naštěstí se ho ujali příbuzní z venkova, a zde zesílil, a po čase se vrátil do Prahy jako téměř pětileté zdravé dítě. Přilnul hodně ke své mamince, která, třebaže pocházela ze skromných poměrů a měla jen omezené vzdělání, toužila po nových poznatcích, hodně četla, navštěvovala přednášky a koncerty. Vedla ho k zájmu o české dějiny, k poznávání českých buditelů a spisovatelů. Pitter vzpomínal, že maminka ...“měla cit pro krásu slova. Když vyslovila údolí, úbočí, pláň – to jste přímo viděli ten travnatý úval, nebo lesnatý kraj“. Asi po ní zdědil schopnost barvitého a přesvědčivého vyprávění biblických příběhů, kterým později tak rády naslouchaly „jeho“ děti. Zemřela poměrně záhy, ve svých 57 letech. Až příliš častá zkušenost se smrtí v rodině zřejmě ovlivnila Pittrovo dětství a mládí, a zřejmě rozšířila jeho vnímavost pro duchovní sféry.

Přemyslův otec byl velmi praktický, až „přízemní“ člověk, který si ale dovedl zjednat autoritu. Pitter vzpomínal, jak se jedou zmínil hanlivě o jistém živovském obchodním cestujícím a jeho otec mu ubalil před zraky ostatních zaměstnanců pořádný pohlavek: "Takhle mi o židech nemluv! Můžeš se od nich mnohému naučit!" - ́Tím pohlavkem mi vyrazil z hlavy a duše můj podvědomý antisemitizmus, tehdy tak rozčířený v mém národě ́. Po období, kdy byl ředitelem tiskárny, se rozhodl „udělat pro sebe“ a založil vlastní úspěšný podnik v tomto oboru. Mladý Přemysl se měl stát jeho nástupcem a otec ho k tomu systematicky vychovával. Dříve, než mohl své vzdělání v oboru dokončit, skonal rovněž jeho otec, a mladý Pitter se najednou stal ředitelem knihtiskařského podniku. Náhlý skok do odpovědné pozice ale nezvládl. Měl veliké sebevědomí, ale málo zkušeností, a udělal pří řízení firmy několik nepromyšlených rozhodnutí. Ta způsobila téměř krach tiskárny, což vedlo příbuzenstvo, jež mělo podíly v majetku firmy k tomu, že se do věci vložili a prosadili jeho odvolání.

Toto vše se odehrávalo v roce 1915 na začátku 1. světové války. Pitter, který se najednou ocitl ve vzduchoprázdnu, se rozhodl narukovat na vojnu, „aby všemu unikl“. Všechny jeho naivní představy o válce vzaly za své, když se ocitl na frontě, uprostřed krvavých válečných jatek. Nebyl na hromadné zabíjení lidí absolutně připraven. Čím dál, tím více je přesvědčen, že se tohoto nesmyslného krveprolévání nemůže zúčastnit, a dezertuje. Chytí ho a chystá se jeho poprava. Když pro něj přijdou, aby ho předvedli vojenskému soudci, není schopen ani si sám obout boty, jak se mu třesou ruce. Soudce tedy za ním přichází do cely sám a klade mu otázky. Pitter po pravdě, otevřeně, beze strachu odpovídá: že byl zraněn, jak je mu na duchu i na těle, že prostě nemůže dál , že to všechno je šílenství a nesmysl. Soudce ho vyslechne a odejde. Místo, aby byl popraven, vrací mu jeho doklady totožnosti a převelují jej k jinému oddílu. I odtud ale dezertuje a znovu se připravuje jeho poprava, tentokrát přímo na frontě. A opět „vyšší zásah“ - v noci před popravou nepřítel zaútočí, prolamuje frontu a v nastalém zmatku se Pitter uchyluje mezi nemocné a raněné a dostává se do transportu jenž míří do Prahy.

Zde pobývá v různých lazaretech a pak jako rekonvalescent čeká na další nasazení. Má dost volného času a „náhodně“ potkává jistou starší paní, která se ho ujímá jako náhradní matka. Říkají jí „máma Pohlová“ a sehraje formativní roli v jeho dalším životě. Orientuje jej na křesťanskou literaturu, věnuje Nový zákon a pomáhá mu v řešení palčivých životních otázek. „Otevřel se mi nový svět“, píše později Pitter o svém objevu Nového zákona. „Zabral jsem se do čtení a nic mi nevadilo, že leccos jsem nechápal, s rozumem nesrovnával. Vždyť to, čemu bylo možno bez zábran rozumět, bylo tak pravdivé, moudré, úchvatné, že nepotřebovalo výkladu. Jak je však možné, říkal jsem si, že lidé mají takový poklad v rukou a nevědí o jeho významu a ceně? Byly by vůbec války, krvavé revoluce, útisk a bezpráví, kdyby lidé znali, čemu Ježíš učí?“

Pitter je znovu převelen na frontu, ale tentokrát se stává telefonistou u velitelství praporu. Nemusí střílet do lidí, ale pod vlivem všeho, co tam prožívá, rychle duchovně dozrává. Dospívá k rozhodnutí, že se bude aktivně zasazovat za to, aby už proti sobě lidé neválčili. Uvědomuje si také, že to byla Boží prozřetelnost, která ho dvakrát zachránila před jistou smrtí – ví že jeho život mu Bůh doslova daroval a že nepatří sám sobě, ale Bohu. Závěr války prožívá v Rijece, kde se mu podaří uklidnit rozvášněný dav a dosáhnout smíření mezi radikalizovanými vojáky a místním obyvatelstvem. Po návratu do Prahy rychle svléká nenáviděnou uniformu a společně s nadšeným davem vítá příjezd „presidenta Osvoboditele“ T.G. Masaryka do vlasti.

Pitter po válce zjišťuje, že z dědictví po otci nezbylo téměř nic a musí rychle hledat zaměstnání. Stává se sociálním referentem na ministerstvu obrany, což mu zároveň umožní vyhnout se nařčení z dezerce. Jakmile je jeho ročník demobilizován, dává výpověď, třebaže mu zvyšují plat a nabízejí definitivu Cítí se totiž povolán k něčemu jinému, než je úřednická práce: Při cestách na Žižkov, kde bydlí „máma Pohlová“ si všímá bezprizorních dětí, jak se potulují ulicemi, chodí za školu, rozbíjejí okna. hrubě na sebe pokřikují. Nikdo se o ně nestará – jejich otcové jsou často ještě na vojně, nebo nezvěstní, nebo se prostě o své děti nezajímají a celou péči o ně uvalují na matky, které ji nezvládají. „Hrozím se toho, až tahle generace jednou vyroste“, řekl Pittrovi jeho známý žižkovský učitel a požádal ho o pomoc v právě vytvořené tamní organizaci péče o mládež.

Tato žádost představuje pro Přemysla tu správnou životní výzvu, a energicky se pouští do svěřeného úkolu. Neleká se nesnází a prvních neúspěchů, chodí do rodin, vodí děti do školy, obstarává potřebným šaty, boty, získává finanční podpory, organizuje pro děti zábavná odpoledne – dětské besídky v sále jedné zdejší restaurace. Postupně přemáhá dětskou nedůvěru a neukázněnost, i tím že vybraným svěřencům svěřuje různé úkoly a dává jim tak jak důvěru, tak odpovědnost za ostatní. Na besídkách hrají loutkové divadlo, provozují kolektivní hry, společně zpívají. Každý dostane příležitost ukázat, co dovede – i ti největší nezbedové. Pittrova práce má úspěch, dětí přibývá, do jejich aktivit jsou vtaženi i rodiče. Pro mnohé děti i rodiče se stávají nezapomenutelnými jarní a vánoční besídky s bohatým programem, pro které se dokonce najímá dvorana žižkovského Národního domu. Po šesti letech ale tyto aktivity náhle končí, protože majitelka domu, v jehož zahradním objektu se konala dětská setkání, uvěřila pomluvám nepřejících a závistivých lidí, kteří Pittra (dle svého zaměření) buď obviňovali z volnomyšlenkářství, či klerikalizmu.

V době budování československého státu. která s sebou přinášela kromě pozitivních věcí i příklon mnoha lidí k materializmu a radikalizovala levičáky, cítil potřebu kázat evangelium přímo lidem v ulicích. Opustil svá bohoslovecká studia a začal kázat všude, kde to bylo možné. Jeho oblíbeným místem pro každonedělní kázání byl prostor pod pomníkem Jana Husa na Staroměstském náměstí. Postupně se z jeho posluchačstva stává volné společenství jeho stoupenců, pro lepší informovanost začíná vydávat letáky (brožurky) Sbratření. Pitter sám žil velice skromně, byl abstinent a vegetarián. Již dříve se rozhodl svůj život zcela oddělit pro Boha, a tak žil i v dobrovolném celibátu. Měl jediný zlozvyk, a tím bylo kouření. I to ale nakonec opustil, když si uvědomil, že to někoho může pohoršovat.

Pitter v tomto období zároveň studoval jako mimořádný posluchač teologii na Husově teologické fakultě. Jeho studium jej prostřednictvím seminární práce přivedlo k pozoruhodné postavě kazatele Milíče z Kroměříže. Záhy přišel k poznání, že tento reformátor a charizmatický kazatel ze 14. století (kázal již tehdy evangelium česky!), který se ujímal prostitutek, tuláků a dětí bez domova a zřizoval pro ně útulky a ubytování (a vytvořil zde duchovní komunitu zvanou "Jeruzalém") ve vykřičené oblasti Starého Města poblíž dnešní Bartolomějské ulice, je mužem, jehož odkaz touží následovat. Začal přemýšlet o tom, zda by pro žižkovské děti nemohl vybudovat něco podobného. Získal pro tuto myšlenku okruh svých známých a myšlenka se postupně začala přeměňovat ve skutečnost. Pitter pro sebe také objevuje dalšího velkého muže středověkých českých dějin, Petra Chelčického. Autor, jehož přesvědčení že „není možno prosazovat Kristovo učení mečem a oplácet zlo zlem“ mimořádně souzněl s přesvědčením Přemysla Pittra. Tento duchovní otec Jednoty bratrské se stal spolu s myšlenkami Nového zákona hlavním inspiračním zdrojem Pittrovy teologie.

Okruh přátel kolem Pittra se mezitím postaral o vypracování projektu útulku pro žižkovské děti. Zbývalo jediné (a nejtěžší) – získat finanční prostředky na jeho stavbu. Z Pittrovy iniciativy vzniklo družstvo a byly zahájeny sbírky, nichž byl zakoupen pozemek na Olšanech, pod horou sv. Kříže. Když se dozvěděl že jistý lidumilný stavitel postavil na Žižkově pro chudé rodiny nezaměstnaných domky, rozhodl se ho navštívit, aby jej požádal o pomoc. Stavitel Skorkovský jej vyslechl, nechal si předložit plány, a požádal o několik dnů na rozmyšlenou. Výsledný verdikt – dům pro žižkovské děti postaví. Milíčův dům na Žižkově zahájil svou činnost na Štědrý den roku 1933 bohoslužebným shromážděním, při kterém kázal Přemysl Pitter na známý text z knihy Jozue „Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu.“

Teď mohl konečně Pitter se svým spolupracovníky uskutečňovat a rozvíjet mimoškolní výchovu dětí tak, jak si ji představoval – založenou na důvěře a péči, opírající se o křesťanskou lásku. Děti které do Milíčova domu chodily, pocházely vesměs z nuzných poměrů (patřila mezi ně mimo mnohé jiné pozdější žena presidenta Havla Olga). Zde nalézaly pravý opak toho, v čem žily svůj běžný život – pěkné, zušlechťující prostředí, možnost rozvíjet své záliby, psát v klidu a za pomoci vychovatelů své školní úlohy, zabývat se sportem, kolektivními hrami, zpěvem, pracovat v dílně i na zahrádce... V neposlední řadě zde byla možnost se osprchovat, kterou většina dětí doma neměla. Panoval zde přirozený, jednoduchý a všem srozumitelný řád – a dobrota srdce, která konala pravé divy. Všem, kdo Milíčův dům navštěvovali, přirostl tak k srdci, že se s ním jen těžko loučili – a sotva na něj dokázali zapomenout. (Z knihy P. Kohna „Můj život už nepatří mně“) Vidíme, že Pitter uskutečnil v době 1. republiky projekt „nízkoprahového komunitního centra pro děti a mládež“ – bez jakékoli státní pomoci, a to způsobem, který je nesmírně potřebný a hoden následování zvláště v dnešní chaotické době.

V Milíčově domě pracovali jako vychovatelé a spolupracovníci Pittra skvělí lidé a velké osobnosti, jako byl František Krch („strýček Fedor“), Josef Rott s chotí Annou, Anna Pohorská. Mezi jeho nejbližší spolupracovníky a příznivce patřila i Milada Horáková (později popravená ve známém monstrprocesu komunistickou zvůlí). Ale jedna spolupracovnice zaujala v Pittrově životě mimořádné místo. Byla jí Olga Fierzová, původem ze Švýcarska. Stala se jeho celoživotní přítelkyní a důvěrnicí (Pitter jí dokonce nabídl sňatek, ale ona to odmítla, protože věděla o Pittrově slibu oddělit svůj život zcela pro Boha), pomáhala mu realizovat jeho záměry a plány, povzbuzovala jej, když i on propadal malomyslnosti.

Autor: Martin Pinc | neděle 16.5.2010 12:00 | karma článku: 13.36 | přečteno: 1329x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

Helena Vlachová

Nedůstojnost Pražského hradu

Nevěřila jsem svým vlastním očím, když jsem v televizi viděla záběr na prezidenta Zemana, jenž zapaloval první svíčku na památku obětí covidové pandemie. Svíčku posléze dal do plastového kelímku na pivo.

12.5.2021 v 12:44 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 58 | Diskuse

Jan Klar

Deník spisovatele –vysoká škola genderová je pro zoufalé ošklivky

Narovinu, jestli se někdo probudí a začne na veřejnosti exhibovat své pohlaví, které má společné s miliardami dalších, je to úchyl. A přesně to dělají různí zastánci „woke“ probuzené kultury i u nás,

12.5.2021 v 11:50 | Karma článku: 17.37 | Přečteno: 195 | Diskuse

David Vlk

Lahváč v 7.45.

Měl na hlavě kudrnaté blonďaté afro, obrovský nos a břicho, černé kšandy, asi pětačtyřicet , u nohy oroseného lahváče ( jo v 7.45 ) a děsně ležérně kouřil cigáro.

12.5.2021 v 10:46 | Karma článku: 20.97 | Přečteno: 452 | Diskuse

Petr Forejtek

medu nebude

Včely letos málo létají, je moc sucho, všechno už je v květu, moc fouká a když už prší, tak příliš. Medu bude letos málo a bude milej, drahej pane... totiž drahej, milej pane!

12.5.2021 v 10:40 | Karma článku: 10.81 | Přečteno: 199 | Diskuse

Petr Omelka

Je Tomáš Klus svědomím národa?

Marie Majerová kdysi prohlásila, že umělci jsou svědomím národa a angažovaný tvůrce je potřebnou součástí společnosti.

12.5.2021 v 8:39 | Karma článku: 27.94 | Přečteno: 2228 | Diskuse

Najdete na iDNES.cz