Příběh Přemysla Pittra - dokončení

Stěží si dnes umíme představit a docenit, jakou odvahu a nadhled projevili Pitter a jeho přátelé, když se ujali těsně po válce v tehdejší rozjitřelé atmosféře německých dětí. Však mu to jeho protivníci z řad komunistů nezapomněli za krátký čas tvrdým způsobem vrátit, když získali v našem státě absolutní moc. Proces, jenž vyvrcholil Únorovým pučem, připravovali během prvních poválečných let velmi systematicky. Průběžně se zmocňovali všech důležitých pozic ve státním aparátu. Neustálou propagandou vytvářeli ovzduší demagogie a zaslepenosti vůči pravdě, takže pro většinu národa opravdu znamenalo jejich vítězství naději na vytvoření kýženého ráje na zemi. Pro nikoli bezvýznamnou menšinu ale znamenalo převzetí moci komunisty – Vítězný Únor - začátek období neslýchaného násilí a teroru. Ti, kdo nesouhlasili s komunisty, byli nazváni třídními nepřáteli a měli na výběr jen dvě možnosti – bezpodmínečně se podrobit (a ve většině případů být zbaveni veškerého majetku a navíc s vyhlídkou kriminálu – prakticky z jakéhokoli důvodu, a často zcela bezdůvodně - aby se naplnily potřebné kvóty v pracovních táborech), nebo před „diktaturou proletariátu“ (ve skutečnosti stalinistickou mafií) ze země utéci.

Rozhodnutím státu byly v roce 1948 všechny sociální a výchovné ústavy znárodněny, Milíčův dům převzal pražský Ústřední národní výbor. To, co si netroufli němečtí okupanti, tedy zlikvidovat Pittrovu sociální práci, provedli noví páni (zvaní soudruzi) pouhým škrtnutím pera. Jen díky tomu, že na jeho provoz nebyly peníze, směli v něm nadále působit dosavadní vychovatelé. Po celou předchozí dobu byli jeho chovanci jen děti ze sociálně slabých rodin nebo žijící ve špatných podmínkách – to bylo hlavní výběrové hledisko. Nyní se situace změnila. Milíčův dům musel bez rozdílu přijímat všechny děti, jejichž matky chodily do práce. Navenek to vypadalo pokrokově, ale pokrokové to nebylo. Individuální péče, práce s odlišnými dětskými osobnostmi, na které se zakládalo výchovné působení tohoto zařízení, tím byla zcela znemožněna. Olze Fierzové, která odjela na pohřeb své příbuzné do Švýcarska, komunistický režim nedovolil návrat zpátky.

Přemysl Pitter se ocital pod čím dál silnějším politickým tlakem. Bylo mu přikazováno, aby vychovával děti v „duchu proletářského internacionalizmu“ tak, aby se z nich stali „budovatelé komunismu“. Zároveň byl nucen zasedat v různých komisích, na jejichž rozhodování neměl vliv a přihlížet tomu jak se schvalují rezoluce, s nimiž nesouhlasil. Měl podávat důvěrné zprávy o svých spolupracovnících a zároveň věděl, že k témuž jsou nuceni i oni. Od března 1950 mu byly zakázány veškeré náboženské projevy. Situace eskalovala dvěma událostmi. Tradiční oslavy Vánoc se v tomto roce zúčastnil nebývale vysoký počet dětí (přišlo jich 250), Milíčův dům navštívilo také neobvykle vysoké množství bývalých chovanců. Vyznělo to jako protest proti režimu a většina návštěvníků se také přišla se svým „strýčkem Přemyslem“ rozloučit. Všichni – děti i dospělí - tušili, že to byla poslední veřejná akce, kterou bylo Pitrovi dovoleno pořádat. Druhou takovou událostí byla schůze rodičovského sdružení. Měl zde promluvit o nově zaváděných zařízeních pro děti a mládež – jeslích, mateřských školkách a družinách mládeže, jež se tehdy všude zřizovaly, aby umožnily ženám „zapojit se do pracovního procesu“. Pitter měl na tyto trendy docela jiný názor, než komunisté. Pro svůj názor si ovšem vyhledal autoritu, kterou mohli jen obtížně vyvracet – sovětského komunistického pedagoga Makarenka a jeho tehdy velmi známý spis „Začínáme žít“. Z jeho díla vybral citát „základem socialistické společnosti je rodina“, který uzavřel slovy: „Proto nemůže být naším ideálem sebelepší ústav, nýbrž rodina, ve které se může matka věnovat svým dětem." Potlesk rodičů nebral konce a utvrdil jeho rozhodnutí rozejít se s režimem, ovšem také – rozchod komunistického režimu s ním.

Místní výbor KSČ poté žádal jeho okamžité odvolání. STB u něj vykonala prohlídku, během které mu uloupili zahraniční korespondenci. Musí se okamžitě vystěhovat z Milíčova domu (který, jak víme, vznikl a byl postaven jeho zásluhou) do ubohého podnájmu. Z Milíčova domu udělali komunistré obyčejnou školní družinu a Pittrovi do něj zakázali přístup. Dětem musí oznámit, že odchází na zdravotní dovolenou a představit svou nástupkyni. Jde k výslechu, kde je obviněn ze špionáže a z popuzování proti lidově-demokratickému zřízení. Zároveň se dozvídá, že ho čekají nucené práce v jáchymovských uranových dolech. Dostává předvolání k prokurátorovi. Není na tom zdravotně ve svých 55 letech nejlépe, má potíže se srdcem. Je velmi pravděpodobné, že těžká fyzická práce v nelidských podmínkách uranových dolů povede k jeho předčasné smrti. Navštěvuje lékaře v nemocnici, kde ho objednávají za několik dní na vyšetření. Posílá prokurátorovi z nemocnice oficiální omluvenku. Tak získává potřebný čas na přípravu útěku. Pochopil, že zde je jeho práce pro náš národ na dlouho znemožněna a doufal v nějakou možnost pomáhat mu z ciziny. V této době je již hranice (zejména se západními zeměmi) neprodyšně uzavřena. Při hledání možností jak utéci pomáhá ze Švýcarska Olga. Cesta ven přes hranice vede přes východní Německo do Berlína, kde se přes západní sektor dostává do Anglie. Cesta je plná zádrhelů a podivuhodných „náhod“. Nakonec se zdaří i díky neohrožené pomoci otce jednoho z německých hochů z akce „Zámky“ - projede přes východní Německo díky jeho občanskému průkazu.

Nastává etapa života v exilu. Po tříměsíčním zdravotně-studijním pobytu v Anglii, odkud se českým posluchačům ozývá ve vysílání BBC, (a tak je upokojí, že se jeho útěk zdařil) je v roce 1952 jmenován duchovním správcem bavorského tábora pro uprchlíky z komunistických zemí Valka u Norimberka. Po boku má už napořád Olgu Fierzovou. V tomto barákovém sídlišti je ubytováno kolem 4000 uprchlíků, většinou mladých lidí mezi 18-30 lety. Asi polovina z nich utekla z Československa. Jejich životní podmínky jsou velmi obtížné, čekají tu nekonečně dlouho na vyřízení žádostí o politický azyl do nejrůznějších zemí. Mezi nimi je nepochybně mnoho komunistických agentů. Na denním pořádku tu jsou národnostní třenice, rvačky, krádeže, běžná je pohlavní promiskuita a prostituce. Mnoho lidí v bezvýchodné situaci propadá depresím a alkoholizmu. Situaci zhoršuje jejich nečinnost – status tábora nedovoluje uprchlíkům být zaměstnán a pracovat. Co je horší, je mezi nimi množství kolaborantů, kteří využívají svých jazykových znalostí a stávají se táborovými funkcionáři. Tato situace vyvolává u řadových uprchlíků pocit beznaděje. Tábor tak získal u obyvatel nedalekého Nerimberka velmi špatnou pověst, kterou posilovaly místní bulvární plátky.

Pitter se této situace nezalekl a začal pracovat. Obnovil činnost táborové kaple a pojmenoval ji Husův sbor. Zde bylo centrum Pittrova působení – konal zde pravidelná nedělní shromáždění, organizoval biblické hodiny, navštěvoval nemocné a ty, kdo se dostali do táborové věznice, zřídil zde knihovnu s půjčovnou. Přesto, že se s Olgou hodně snažili, nějaké hmatatelné výsledky své práce příliš neviděli – a občas z toho propadali zoufalství. Přesto se vždy znovu vzchopili a pokračovali v práci. Nakonec doba jejich působení v táboře Valka dosáhla deseti let, a jejich činnost zůstala trvale zapsána v paměti těch, komu sloužili. Kromě této pastorační práce ale pracovali i jinak: Přemysl Pitter připravil do tisku 3 sbírky svých projevů, pro Československou dálkovou školu v exilu napsal Základy náboženského života. Olga dokončila v angličtině rukopis „Přemysl Pitter a jeho dílo“ pro anglické přátele. Pitter byl také aktivním spolupracovníkem českého vysílání rozhlasových stanic BBC a Svobodná Evropa, která pravidelně vysílala jeho nedělní promluvy v táboře Valka. Když éra práce ve Valce skončila, bylo Pittrovi již 67 (Olze bylo 62) a byl tedy již zralý na odchod do důchodu. Nic takového se nestalo.

Po dlouhém období, který Přemysl a Olga věnovali práci pro druhé, se usadili ve Švýcarsku. Malé dědictví po tetě umožňuje Olze pořízení dvoupokojového bytu v Affolternu nedaleko Curychu. O nějakém odpočinku není ani teď možno mluvit. Pitter až do roku 1967 pokračuje v pravidelné spolupráci se stanicí Svobodná Evropa. Společně s Olgou začali vydávat Hovory s pisateli – jakýsi nábožensko-politický věstník, v němž jednak odpovídali na konkrétní dotazy čtenářů, které pokládali za symptomatické a také zde uveřejňovali Pittrovy duchovní, náboženské, etické a politické úvahy. Hovory s pisateli rozesílali zájemcům po celém světě – těm, kdo si o ně napsali, ale i těm, o nichž Pitter předpokládal, že o ně mají zájem.

V roce 1964 Přemysl Pitter uskuteční vytouženou a dlouho odkládanou cestu do Izraele. Byl sem už mnohokrát pozván bývalými chovanci ze zámeckých ozdravoven. Návštěva má i oficiální stránku – byl pozván vedením památníku utrpení Židů Jad Vašem v Jeruzalémě, aby zde v tzv. Aleji spravedlivých slavnostně zasadil stromek, pod kterým se objevuje tabulka s jeho jménem (později přibude i stromek Olgy Fierzové). Je to čestné vyznamenání lidem nežidovského původu, kteří bez ohledu na nebezpečí účinně pomáhali Židům v sobě jejich vyhlazování Nacisty. Setkává se tu s různými významnými lidmi, např. se známým myslitelem Martinem Buberem, tehdy již 86letým starcem. Přesvědčuje se o velmi pozitivním vztahu Izraelců k T. G. Masarykovi při návštěvě kibucu Kfar Masaryk. O své návštěvě Izraele pak obsáhle referuje nejen v „Hovorech s pisateli“, ale také v curyšské revue Aufbau.

Když nastává „jarní tání“ 1968 v Československu, vkládá Pitter do tohoto procesu velké naděje a přemýšlí dokonce o návratu domů. Zhroucení politického uvolnění po vpádu armád Varšavské smlouvy je proto pro něj o to větším zklamáním. Přichází další velká vlna československých uprchlíků, kterým Švýcarsko otvírá své hranice, a Přemysl Pitter je společně s Olgou Fierzovou opět připraven jim pomoci. Stojí u zrodu curyšského Husova sboru Čechů a Slováků. I ve svých 73 letech je jeho hlavním kazatelem, je ale zároveň k dispozici všem novým exulantům, kteří potřebují pomoc při orientaci v nové zemi. Ve středu jeho zájmu jsou jako vždy především děti – a tak nechybí při založení nedělní a později Československé doplňovací školy v Curychu a při mnoha dalších aktivitách. Nepřestává také v literární činnosti a vydává dvě – své nejrozsáhlejší – knihy v německém překladu „Duchovní revoluce v centru Evropy“ a „Pod koly dějin“. Zejména Duchovní revoluce v centru Evropy vzbudila zájem mnoha lidí, protože se tehdy celá demokratická Evropa zajímala o Československo. V této knize nalezli její čtenáři odpovědi na mnohé své otázky a odhalila jim původ a kořeny české obnovy a duchovního odboje proti zvůli a násilí, které naši zemi v historii postihly.

V sedmdesátých letech je Přemysl Pitter poctěn vysokými vyznamenáními a oceněním svého životního díla: Spolková republika Německo mu uděluje nejvyšší státní vyznamenání za poválečné úsilí o záchranu německých dětí, v den svých osmdesátin. 21.června 1975 dostává čestný doktorát teologie curyšské univerzity. In memoriam pak získáva v konečně svobodném Československu roce 1991 Řád T. G. Masaryka.

Přemysl Pitter zemřel v Curychu po krátké nemoci 15. února 1976.

Poznámka MP

Tato stať je z větší části napsána dle knihy Pavla Kohna „Můj život nepatří mně“, jež byla vydána v roce 1995 při příležitosti 100 výročí narození Přemysla Pittra.

Osoba tohoto mimořádného Čecha, jehož činy, myšlenky a spisy byly dlouho pod příkrovem zapomenutí, mne začala zajímat již v druhé polovině 80. let. Zjistil jsem totiž, že do okruhu jeho přátel a příznivců patřili ve 30. a 40. letech prarodiče mé ženy. Její babička si pak s Přemyslem Pittrem vyměnila mnoho dopisů v 60. a 70 letech – některé z Pittrových dopisů jsou doposud v držení členů naší rodiny.