Tito „odborníci“ prý označili jeho diplomní práci za „nepořádnou, neobratnou, výjimečně plytkou - je to přímo karikatura diplomky“. Zajímavé je, že za odborníka na psychologii zde byl pasován např. levicový sociolog Jan Keller (člen KSČ v 70. a 80. letech)... MFDnes ale udělala jednu věc, kterou jí lze přičíst k dobru, totiž že tuto práci zveřejnila na svém webu, takže si ji každý zájemce může prostudovat. Na rozdíl od většiny čtenářů IDnes (alespoň podle diskuze pod článkem) jsem si s jejím pročtením dal „práci“. Co jsem si z ní odnesl? Především jsem se z ní dozvěděl hodně o současném ministrovi školství – a musím říci, že pokud jsem dosud příliš nevěděl, co si po něm myslet, po přečtení této jeho práce výrazně stoupl v mých očích.
Jak tedy jeho diplomku hodnotím já? Chtěl bych v první řadě říci, že mne nezajímá, zda tato práce má dokonalý poznámkový aparát, nebo zda přesně označuje z jaké strany té či oné knihy nějakého autora cituje. To je přesně parketa učených hlupáků, lidí, kteří bazální myšlenkový deficit a nulovou kreativitu nahrazují tím, že navrší co nejvíce balastu – hýří tabulkami, grafy, vzorci, pečlivě citují všechny možné autority z daného oboru, jen aby se zakryla jejich prázdnota, aby se neprojevilo, že vlastně nemají co nového říci, že jen přežvykují známé informace – nejlépe ovšem převzaté z děl svých profesorů či oponentů.
IDnes mimochodem na téma této diplomky píše: „Dobeš ve své diplomové práci hájí hypotézu, že pro reintegraci mladistvého pachatele, který je trestán poprvé a nikoliv za násilný čin, je alternativní trest vhodnější než bezpodmínečné odnětí svobody.“ Zde by zajisté bylo na místě, kdyby naši „investigativní žurnalisté“ měli odvahu přiznat, že žádný rozumný člověk, potažmo ani psycholog by tuto hypotézu nerozporoval. Tím by ale naši pisálkové z MFDnes museli pokorně připustit, že v názorech, touto prací prezentovaných, nemohou nalézt žádné stopy mentální retardace – a past, kterou na Dobeše chystali, by nutně musela sklapnout. To se tito pomýlení lidé nikdy neodváží. Nepochopili totiž základní věc – že přiznání vlastní chyby není slabost, ale naopak známka silného charakteru.
Vrátím se ale k svému vlastnímu hodnocení: Proč se mi tedy Dobešova diplomka líbí a co o svém autorovi prozrazuje? Především, že to je (nebo přinejmenším byl v době, kdy psal tuto práci) člověk s velkým citem pro rozpoznání dobra a zla, člověk, který byl osobně angažovaný v péči o mladistvé delikventy (jako sociální kurátor) a který se v této činnosti projevil jako muž s „pastýřským srdcem“. To je jednoznačně patrné z dotazníků a rozhovorů, které vedl s respondenty svého výzkumu. Jasným cílem jeho práce bylo prokázat, že mladiství delikventi by měli dostat „druhou šanci“, že v období svého života, kdy jsou ještě „formovatelní“ mají při alternativních trestech nesrovnatelně větší šanci se reintegrovat do společnosti a žít poté normální život bez stigmatizace pobytem v kriminále.
Některé příběhy, citované v rozhovorech, jsou až dojemné – dvě z dívek, zařazených do programu alternativních trestů, které okradly stařenky, a byly zařazeny do programu alternativního trestu, měly za úkol se těmto svým obětem omluvit, nahradit způsobené škody a (jako „pokání“) nabídnout nějakou formu pomoci. Obě staré paní děvčatům odpustily a při návštěvách dívek v jejich domovech (protože jim nabídly pomoc při domácích pracích, nebo na zahrádce) došlo k pozoruhodné proměně vzájemných vztahů – spřátelily se a z dřívějších obětí se staly „náhradní babičky“. Jedna z dívek doslova prohlásila, že byl konec „jako z pohádky“, a že díky tomuto programu získala pro svůj život veliké obohacení, babičku, která jí chyběla. Tak se její zlý čin nakonec obrátil v dobro pro ni i její bývalou „oběť“. Naproti tomu většina delikventů, kteří se ocitli za mřížemi, neměla příliš dobré vyhlídky na resocializaci, protože je pobyt ve vězení spíše zatvrdil vůči společnosti, která jim podle jejich názoru ublížila.
Dobeš orámoval svou diplomní práci biblickým příběhem, Ježíšovým podobenstvím „O marnotratném synu“. Nedivil bych se, kdyby i to nebylo jedním z důvodů, proč se zmiňovaným odborníkům jevila jeho práce jako „nestravitelná“. V našem prostředí ale byla jeho práce odvážná a průkopnická a mohla výrazně a pozitivně ovlivnit dosavadní praxi v této oblasti. Proto mi připadne nesmírně hloupé a úzkoprsé, že tento aspekt věci „odborníci“ citovaní MFDnes neuvádějí. Ze strany MFDnes vnímám takovou „investigaci“ jako podvod na jejích důvěřivých čtenářích. Ostatně není první ani poslední – a koneckonců MFDnes v tom vůbec nejede sama. Tak se dnes totiž v médiích „vytváří“ veřejné mínění...
