Když jsem před několika lety sledoval při představení divadla Sklep báječný skeč, v němž David Vávra se svým hereckým kolegou (myslím, že to byl Jiří Fero Burda) a „synem“ představovali (post) moderní rodinu a zakončili tento výstup zvoláním: „správná rodina je přeci táta a táta!“, netušil jsem, jak brzo se tato fraškovitá vize stane skutečností. Za šťastnou rodinku totiž dnešní bulvár označuje "rodinu" zpěváka Eltona Johna, který se svým partnerem před nedávnem „zplodil“ 2. syna. Tedy nezplodili ho tito 2 muži sami (to zatím věda neumí), k poskytnutí vyjíčka a odnošení dítěte jim posloužila za úplatu jistá žena z Velké Británie. Tato skutečná, biologická matka, bez níž by nový přírůstek do „šťastné rodinky“ nemohl být počat ani narozen, je médii nazývána „náhradní matka“. Bulvár nenuceně žvatlá o tom, jak jsou Elton John a jeho partnerem šťastni a jak roste jejich vzájemná láska a vytváří z této abnormality zdání naprosté normálnosti.
Elton John si v článku libuje, jak jeho láska má nekonečnou kapacitu a jak miluje obě „své“ děti a všichni jsou z toho naměkko. Zdá se, že dnes nikoho nezaráží, že zde je něco v zásadním nepořádku. Především, jsem hluboce přesvědčen, a dokazují to mnohá zkoumání vývoje člověka, je naprosto zvrácené, že matka toto své dítě, které ve svém lůně odnosila a porodila, nevychovává sama. Skutečnost, že vůbec existuje institut „náhradních“ matek, které odnosí dítě komukoli – třeba i homosexuálnímu páru, je zvrácená rovněž. Elton John a jeho partner mohou být spokojeni, že relativně levně koupili „své“ dítě, ale, pokud se zamyslíme nad jejich motivy, nelze nevidět, že jde jim jen o jejich vlastní ego – skutečné, bytostné potřeby „jejich“ dětí je zase tak příliš nezajímají. Zvláště, když si uvědomíme, že E. John je muž již dosti pokročilého věku, takže je vysoce pravděpodobné, že se již za několik let nebude o děti schopen jako "rodič" starat.
Děti totiž pro zdravý vývoj potřebují oba genderově odlišné rodiče. Ze samotné biologické podstaty lidské bytosti, z faktu, že člověk je stvořen jako muž a žena plyne, že jejich úlohy ve společnosti i v rodinách jsou odlišné, specifické a nedají se plnohodnotně suplovat. Muž a žena jsou stvořeni tak, aby se komplementárně doplňovali a vzájemně podporovali. Mateřství a výchova dětí po narození jsou výsadní úlohou žen a proto jsou v této úloze zcela nezastupitelné. Předat dětem např. schopnost milovat a vstupovat do sociálních interakcí je do značné míry úloha žen a jejich mateřské výchovy – vzhledem k tomu, že základní charakterové rysy člověka se formují do 3-4 let. Je naopak prokázáno, že dítěti hrozí těžká deprivace a poškození jeho charakteru např. zvýšenou agresivitou a necitelností, pokud nemá láskyplnou péči, kterou mu může poskytnout pouze vlastní rodič, a v první řadě matka.
Příklad Eltona Johna, jenž jsem zmínil na začátku tohoto článku, nepochybně dodává kuráže aktivistům, bojujícím za „práva homosexuálů na děti“, jako součást „práva na štěstí“. Jen mám pocit, že za právo na štěstí zaměňují přesvědčení, že si mohou dělat co chtějí. Jak ovšem suše poznamenává C. S. Lewis, ve skutečnosti „Nemáme právo na štěstí“: "Celý západní svět už dobrých 100 let ústy všech pokrokových lidí říká: „K čemu všechna ta prudérnost? Zacházejme se sexem jako se všemi svými ostatními pudy.“ A pokračuje: Byl jsem dost prostomyslný a věřil jsem, že mají na mysli to, co říkají. Od té doby jsem pochopil, že mysleli pravý opak. Mysleli, že se sexem se má zacházet tak, jak s žádným jiným přirozeným pudem nikdy nezacházeli. Všechny ostatní, jak přiznáváme, je třeba krotit. Absolutní poslušnost našemu pudu sebezáchovy se nazývá zbabělostí, našemu vlastnickému pudu lakomstvím. Dokonce i spánku je třeba odolávat, jste-li na stráži. Ale každá bezcitnost a věrolomnost se zdá být omluvena, jsou-li cílem „čtyři bosé nohy v posteli“."
Podobně působí boj homosexuálů za právo na něco, co nejsou schopni naplnit přirozeným způsobem. Když děti nemohou mít, tedy si je vyvzdorují. Já jsem ale přesvědčen, že má-li někdo, kdo nemůže mít děti, tak velikou touhu po nich, může se jim věnovat a naplnit tuto svou potřebu třeba prací v některém zařízení péče o děti. Mohu v této souvislosti zmínit například křesťanského myslitele a humanitárního pracovníka Přemysla Pittra: Ten rovněž nikdy neměl vlastní děti, přesto ale vychoval stovky dětí ve svém Milíčově domě pro sociálně slabé děti, který provozoval na pražském Žižkově a později po válce v ozdravovnách kolem Prahy, v nichž se staral o nemocné židovské a německé děti. Nakonec měl mnohem větší rodinu, než by kdy mohl zplodit fyzicky, tisíce dětí, které na něj vzpomínaly po celý svůj život, protože je naučil tomu, co je opravdu v životě potřeba - lásce, víře a naději...
Citát C.S. Lewise je z knihy Bůh na lavici obžalovaných, vydal Návrat domů r. 2012, z článku Nemáme právo na štěstí
