„Ano, váš duch tak zlenivěl“ - nedal se farář vyrušit - „že při nejlepší vůli nejste už schopni samostatně myslit, svůj vlastní úsudek si utvořit: vy čekáte na jediný duševní pokrm, na noviny své strany, ke které se hlásíte. Tam se vám všechno podá hotové, pěkně na míse upravené, oděné ve vzletná slova a v ohnivé radikální věty, zcela tak, jak to průměrný člověk miluje. Když prší, běží voda po okapových rourách, zachycujete ji v sudu a nabíráte tak tu měkkou vodu na špinavé prádlo. Takovým sudem jsou i noviny, které zachycují splašky české veřejnosti a z tohoto sudu v hostinci čerpáte svoje vzdělání, hasíte žízeň duševní, nabíráte moudrost politickou i náboženskou, nadšení i přesvědčení. Se svými pochybami, dotazy a starostmi běžíte do novin a neostýcháte se papouškovat a za své přesvědčení vydávat vyčtené názory a odpovědi. Jak je to pohodlné a ubohé! - všecko jako houba pivem nasáklé. V tom pivním ovzduší duch českých lidí pozbyl veškeré pružnosti, přišel o všecku samostatnost. Svaly těla, které nepracuje, zhadrovatí a zeslábnou. Také duch, který se vyhýbá duševní gymnastice – samostatnému přemýšlení – zbahní, otupí, dá se jako psík vésti na provázku různých hesel, módních a časových frází, uvázati ke každé boudě a otrocky poslouchat každého pána.“
Boháč překvapeně poslouchal. Cítil, že kněz má pravdu, ale hlasitě se k tomu přiznati nechtěl. Náhle se však zaradoval a po chvilce napjatého ticha radostně, ba výbojně se ozval: „Nuže důstojnosti, když je tomu tak, proč nejdeme za vámi? Vždyť jste přece náš pastýř! Jste k nám přímo poslán, abyste nás vedl. Proč vaše slova nemají té síly, aby takové duševní lenochy ovládla?“
„Vidíte, pane Boháči,“ zesmutněl náhle Holoubek a hlas jeho více nezněl jasně jako kov, „mnoho jsem právě o tom v posledním čase přemýšlel. Hezkou řádku let jsem mezi vámi strávil. Viděl jsme vaše třenice politické i třídní, vaše slavnosti Husovy i Komenského, celou vaši rozpoltěnou duši českou. Pozoroval jsem, jak vždy zůstáváte na povrchu a nemáte odvahy proniknout k jádru, nedovedete podříditi zájmů stavovských, sobeckých zájmům celku, žíti ne pro časnost, ale pro věčnost. Vykládal jsem vám o lásce k bližnímu, o skutcích křesťanského milosrdenství, velebil jsem střídmost a čistotu, horlil proti lichvě a lakotě, proti zášti a sobectví – ale moje řeč vám zní cize. Stojím mezi vámi vskutku sám a sám se svými názory, časový proud unáší vás dravě řečištěm života a já nemám tolik sil, abych vás vytrhl a na pevný břeh postavil.
Srdce lidu zledovatělo, vroucí slovo se ho netkne. Jádro vašich předků ztrouchnivělo, ve vás zbyla jen skořápka. Vy se spokojujete formálním příslušenstvím k církvi svaté, ale o vlastní jádro učení Kristova se nestaráte, podle něho nežijete. Chvílemi zdá se mi, že vás zrovna slyším mluvit: ́Faráři Holoubku! Co tu chceš? Kdo tě k nám zval? Tys u nás zcela zbytečný. Bez tebe by se většina z nás ve škole, v obci i v životě zcela dobře obešla. Tvých služeb nepotřebujeme. Trpíme tě, že se nám vnucuješ, vážíme si tě jako člověka a občana, nikoli jako kněze, ́ proto se mi často mezi vámi stýská a proto nemohu a nemohu s vámi srůsti, sbratřit se a splynout.“ Knězi chvěl se ke konci hlas a Boháč cítil, že v očích Holoubkových stojí slzy... Víc citem, než rozumem pochopil, jaký je farář čistý a ideální člověk a bylo mu ho náhle líto... (konec ukázky z knihy)
Pro někoho bude možná překvapivé zjištění, jež je z této ukázky zřejmé, jak málo se Češi ve svém způsobu uvažování i životní praxi za uplynulých 100 let změnili. Snad jen tím, že dnes už ani nepředstírají potřebu formálně se přihlásit k církvi. Zůstali jsme stejně povrchní, bojujeme jen za naše partikulární sobecké zájmy, a podle toho vypadá i naše společnost. Místo novin dnes papouškujeme spíše televizi a internetová média, jejichž ohlupujícímu vlivu zřejmě propadáme ještě více, než propadali lidé vlivu stranických novin v tehdejší době. Jen jestli nám něco podstatného v životě neuniká...
