Péče o nejmenší - boření mýtů, nebo rozklad rodiny?

Sociologický ústav Akademie věd vydal knihu, jejíž autoři v anotaci prohlašují, že prý „Málokterá oblast veřejné politiky je opředena tolika mýty jako péče o předškolní děti. Tyto mýty znemožňují potřebné změny rodinné politiky, neboť blokují rozvoj racionální společenské diskuse, která by se neopírala o ideologické argumenty, ale o poznatky soudobých mezinárodně uznávaných vědeckých studií. Tato kniha chce přispět jak k racionální společenské diskusi, tak k pozitivním změnám.“

O této knize mi přišla následující informace: „V Poslanecké sněmovně se tento týden konal seminář, který se věnoval připravovanému zákonu o dětské skupině. Zúčastnili se ho rovněž někteří členové Rodinné aliance... Někteří propagátoři jeslí a skandinávského modelu tam prý mávali knihou (Péče o nejmenší - Boření mýtů), která údajně propaguje neslýchané věci. Prý je vědecky podloženo a konečně dokázáno, že ti zaslepení ideologové, co chtějí, aby se o malé děti starali jejich rodiče, nemají pravdu a je potřeba všechny ty doma se flákající matky nahnat do práce, aby mohly budovat kariéru..“

Jak ti je doopravdy – jsme v oblasti péče o děti opravdu pod vlivem „mýtů“, které je nutno zbořit, jak tvrdí autoři knihy? Mají pravdu, když tvrdí, že všechno je jinak a současné vědecké studie neprokázaly, že je přirozené, aby byly děti mladší tří let v celodenní péči jejich matek?

Nejprve chci zdůraznit, že nezpochybňuji potřebnost zřízení mateřských školek s odborným dohledem pro děti, starší tří let, jejichž matky a otcové se vzhledem k svému pracovnímu vytížení bez podobných zařízení neobejdou. Zdá se však, že spor v knize (kterou jsem dosud neměl možnost si přečíst – není dosud k dispozici čtenářům ani v knihovně Akademie věd) je veden o to, zda dítě ve věku do tří let prospívá lépe v jeslích či mateřské školce, nebo doma s matkou na plný úvazek. Osobně jsem přesvědčen, že jakékoli dětské zařízení nemůže konkurovat úplné rodině, kde děti vychovává matka za účinné spolupráce otce. Chtěl bych se v této souvislosti (imaginárně) zeptat autorů výše zmíněné knihy, jakou mají vlastní zkušenost s výchovou malých dětí. Např za mne mluví dlouholetá zkušenost (30 let) s výchovou vlastních deseti dětí. Takže mohu jasně konstatovat (společně s uznávaným psychologem, zaměřeným na rodinu, Dr. J. Dobsonem):

1) Děti lépe prospívají a učí se, když žijí v individuálních vztazích s dospělými (a staršími sourozenci) než když patří do nějakého homogenního kolektivu. (Naše děti patří k nejlepším na všech typech škol, kde studovaly a studují – jak z hlediska prospěchu, tak chování, i když se některé z nich musely potýkat s velkými handicapy)

2) Žádnému zaměstnanci v mateřské škole ani v jeslích nelze zaplatit tolik peněz, aby se o svěřené děti staral jako vlastní matka. Ta své dítě miluje a ono to vycítí.

3) Výzkumy (a vlastní zkušenosti) potvrzují, že děti, které vyrůstají doma, jsou zdravější než ty, které jsou vystaveny nákazám a nemocem jiných dětí (ve školkách se docela běžně stává, že rodiče, kteří spěchají do práce, předají do tohoto zařízení děti, u nichž se rozjíždí nějaké viróza, či jiná nemoc, která se epidemicky rozšíří mezi ostatní děti v kolektivu).

4) Mezi rodiči a dětmi se s větší pravděpodobností vytvoří pouto, když důležité okamžiky prožívají společně. Rodina by měla být u toho, když dítě udělá první krůček, vysloví první slovo a když prožívá starch a úzkost. Ano, jiní mohou maminku v těchto vyjímečných okamžicích zastoupit, ale ona přijde o něco vzácného, je-li svědkem nějaká „náhradní“ osoba.

A navíc, pečlivý výzkum dětského vývoje přinesl jednoznačné výsledky. A to jak u významných a vědecky fundovaných odborníků z naší země (Dr. Zdeněk Matějček – „Psychická deprivace v dětství“), tak v zahraničí. Dr. Dobson zmiňuje „Projekt předškolní výchovy“, jednu z nejobsáhlejších studií na dané téma, kterou provedl dr. Burton L. White s týmem patnácti výzkumníků na Harvardské univerzitě. Během deseti let sledovali malé děti ve snaze poznat, které zážitky z raných let přispívají k rozvoji zdravých a inteligentních lidských bytostí. Jejich závěry byly shrnuty takto:

a. Je stále jasnější, že počátky lidských schopností musí být hledány v kritickém období vývoje mezi osmým a osmnáctým měsícem. Dětské prožitky během těchto krátkých měsíců ovlivňují budoucí intelektuální schopnosti víc, než kdykoli předtím či potom.

b. Nejdůležitějším faktorem v životě dítěte je matka. „Je neustále připravena,“ řekl dr. White, „a má větší vliv na zkušenost svého dítěte, než jakýkoli jiný člověk nebo okolnosti.“

c. Pro rozvoj základních řečových, intelektuálních a sociálních schopností je velice důležité často s dětmi mluvit. Výzkumníci došli k závěru, že „poskytnout bohatý sociální život dvou až patnáctiněsíčnímu dítěti je ta nejlepší věc, jakou můžete udělat, abyste mu zajistili zdravý rozvoj rozumových schopností“.

d. Děti, které měly doma možnost volného pohybu, se vyvíjely mnohem rychleji než ty, jejichž pohyb byl omezen.

e. Rodina, z níž vyzařuje láska, je nejdůležitějším výchovným prostředím. Když budeme mít schopné, zdravé děti, dojde k posílení rodiny a zdokonalení interakce, které uvnitř ní nastává.

f. Nejlepšími rodiči jsou ti, kdo vynikají ve třech klíčových funkcích:

• jsou skvělí ve vymýšlení a organizaci prostředí pro své děti
• umožní dětem, aby je přerušily v jejich činnosti na krátké půlminutové intervaly, během nichž dojde k předání osobní rady, útěchy, informace či povzbuzení
• dávají dětem jasně definované meze (kázeň) a současně jim projevují velkou lásku.

Tyto poznatky se samozřejmě mohou hodit i pro rodiče, jejichž děti jsou umístěny v mateřských školkách a jsou koneckonců školky – např. typu Montessori, kde mnohé z těchto prvků jsou aplikovány při péči o děti. V každém případě, není-li z různých důvodů pro rodiče jiné řešení, než svěřit péči jiným osobám, pak je mnohem lepší, než standardní jesle, mají-li jejich děti možnost být umístěny u příbuzných (např. prarodičů, nebo tetiček), nebo když na ně dohlížejí jiné matky ze sousedství, či jsou-li umístěny v rodinných jeslích. Děti potřebují mít rozvinuté vztahy s těmi, kdo se o ně starají. Měly by být ponechány s dospělými, kteří je znají a milují (a které znají a milují), je-li to možné, než je každý den odkazovat na střídající se zaměstnance ve veřejných zařízeních.

Závěrem bych chtěl konstatovat jediné: Domnívám se, že místo abychom se znovu a znovu pokoušeli „bořit mýty“ a násilně měnili „zaběhané genderové stereotypy“ (což takové „experimenty na lidech“ nebyly s odstrašujícími výsledky v naší zemi uskutečněny jinými „inženýry lidských duší“ v 50 a 60 letech?), měli bychom s nejvyšší naléhovostí chránit tradiční model rodiny. Jen v manželství muže a ženy, kteří společně vychovávají děti a věnují jim to nejlepší, co mohou, je záruka dobré budoucnosti našeho národa.