Bohuslav Balbín a jeho (marný) boj proti germanizaci

Většina z nás se matně pamatuje na jméno Bohuslava Balbína z hodin českého jazyka a literatury. Byl to jezuitský kněz, který žil v pobělohorské době (1621 – 1688) a napsal mimo jiné knížečku s názvem Rozprava krátká, ale pravdivá. Její celý podtitul zní „Krátká, ale pravdivá rozprava o kdysi šťastném, nyní však přeubohém stavu Českého království, zvláště pak o vážnosti českého neboli slovanského jazyka v Čechách, také o trestuhodných úmyslech na jeho vyhlazení a jiných záležitostech s tím souvisících“.

Tento spisek, věnovaný „nejskvělejšímu muži Tomáši Pešinovi z Čechorodu“, je věru smutným pláčem nad soudobou zkázou země, v níž její původní čeští obyvatelé trpí a cizáci, zejména němečtí, se roztahují. Bohuslava Balbína rozhodně nikdo nemůže podezřívat z nějaké náklonnosti k protestantství, či utrakvizmu. Jako loajální jezuita byl jeho jednoznačným odpůrcem. Přesto v jeho knize najdeme velmi ostrou kritiku katolického habsburského panovnického dvora a jím způsobeného totálního úpadku Českého království kvůli bezohlednému vysávání jeho zdrojů (str. 52 vydání z roku 1988 a dále):

„Ó dome starý, jak nestejnorodý vládce vládne tobě!...Starý dům a království jsi zbořil, nové nepostavil. Běda tobě! Jak se jednou ospravedlníš ze svých zločinů vlasti, jak králům, jejichž dědictví jsi tak potupně utratil! Šlechtu jsi potlačil, z královských měst nadělal městečka, z městeček vesnice, z vesnic rozbořené chatrče, v nichž bydlí lidé polonazí, otrhaní, hladem skoro umoření, všech potřebných věcí zbavení! Ó ty pravý otče vlasti! Žádný statkář by nedovolil se svým státem tak hospodařit, jako ty hospodaříš s českým královstvím, kdysi bohatě kvetoucím, jehož všechny ozdoby, ochrany, důchody jsou vydány v plen (neboť nemohu jinak pojmenovat násilná vydírání) a jsou denně před našima očima uchvacovány, když vídeňský dvůr, zváben sladkostí českých peněz, každodenně nenasytným hrdlem volá: „Přinášej! Přinášej!“ Mohu věřit, že rozumíš vladařskému umění ty, který neznáš ani první písmeno náležité správy a politické schopnosti?“

Když se zamýšlí nad příčinou, proč se v Čechách zcela vytratila čeština jako jazyk úřední a vyšších vrstev obecně, vidí tři hlavní důvody:

1) Sama poloha Čech láká cizince: „Zeměpisci, nebo chorografové, kteří nám popisují země a jejich podoby, umisťují Čech doprostřed Germánie, jakoby do samého středu, protože jsou odevšad obklíčeny a omezeny německými zeměmi... Evropě, se dává podoba sedící ženy, na které – když se jiné části rozdělí ma jiné země a státy – zaujímá Německo oblast břicha, jehož pupkem jsou Čechy. Němci směřují k tomuto vhodnému místu, vždyť rádi podle svého zvyku mění vlast, a valí se k nám v takovém množství, že je jimi už všechno zaplněno.

2) Nemenší význam má i to, že vypovězením, jímž jsme po roce 1624 ztratili až 30 tisíc rodin neboli hospodářů*, ze stavů pak a jiných obyvatel skoro stejný počet (jak ze Zemských desek vytěžil nejvyšší kancléř Království českého Slavata), navíc vojenskými porážkami a válkami, které se nelítostně vedly od roku 1618 až do roku 1648, také běsněním nepřátel (neboť mnoho tisíc vesnic vyhořelo a mnozí vesničané, měšťané i občané se chopili zbraně), hladem, dvojnásobným nejstrašnějším morem prošedším celou zemi i jinými pohromami byla naše vlast vylidněna** tak, že vesnice, městečka a města se skoro prázdná každému na pospas vydávala.“

3) V zemi vládnou a obsazují ji Němci,...“Proto mnozí domácí obyvatelé se přiučili jazyku vojáků, kteří omrzeni vojenskou službou dali přednost klidnému živobytí anebo byli z jiných důvodů propuštěni, zvolili si českou zemi, jim už známou, aby tu bezstarostně strávili zbytek života. Na panstvo, přední muže a jiné, kteří se považují za přiměřené královské milosti, působila nejvíce moc a důstojnost královského dvora. Když se totiž připravují na hodnosti a úřady...domnívají se, že především se musí přiučit dvorskému jazyku, a to právem, vždyť bez něho by nemohli zaujmout u dvora místo.“

...“To jsou asi příčiny, k nimž vztahuji četné ostatní, proč vskutku každým dnem ztrácí český jazyk v Čechách svou vážnost.“

Na konci spisku, v němž také obhajuje vynikající slovní zásobu a jemnost výrazů češtiny a její způsobilost i pro velmi odborné a vědecké spisy (v této souvislosti oceňuje i dílo J.A. Komenského) se naléhavě v nejvyšší obavě a tísni obrací k českému patronovi sv. Václavovi: Nedej zahynouti nám i budoucím!

Jednoznačně je tak na základě jeho svědectví zřejmé, jaký rozklad a zkázu naší země a také rychlý zánik používání češtiny jako jazyka vyšších vrstev a vzdělanců způsobily dlouholeté války a Habsburky nařízený exodus protestantů z Čech. Je třeba si uvědomit, že evangelické měšťanské vrstvy v Čechách měly vysokou úroveň vzdělání (společně s částí šlechty) do značné míry zásluhou vynikajících českobratrských a luteránských škol.  Lze říci, že byly nejvzdělanější vrstvou společnosti. Jakou fatální ztrátu pro náš národ a jeho vzdělanost pak znamenala vynucená emigrace biskupa Jednoty bratrské Jana Ámose Komenského! Svého génia a převratné pedagogické metody pak uplatnil mezi cizími národy a nikoli v českém, jak si toužebně přál!

Z čestného místa národa, která se ještě před několika desítkami let pyšnil rozsáhlou a kvetoucí literární činností, jehož úřady byly spravovány česky, který prokázal svou kulturní vyspělost vynikajícím překladem Bible a patřil tak mezi vedoucí národy tehdejší Evropy, se stal národ podřízených otroků, jehož elity (pokud nějaké zbyly) se poslušně přizpůsobily převládající němčině. Česky se pak (literárně) neprodukovalo skoro nic jiného, než protireformační propaganda a náboženské katolické traktáty.

Z úst věrného a horlivého katolíka tak zaznívá hořká lítost nad osudem svého národa – jež mimo jiné zcela rozmetává mýtus historika Pekaře, který navzdory historickým svědectvím o fakticky proběhlé germanizaci za vlády katolických Habsburků spekuloval, že by prý jinak došlo k naprosté germanizaci Čech, kdyby po třicetileté válce České království ovládli protestanti. Jenže historie nezná kdyby, zná jen události, které se skutečně staly - České země jednoznačně byly za katolických vládců germanizovány a až v době osvícenství a s ním spojené národní emancipace nastalo postupné vzkříšení ("České národní obrození") národa zásluhou buditelů - a německým Habsburkům navzdory.

Vydání Balbínova spisku provázely veliké komplikace, ale nakonec jeho tisk vatikánská cenzura připustila. O sto let později už ale směl být vydán jen v okleštěné podobě. Je zajímavé, že to byl až Karel Havlíček Borovský, který českému čtenáři v roce 1850 přiblížil Balbína a vyhradil mu pevné místo v naší kultuře. Balbín se pro něj stal příkladem vlastence, odvážně působícího v těžkých politických podmínkách.

*pozn. Podle jiných zdrojů bylo těchto rodin až 37 tisíc. Když uvážíme, že tehdejší rodiny byly zpravidla velmi početné, a spolu s nimi nepochybně odcházela i rozmanitá čeleď (služebnictvo), není asi nadsazené tvrzení, že tento exodus postihl až půl milionu obyvatel Českého království – a to obyvatel nejvzdělanějších, těch, kteří představovali významnou ba rozhodující ekonomickou sílu a byli vynikajícími odborníky. Taková ztráta lidských zdrojů byla prostě nenahraditelná, a trvalo prakticky několik generací (do 1. pol. 18. stol.), než se alespoň částečně ekonomika Čech pozvedla.

**Podle historických pramenů následkem válek, morů a hladomoru zbylo v českých zemích jen 20% počtu obyvatel před Bílou Horou. Svým způsobem to tedy byla ztráta až rozměrů genocidy.