Neřešitelné dilema ateisty C.S.Lewise

Geniální fyzik Stephen Hawking jiné dilema ateismu nedávno vyjádřil svým trucovitým výrokem „vesmír nemusel vzniknout díky Bohu.“ Přeloženo do srozumitelné řeči – „těžko sice hledám jiné důvody jeho existence, ale je mi protivné přijmout toto vysvětlení a cokoli jiného je mi milejší“. Tento výrok, který je citován z jeho připravované knihy o vesmíru, korunoval dodatkem "Díky fyzikálním zákonům, jako je gravitace, je vesmír schopný vzniknout sám od sebe." I člověku s průměrným intelektem, jako jsem já, je přitom jasné, že pokud se domnívá, že něco (vesmír) vzniklo z ničeho, pak jednoznačně připouští minimálně existenci nadpřirozeného zásahu, vedoucího k tomuto aktu. Ostatně jedním z těchto fyzikálních zákonů je antropický princip, tj. o poznatek, že vesmír musí mít právě takové vlastnosti (stáří, hodnota gravitační konstanty apod.), jaké má, aby v něm mohl být život. Tato myšlenka implikuje závěr, že vesmír byl inteligentním Tvůrcem navržen právě pro nás.

Charakteristickým znakem ateistického přesvědčení je ovšem nenávist k Bohu, ve kterého nevěří. K tomu se často  připojuje stejně iracionální zloba vůči existenci světa a samotnému faktu jeho vzniku. Často bývá tento paradox verbalizován výhradami typu: Bůh neexistuje, protože kdyby existoval, nemohl by stvořit tak nedokonalý svět. Málokdo z ateistů ale ví, že tato výhrada je stará už přinejmenším 2.000 let – najdeme ji již u římského básnka Lucretia. (Nequaqum nobis divinitus esse paratam Naturam retum: tanta stat praedita culpa)* (Kdyby tento svět zamýšlel Bůh, nebyl by to svět tak křehký a plný chyb, jaký vidíme.)

C. S. Lewis, který byl poměrně dlouho zarytým ateistou (já též), líčí ve své autobiografické knize Zaskočen radostí („Surprised by Joy“) všechny etapy svého duchovního tápání – a má pochopení pro všechny, kdo se bezradně ocitají v podobných myšlenkových procesech. Jako absolvent a později pedagog na jednom z nejvěhlasnějších center vědy – univerzity v Oxfordu, se mohl stýkat a diskutovat s největšími vědeckými a filosofickými mozky své doby do houbky, která značně přesahuje možnosti normálních smrtelníků. Během těchto diskuzí a tříbení svého myšlení dospíval k postupnému porozumění neudržitelnosti svých dřívějších ateistických východisek.

Nejprve musel akceptovat skutečnost, že jeho myšlení podléhá myšlenkovým schématům své doby, což formuloval pojmem „chronologická nadřazenost“. Máme totiž sklony domnívat se, že naše oblíbená témata (rádi dnes používáme slovo paradigmata), jinými slovy - „intelektuální klima naší doby“ - nás automaticky nadřazují nad myšlení předchozích epoch. Ve skutečnosti je to spíše otázka naší myšlenkové lennosti – měli bychom se především ptát, proč tyto věci vyšly z módy. „Bylo to někdy vyvráceno (a jestliže ano, pak kým, kde a s jakým závěrem), anebo to pouze odumřelo, jako každá móda?“ Jestliže platí to druhé, pak to neříká nic o pravdivosti oné věci a vede přímo k pochopení, že i náš věk, jako každé jiné a má také své charakteristické iluze.

Za základ skutečnosti přijímáme svět vnímaný smysly. Přesto naprostá většina lidí, i rozhodných ateistů ve svém praktickém uvažování a hodnocení světa jaksi automaticky předpokládá, že abstraktní myšlení produkuje neoddiskutovatelnou pravdu. Ve své knize k tomu Lewis poznamenává: „Kdyby myšlení bylo čistě subjektivní událostí, museli bychom se vzdát svých nároků na schopnost definovat abstraktní univerzání pravdy. Kdyby člověk držel jako základ skutečnosti svět smyslů, za pomoci nástrojů a v takovém uspořádání, aby vytvořil „vědu“, pak by musel jít dál – a přijmout behavioristickou teorii logiky, etiky a estetiky. Ale tato teorie byla a je pro mne neuvěřitelná a nepřijatelná...Chtěl jsem, aby příroda byla zcela nezávislá na našem pozorování, něco jiného, indifrentního, jsoucího samo o sobě. A teď jsem viděl, že se toho musím vzdát. Pokud nemohu přijmout neuvěřitelnou alternativu, musím připustit, že mysl není opozdilým epifenoménem, že celý vesmír je nakonec mentální, že naše logika má účast na kosmickém logu.“

Přestože by se zdálo evidentní, že důsledkem tohoto nahlédnutí je přinejmenším přijetí theismu, zůstává ateista často nadále jaksi úmyslně zaslepený a je schopen si představovat existenci např. jakéhosi neosobního Absolutna či duchovna – prostě Něčeho nahoře, místo aby přijmul pokořující evidenci Boží existence. Jako učitel filosofie na Oxfordské universitě byl Lewis stále více nucen k tomu, aby jednoznačněji definoval svá filosofická východiska: „...zjistil jsem, že potřebuji vlastní základnu, ze které bych mohl vycházet při kritice esejů svých žáků. Učitel musí objasňovat. Ale Absolutno objasnit nelze. (Myslíte tím Nikdo-neví-co anebo tím myslíte nadlidskou mysl a tedy – jak můžeme připustit – Osobu?)“

V době, kdy byl nuceně vtažen do těchto diskuzí se svými žáky na universitě, seděl v jeho pokoji u krbu nejkovanější ze všech ateistů, které znal, a poznamenal, že doklady pro historickou věrnost evangelií jsou překvapivě dobré. „Podivná věc,“ pokračoval. „Celé to Frazerovo povídání o umírajícím Bohu. Podivná věc. Skoro se zdá, že se to opravdu stalo.“ Levis píše: „Abyste porozuměli obrovskému dopadu těchto slov, museli byste znát toho muže (který určitě do té doby nikdy neprojevil sebemenší zájem o křesťanství). Jestliže ani on, cynik cyniků, nejtvrdší z tvrdých, nebyl – jak bych to ještě vyjádřil – ´v bezpečí´, kam jsem se mohl obrátit já?

Jestliže je jednou mysl člověka vytažena ze zdánlivě pevné ohrady všelijakých předsudků o náboženství, ateistických dogmat a klišé, přijme existenci duchovní podstaty světa a stane se tedy, filosoficky řečeno idealistickou, nezbytně to člověka vede k dalším úvahám, minimálně k pokusu vybudovat pro svůj idealizmus nějakou etiku. „Myslel jsem si, že úkolem nás jako konečných a napůl neskutečných duší je znásobit vědomí Ducha tím, že duše vidí svět z rozličných pozic... Měl jsem za to, že je v silách každého z nás nepřihlížet k emocionálnímu stanovisku, vytvořenému jeho vlastním individuálním sobectvím... Dávat přednost vlastnímu štěstí před sousedovým bylo jako si myslet, že nejbližší telegrafní sloup je také ten nejvyšší.“ Nicméně, v životě nejde ani tak o to, mít etiku dobře zvládnutou teoreticky – jde o to, mravně žít. „Všechny moje činy, touhy a myšlenky měly být uvedeny do harmonie s univerzálním Duchem,“ pokračuje Lewis. „Poprvé jsem zkoumal sám sebe z vážných praktických důvodů. A shledal jsem něco, co mě vyděsilo: zoologickou zahradu žádostí, blázinec ctižádostí, mateřskou školu strachů, harém škádlených nenávistí. Bylo jich bezpočtu“.

Tak vzniká docela nová situace. Člověk už se nemůže za nic skrývat. Nelze si hrát na filosofii tváří v tvář poznání vlastní zoufalé nedostatečnosti a bídy. Přívětiví agnostikové mohou dál vesele mluvit o „lidském hledání Boha“. Lewis to komentuje, že to tehdy prožíval tak, že se stejně klidně mohlo mluvit o „myším hledáním kočky“. A pokračuje: „V letním semestru roku 1929 jsem to vzdal a uznal, že Bůh je Bůh, poklekl jsem a modlil se... marnotratný syn se nakonec sám vrátil domů. Ale kdo umí náležitě uctívat Lásku, která otvírá nejvyšší brány marnotratníkovi, jenž kope, pere se, nasupeně a neustále těká kolem očima, aby mohl utéci, a přitom je vnášen dovnitř? Slova compelle intrare, přiměje je, aby vešli, jsou tak zneužívána špatnými lidmi, že nás před nimi jímá hrůza, ale pochopíme-li je správně, zkoumají hloubku Boží milosti. Tvrdost Boha je laskavější, než mírnost lidí a Jeho přinucení je naše osvobození.“

Lewis ovšem ještě nedospěl tak daleko, aby akceptoval Boží vtělení. Bůh, kterému se podrobil, byl čistě ne-lidský. V jeho konverzi nebyla zahrnuta ani víra v budoucí život. Existují lidé, pro které se otázka nesmrtelnosti a věčnosti stala ústředním tématem jejich náboženství. Dobrota je ale dobrotou jen tehdy, je-li nezištná a jakákoli kalkulace s budoucí odměnou či strach z potrestání narušují vůli. Člověk má Boha posluchat ne proto, že z toho kyne nějaký prospěch, ale proto, že je Bůh. „Ptáte-li se, proč je potřeba poslouchat Boha, konečná odpověď zní: ´Já jsem´. Znát Boha znamená vědět, že naše poslušnost patří jemu.

Doplnění: V tomto textu jsem se pokusil sledovat Lewisovu cestu od atheismu k theismu. Poslední krok - k přijetí víry v živého Boha - Ježíše Krista přijde na řadu v příštím článku o tomto géniovi 20. století. Všiml jsem si, že článek vzbudil rozsáhlou diskuzi, v což jsem doufal. Dnes jsem byl dost pracovně vytížený a pak na cestách, takže jsem neměl klid a čas, abych se diskuze zúčastnil. Takže snad příště. MP