Islámský teror v zemích bývalého Sovětského svazu

Celkem málo známou skutečností (naše mainstraimová média o těchto jevech zcela mlčí) je islamizace středoazijských států, které vznikly odtržením od bývalého Sovětského svazu. V zemích, jako je Kazachstán, Uzbekistán, Tádžikistán, Kirgizstán či Turkménistán tak byla jedna totalita – ideologie komunizmu – nahrazena jinou - ideologií islámu - možná ještě horší, protože Sovětský svaz alespoň formálně připouštěl náboženskou svobodu a ve své poslední fázi, „perestrojce“ chtěl být socializmem s „lidskou tváří“, takže zde bylo možno žít a sdílet svou víru celkem svobodně. O zlé situaci v těchto zemích poté, co v nich převzali moc nacionalisticky a proislámsky orientovaní vůdcové (většinou ale bývalí vysocí straničtí funkcionáři) svědčí řada případů pronásledování křesťanů.

Mapa Kazachstánu Zdroj: Internet

Hlas mučedníků píše mimo jiné o následujících případech, které se staly v tomto roce:

Kazašská křesťanka Žanna-Tereza Raudovičová dostala pokutu za to, že uspořádala ve svém bytě křesťanské setkání pro místní děti. Příslušníci kazašské policie uskutečnili v jejím bytě v osadě Ajteke Bi 17. ledna razii. O tři dny později jí byla vyměřena pokuta za „organizaci nebo účast na aktivitách neregistrované společenské nebo náboženské organizace“. Představitelé státních orgánů ji varovali, že v případě nezaplacení pokuty bude trestně stíhána. Pokuta představuje přibližně stonásobek minimální měsíční mzdy a panují obavy, jak ji Žanna-Tereza zaplatí – má šest dětí a v současné době je nezaměstnaná. Podle poslední zprávy se chtěla proti rozhodnutí odvolat.(Zdroj: Forum 18)

V návaznosti na razii na protestantské křesťany, ke které došlo 22. ledna v bytě v turkmenském Türkmenabatu, soud vyměřil všem sedmnácti přítomným vysoké pokuty. Všichni byli patrně odsouzeni na základě ustanovení odstavce 2 paragrafu 205 správního řádu, který postihuje „podporu nebo účast na aktivitách náboženské skupiny nebo náboženské organizace, která není oficiálně zaregistrovaná podle zákonem daných předpisů“. Pokuty představují průměrnou měsíční až dvouměsíční mzdu zaměstnance ve státním sektoru. „Nevím, jak tito lidé pokuty zaplatí,“ uvedl místní zdroj v rozhovoru pro Forum 18. Představitelé státních orgánů odmítli o případu diskutovat. Přestože se správní řád novelizuje, poslední úpravy k posílení svobody náboženského vyznání v Turkmenistánu nijak nepřispěly.

Uzbecká křesťanka v hlavním městě Taškentu byla nedávno fyzicky napadena a pokutována za to, že v roce 2010 věnovala kolegyni v práci dětskou Bibli. 1. dubna Galina Šemetova odešla z práce na propustku, aby se nechala ošetřit v nemocnici. Cestou z nemocnice ke stanici metra ji zastavil policista, udeřil ji do hlavy a odvlekl do policejního vozu. Ještě ten den byla Galina obviněna „ze svádění věřících ke konverzi k jinému vyznání (proselytismu) a dalších misionářských aktivit“ a byla jí vyměřena pokuta ve výši padesátinásobku minimální mzdy v zemi (přibližně 24 000 korun). Policista, který Galinu napadl, tvrdil, že se „celý týden skrývala před policisty a předstírala, že je nemocná“. Na dotaz, čeho se vlastně dopustila, jí bylo sděleno, že „je misionářka a porušila zákon“.

K těmto případům pronásledování ze strany státu se přidávají další tisíce nepublikovaných, kdy jsou brutálně pronásledování mnozí, kteří konvertují ke Kristu a pocházejí z muslimských rodin. Většinou jim nezbývá, než před hrozbou usmrcení ze strany příbuzných utéci ze svého domova. Tak tomu bylo i podle svědectví Kazacha Nurlana Tuleuova:

"Byl začátek devadesátých let a nežilo se snadno. „Perestrojkou" začala v Kazachstánu i nezaměstnanost, výplaty klesaly a často nebyly vyplaceny. A tak jsme začali obchodovat s vodkou, masem, později s textilem a nejvíce se zlatem a stříbrem. V jistém období moje manželka cestovala pravidelně letecky do Turecka, aby tam nakoupila zlato, stříbro a šperky, které jsme nabízeli kazašským ženám. Byl to dobrý obchod, protože šperky hrají v jejich životě důležitou roli. Mezitím jsem ve svém okolí setkával s mnoha křesťany, ale to byli Rusové, kteří měli bohoslužby v malé modlitebně. A tito křesťané se modlili za jednoho Kazacha, protože byl velmi nemocný. Skutečně byl uzdraven a obrátil se k Ježíši Kristu. Když jsem ho navštívil, byl ještě velmi zesláblý po nemoci. Zeptal jsem se ho: „Budeš žít mezi Kazachy jako křesťan?" „Dáš své syny obřezat?“ A konečně „Kde tě pochovají? - mezi Rusy (křesťany), nebo mezi Kazachy (muslimy)?“ Nebyl ani schopen mi odpovědět na mé otázky, ani vysvětlit mi evangelium. Věděl tehdy jen to, že Bůh má Syna a že ten za naše hříchy zemřel na Golgotě. Vysmíval jsem se mu: „Pokud Bůh má syna, ukaž mi ho!" Odpověděl: „Já toho moc nevím, ale jedno vím určitě - Ježíš mě zachránil a teď žiju." Roky uplynuly a já jsem skoro na toto setkání zapomněl. Ale pak moje manželka Aišan přišla skrze svou sestru k víře v Ježíše Krista. Ze strachu před mojí reakcí mi to zamlčela a dozvěděl jsem se to až v době, kdy to se mnou nebylo vůbec dobré. Čekala mě těžká operace v Astaně, nynějším hlavním městě Kazachstánu.

Věděl jsem, že jde o velmi vážnou věc a chtěl jsem se proto očistit před Alláhem. Neměl jsem ovšem žádnou chuť jít do mešity, protože jsem věděl, že mi Mullah udělí Boží požehnání pouze za peníze. V této době se Aišan a její sestra chystaly jít do města. Zeptal jsem se jí: "Kam jdete?" Odpověděla: "Do modlitebny. Někdo má narozeniny a my jsme pozvány na oslavu." Prosily mě o dovolení a já jsem se náhle rozhodl je doprovodit - puzen zvědavostí i starostí o ně. Do té doby jsem nevěděl nic o jejich obrácení. Modlitebna vypadala zvenku dost zchátrale a bylo v ní jen několik lidí, většinou starších žen. Přestože mne neznali, přijali mě velmi srdečně. Vyzařovala z nich radost a přátelství a když zpívali své prosté písně a chválili Boha, musel jsem najednou plakat. Styděl jsem se, opustil jsem místnost a ptal jsem se sám sebe: „Co je to za lidi? Proč jsem se dosud s takovými lidmi nesetkal? Na stole měli jen čaj a kousek koláče. Přesto jsou šťastní. Co je tajemstvím jejich pokoje, který mně chybí?" Vešel jsem znovu dovnitř a byl jsem zase přemožen pláčem, když ke mně přišel Nikolaj a vysvětlil mi některé věci o víře v Krista. Nakonec řekl: „Myslím, že by ses měl pomodlit.“ Když jsem se ho zeptal, nač by to bylo dobré, odpověděl: „Tvá duše křičí k Bohu a ty Mu smíš vylít své srdce." Moje odpověď byla: „Já se neumím modlit. Nechceš se modlit za mě?“ On to učinil a já si jeho modlitbu uložil do srdce.
O několik dní později jsem ležel v nemocnici a byl jsem operován. Po operaci mi bylo velmi zle: nemohl jsem jíst ani pít a můj život závisel na mnoha hadičkách. Pátého dne přišel profesor a ptal se mě: „Věříte v Alláha?“ Když jsem přikývl řekl: „Byl jste v mešitě a přinesl jste oběť? Nyní musíte věřit v Alláha, pouze On vás může zachránit!“

Bylo mi jasné, že můj stav je kritický. Sedmý den jsem dostal hrozné bolesti hlavy a nebyl jsem schopen s ní hýbat. Jen rukama jsem mohl trochu pohybovat. Do jedné ruky mi přes hadičku kanuly kapky a v druhé jsem držel Nový zákon, který mi darovali. Pokoušel jsem se z něj číst, ale byl jsem na to příliš slabý. Když mé manželce řekli, že má jít domů, protože mne už nemohou zachránit, opustila s pláčem nemocniční pokoj. Byl jsem jistý, že musím zemřít a přemýšlel jsem, koho bych ještě před smrtí měl prosit o odpuštění. Ujasnil jsem si, že bych měl prosit především Boha. Nutkání modlit se k Bohu bylo tak silné, že jsem z posledních sil sklouzl z postele, abych si klekl k modlitbě. Přitom se odtrhly všechny hadičky, ale to mi bylo jedno. Ani na kolenou jsem nemohl vyznávat Bohu své hříchy, protože jsem upadl do mdlob.

Když jsem zase přišel k sobě, zmocnil se mě znovu strach, že zemřu. Myslel jsem na mou ženu a naše dvě děti a modlil jsem se: "Bože, odpusť mi mou vinu, a pokud chceš, zachraň mě!" Po této krátké modlitbě jsem pocítil Ježíšovu přítomnost a bylo mi najednou jasné, že On není jen prorok, jak je psáno v Koránu, ale že je Boží Syn a žije. Když jsem volal k Bohu ve své nouzi, zjevil se mi ne Mohamed, ale Ježíš Kristus. Ve svém nitru jsem se modlil: „Ano, já věřím, že jsi Boží Syn!“ - A v tomto momentě jsem přijal Jeho oběť na kříži. Následující ráno stáli lékaři kolem mé postele, zavolali ještě několik dalších a ptali se: „Jak je to možné? Co se stalo této noci? "Když jsem lékařem vyprávěl, co jsem v tuto noc prožil, řekli: „To se musel stát zázrak. Toto uzdravení se nedá lékařsky vysvětlit!“
Poté, co jsem byl propuštěn z nemocnice, navštívili mě moji příbuzní. Velmi se radovali, že ještě žiju. Když jsem jim nato řekl o svém obrácení k Ježíši Kristu, pro tu chvíli to přijali. Ale když zjistili, že chodím do křesťanského sboru, byl s jejich snášenlivostí konec. „Věř si doma, ale mlč o tom na veřejnosti!" „To nemůžu! Boží Syn mě zachránil, a já mu chci teď sloužit. Nemohu Bohu i vám lhát. Budu nadále chodit do shromáždění křesťanů.“ „Jestliže se nezřekneš Ježíše, pak už nebudeš mít dům, ženu, ani děti. My nepřipustíme, abys zůstal v našem městě!"
Zůstal jsem pevný, ale oni také - uskutečnili své hrozby a doslova mě vyhodili z domu. A tak jsem stál v prosinci v tuhé zimě na ulici - bez zimníku. Celý měsíc jsem nesměl vidět svou ženu. Zamkli ji i s dětmi do jednoho pokoje jako do vězení. Tam je hlídali strážníci. Ti se mi při prvním pokusu vysvobodit jejich vysmáli a řekli: „Když se vrátíš k Mohamedovi, pak ti můžeme pomoct." Příbuzní mě zbili a zažalovali na policii, která mě několikrát zatkla a vyslýchala. Zatímco jsem marně zkoušel všechno možné, abych vysvobodil svou manželku, ona se měla velmi špatně. Svědectví Aišan: „Každý den mi plivali do obličeje a potupovali mě. Roztrhali mou Bibli, její listy házeli na zem a šlapali po nich. Sotva jsem byla schopna vydržet psychický nátlak, pochybovala jsem a hlavou se mi honily myšlenky na sebevraždu. Ale děti mě nenechávaly samotnou ve dne ani v noci a ochránily mě před tím.“

Zatímco moje manželka čelila duševnímu i tělesnému týrání a moje pokusy o její záchranu ztroskotávaly, naši křesťanští přátelé se za nás modlili a posilovali mě svou láskou a účastí. Nakonec Bůh vyslyšel naše modlitby. Zcela neočekávaně mi pomohla policie, ahych se mohl dostat k manželce a ji i naše děti vysvobodit a odvést s sebou. V následujících letech mohli jsme ve společenství s křesťany růst ve víře, chválit Boha a vyprávět jiným lidem o Jeho lásce. Toho času máme čtyři děti a bydlíme v Astaně. Zde jsme založili malý domácí sbor Kazachů, kteří přijali Ježíše Krista jako svého Vykupitele a Pána. Někteří z nich prožili podobné zkušenosti jako my a byli odděleni nebo vyvržení od svých rodin. Ale nadále se modlíme za naše příbuzné a doufáme, že se jejich vztah k nám změní, když i oni poznají Boží lásku"

(potud Nuslan Tuleuov podle časopisu FEST UND TREU 2-2007)