Řeči do prázdna

tak se jmenuje kniha Adolfa Loose z 20. let 20. století. Našla si početné a vnímavé čtenáře – a tak je její název poněkud zavádějící. Proto chci nyní psát o neobyčejné zkušenosti jiného muže, pastora Richarda Wurmbranda, s nečekaným účinkem řečí, které opravdu pronášel do prázdna – jen mlčícím stěnám svého vězení.

Obálka knihy Od utrpení k Triumfu. Zdroj - Hlas mučedníků (Stefanos)

Wurmbrand jako mladík (byl to německy mluvící Žid v Rumunsku!) těsně před válkou uvěřil v Krista a stal se luteránským pastorem. Byl zatčen velmi záhy po komunistickém převratu a dlouhý čas strávil v jednom z nejhorších rumunských vězení Uranus. O svém věznění píše (v knize „Od utrpení k triumfu“): „Drželi mně v cele, odkud jsem nikdy neviděl slunce, měsíc, hvězdy, ptáky, květiny, stromy ani motýly. Na čas jsem zapomněl, že existuje příroda, dokonce, že existují barvy... Nebyly tu žádné knihy ani kus papíru. Hluboko v podzemí panovalo ve vězení ticho. Byla to smyslová deprivace v nejkrutější podobě.“

Aby přežil, navykl si zvláštní formě „duševní hygieny“ - každou noc v temné cele kázal neviditelnému publiku. Předpokládal ale, že jeho posluchači mohou být jen andělé – i na svobodě byl však na takové publikum připravený, protože bral vážně celé Boží slovo – v 1. Petrově listě 1.12 se totiž píše, že „andělé touží spatřit zvěstování evangelia“. Kdykoli kázal v kostele, věděl, že tam jsou nejen lidé, ale i andělé. Wurmbrand ale mnohem později zjistil, že pokud předpokládal, že jeho neviditelným publikem mohou být jen tyto duchovní bytosti, velice se mýlil: „Když jsem přišel na Západ, vydal jsem tři knihy kázání ze samotky: Kázání na samotce, Kdyby mohly zdi vězení mluvit a Sám s Bohem. A stalo se něco zvláštního:

Dostal jsem dopis od člověka z Kanady, který psal, že pochází z dobré křesťanské rodiny, ale jako mladý muž se dostal na šikmou plochu a skončil ve vězení. Za špatné chování ho dali na samotku. V zoufalství přemýšlel o tom, jak smutno musí být jeho zbožným rodičům. Byl by se rád vrátil k Bohu, ale nevěděl jak. Modlil se: „Bože, je-li někde na světě jiný osamělý vězeň, který Tě zná, přines mi jeho myšlenky.“ Potom uslyšel hlas: „Bůh tě hledá urputněji, než ty jeho. Touha krávy dávat mléko je větší, než touha telete mléko sát. Bůh tě hledá a ví, jak najít, co hledá. Seď tiše a důvěřuj. Ví, jak k tobě najít cestu.“ Potom, večer co večer, slyšel jakési kázání z veliké dálky. Činil pokání. Jeho trest byl naštěstí krátký. Propustili ho. Jak šla léta, oženil se, měl děti a stal se diakonem v církvi.

Jednoho dne přišel do křesťanského knihkupectví a viděl knihu s podivným titulem: Kázání na samotce. Také byl kdysi na samotce a tak se podivil: komu může člověk na samotce kázat? Když knihu přečetl, napsal mi: „Pane Wurmbrande, nekázal jste do prázdna. Byl jsem na samotce ve stejnou dobu jako vy. Poznávám ta kázání. Byl jste to vy, koho jsem slyšel a kdo mě přivedl zpátky ke Kristu. Děkuji vám, že jste kázal.“

„Možná bych tomu dopisu nevěnoval příliš pozornosti,“ pokračuje Wurmbrand, „kdybych nedostal další dopis od jedné ženy z Anglie, popisující stejný účinek. Potom jsem se setkal s jedním pastorem z Francie. Vyprávěl mi, že jako nevěřící měl vidění pastora v kolárku, který mu řekl o Kristu. Obrátil se a za čas se sám stal duchovním a přivedl mnoho lidí k Pánu. I on jednoho dne viděl tutéž knihu, Kázání na samotce. Na obálce francouzského vydání byla moje fotografie, kde jsem v kolárku duchovního. Ihned poznal, že muž v jeho vidění jsem já.“

Jak takovému duchovnímu působení na dálku lze porozumět ve světle Bible? V biblické hebrejštině se vyskytují tři různé pojmy pro označení slova duše: nefeš, ruach a nešamach, která se mezi židovskými mystiky pokládá za její nejvyšší stádium. Pokud bychom postoupili dále k novozákonním textům, nalezli bychom tam pojem „duchovní člověk“. Tento duchovní člověk už nepodléhá běžným omezením materiálního světa – a tak Boží služebník, uzavřený mezi čtyřmi stěnami a takto fyzicky naprosto izolovaný, může přesto dosáhnout svým duchem k lidem vzdáleným tisíce mil. Dopisy, které Wurbrand obdržel, mu vrhly nové světlo na některá zvláštní tvrzení apoštola Pavla: „...protože i k vám přišlo slovo pravdy, evangelium, tak jako na celém světě, i mezi vámi přináší ovoce...“ (Kol. 1,5-6). Ten (jak jej Pavel nazývá) „skrytý srdce člověk, vnitřní člověk“, komunikuje přes všechny hranice. Vnitřní (duchovní) člověk prožívá věci, o kterých „vnější člověk“ (tělesná a duševní složka lidské bytosti) – jeho vědomí - nemá ani ponětí.

Tyto věci mají dalekosáhlé důsledky v duchovní oblasti, míní autor. Opravdové kázání Božího slova, „kázání vyvěrající ze skrytu srdce, kázání, jemuž sám kazatel naslouchá s údivem, jelikož si ani nepomyslel, že něco takového ví, je životní událost a posluchači si je pamatují dokonce desítky let. V knize "Dítě pokoje" Richardson píše o mnoha misionářích, kteří našli kmeny znající zásady křesťanské víry, aniž by se je mohli naučit od jiných křesťanů. Donesla se k nim kázání z velikých dálek.“

Wurmbrand si vzpomněl na tyto věci, když se ženou stál po roce 1990 před ohromným Ceausescovým palácem. Tato kolosální stavba vyrostla mimo jiné na místě strašného vězení Uranos, v němž strávil mnoho let: „Ve své podzemní cele jsem měl více radosti, než kolik si jí mohl vysnít on, dokonce i na vrcholu své moci. Jeho práce byla marná. Jednoho dne nebude z tohoto paláce ani z jiných kámen na kameni. Ale duše, získané pro Krista, zůstanou na věky věků a budou stoupat bez konce od slávy k slávě.“

O Richardu Wurmbrandovi jsem psal i v tomto článku:

http://pinc.blog.idnes.cz/c/117475/Velci-Zide-20-stoleti-Richard-Wurmbrand.html