Má cenu bránit pravdu až ke smrti?

Dvaatřicetiletý křesťanský pastor Júsef Nadarchání čelí v Íránu trestu smrti kvůli odpadlictví od islámu, píše se v IDnes. Na své křesťanské víře trvá, i když mu za to hrozí oběšení. Protestantský kněz už třikrát odmítl nabídku soudu a své rozhodnutí konvertovat neodvolal.

Mnoho našinců nechápe, proč vůbec lidé v islámských zemích jak je Írán vůbec řeší nějaké spory o náboženství, když je to (ovšem našincům) úplně jedno. Lidé u nás se diví, proč někdo pro jakousi „Boží pravdu“ nasazuje svůj život a je ochoten pro ni jít na smrt. Bývaly ovšem doby, kdy Češi byli ochotni pro pravdu Kristovu podstoupit stejné oběti. Jako Jan Hus: „Křesťan má být stálý ve víře a v rozjímání této trojí pravdy: té, která je obsažena v Písmu, té, kterou poznáváme smysly a té, jíž dosahujeme neomylným rozumem. Je lépe za tuto trojí pravdu vytrpět smrt než získat obročí pochlebováním.“

V té vzdálené době mužnost, statečnost, víra a odvaha nebyly prázdné pojmy, tak jako jsou u nás dnes. Byly to doby kdy se i náš národ řídil Biblí a následoval Krista, a byl pro své vyznání víry ochoten obětovat „statky i hrdla“. Jaký rozdíl od dnešní doby, kdy se z nás stal národ oportunistů, kteří převzali názory a „duchovní“ postoje nejspíše od Haškova dobrého vojáka Josefa Švejka. Hlavně se do ničeho nenamočit, vyhnout se nějakému riziku – kdo uteče, ten vyhraje. Máme stále mentalitu otroků, a abychom se vyhnuli odpovědnosti za své činy, raději všechno zrelativizujeme. Ostatně, tamti (třeba Romové) jsou přece ještě horší, než my, tak co. A tak – otupený ateismem či zpitomnělý okultizmem kráčí náš statečný národ dobrovolně do zahynutí...

O tom, proč je pro lidi v Íránu tak přitažlivé křesťanství, navzdory krutému pronásledování, vyprávějí sami obyvatelé této země. Není to asi náhoda, že jedním z hlavních důvodů je islámská totalita, která bere lidem veškerou svobodu a jejich dětem, ať s tím jejich rodiče souhlasí, nebo ne, vymývají mozky islámskou ideologií násilí a nenávisti. Lidé unavení dogmatizmem, který radikální islám produkuje a který pronikl do všech sfér společnosti, zoufale hledají nějaké duchovní povznesení. Řada se utíká k mystice, meditaci, Zoroastrismu, filosofii, aniž by v těchto „děravých cisternách“ mohli nalézt zdroj skutečného pokoje. Mnozí z nich propadají depresím, pocitům prázdnoty, drogám či smyslnému životu. Tisíce jiných ale nachází spasení v Ježíši Kristu.

„Můj život byl prázdný, beze smyslu. Od dětství jsem trpěla depresemi. V šestnácti jsem byla provdána za mnohem staršího muže, jehož jsem se bála. Dvakrát jsem se pokusila o sebevraždu. Mé deprese se stále zhoršovaly, doktoři mi nedokázali pomoci“, vyprávěla svůj příběh v křesťanském satelitním vysílání v perštině čtyřicetiletá Íránka. V zoufalém stavu zavítala mezi křesťany. Po modlitbách poprvé po letech ucítila pokoj. Přijala Ježíše Krista a její život se zcela změnil. Deprese zmizely navždy. Podobných příběhů se dnes v Íránu dějí stovky. S depresemi má podle íránského ministerstva zdravotnictví problémy jednadvacet procent populace. Řada lidí, kteří nalezli Krista, svědčí o zázračném vysvobození z drog a alkoholismu. Obojí islám zakazuje, nicméně podle odhadů Světové zdravotnické organizace (WHO) se počet uživatelů drog v Íránu pohybuje mezi třemi až pěti miliony.

Z různých částí Íránu přichází též zprávy o zázračných uzdraveních. Po modlitbách křesťanů mizí rakovinové nádory, neplodné ženy mají děti a chromí začínají chodit. Nesmírně časté jsou též sny a vidění. Jistý mladý muž, muslimský klerik, vzpomíná, jak zoufale volal k Bohu, aby, pokud je, odpověděl na jeho touhu po osobním vztahu s ním. Veškerá muslimská zbožnost přinesla pouze prázdnotu a depresi. Té noci k němu ve snu přišel Ježíš a řekl: „Já jsem Bůh, kterého hledáš.“ V mešitě, kterou má na starost, se dnes tajně schází ke studiu Bible a modlitbám s dalšími devíti, kteří se obrátili na jeho svědectví. Do země požehnané křesťanským dědictvím tak znovu proudí paprsky světla.“

Pronásledování církev v Iránu nezlomilo. V dokumentárním filmu Výkřik z Íránu (A Cry From Iran) je vyprávěn příběh křesťanského mučedníka Haika Hovsepiana. Tento film podle skutečné události získal ve světě řadu filmových cen. Po Haikově smrti sepsala řada členů církve své poslední vůle s tím, že jsou připraveni stát v Kristově pravdě až do konce. Jako už mnohokrát v dějinách se krev mučedníků stala semenem růstu církve. Dnes se tajné skupinky věřících schází k modlitbám a studiu Bible snad v každém íránském městě. Podle íránské křesťanské organizace Elam funguje v zemi minimálně deset různých sítí podzemní církve. Mnoho představitelů těchto domácích církví skončilo v posledních letech ve vězení a řada vedoucích byla brutálně zavražděna. I přesto se mnoho Íránců, kteří uvěřili a získali křesťanské vzdělání díky íránské církvi na Západě, vrací zpět do své vlasti, aby v obtížných podmínkách pracovali na Božím díle.

Možná – jestliže budeme chtít - můžeme najít v příbězích z Íránu příklad postojů lidí, kteří neztratili svou tvář. Příklad lidí, kteří poznali, že život má vyšší smysl, že se nevyprazdňuje pouhým konzumem a užíváním všech těch dobrých věcí, které nabízí svět. Příklady lidí, kteří nalezli tu skutečnou převzácnou perlu, kvůli které rádi opustili vše, čemu do té doby přikládali význam. „Oni nad ním (tím Zlým) zvítězili pro krev Beránkovu a pro slovo svého svědectví. Nemilovali svůj život tak, aby se zalekli smrti.“

Doplnění: Přidávám link na stránky filmu Výkřik z Íránu a organizaci Elam

http://www.acryfromiran.com/

http://www.elam.com/