Myšlenkový svět stavitelů mariánského sloupu

Podle prohlášení pražského primátora B. Svobody (deník Metro 7.5.2012) má být obnoven historický vzhled Staroměstského náměstí. Deník Metro: „Prvním krokem k návratu historické podoby náměstí je obnova barokního mariánského sloupu, stavby, která v historii vyvolávala ještě větší kontroverze než samotná dostavba radnice.“ Jeho obnova je předmětem vzniku a činnosti Společnosti pro obnovu mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Tato společnost se na svých webových stránkách snaží převědčit čtenáře, že své úsilí o „znovupostavení sloupu chápe také jako duchovní symbol obnovy národa v situaci znovunabyté svobody. Obnova sloupu má být dle našeho prvního čestného předsedy kardinála Františka Tomáška činem smíru a vzájemné tolerance.“ Skutečné cíle a záměry, spojené s opětovným vztyčením sloupu ovšem skrývá. Přesto není vůbec těžké jim porozumět jako „zbožné lži“, jejich záměry jsou totiž zřetelně čitelné z webových stránek Měsíčníku České misie v Chicagu „Hlasy národa“, na něž Společnost pro obnovu sloupu odkazuje.

Rytina podle Škrétova obrazu

Nejdříve ale jasné informace o skutečném smyslu a významu původního sloupu Panny Marie a jeho ikonografii, jestli má skutečně něco společného s náboženským smírem jak je nám předkládáno na stránkách Společnosti – cituji Veritas (historickou společnost pro aktualizaci odkazu české reformace):

"Mariánský sloup" byl vysvěcen 13. července 1652 za přítomnosti císaře Ferdinanda III., což ukazuje na to, že šlo o záležitost politickou. Nápis na jeho podstavci zněl: "Panně rodičce bez poskvrny prvotní počaté za obhájení a osvobození města zbožný a spravedlivý císař sochu postavil." Čtyři roky po uhájení Prahy před švédským vojskem (obhájců reformačního učení) a po podepsání Vestfálského míru (který znamenal definitivní konec náboženské svobody v Čechách a na Moravě a který zabránil exulantům, mezi nimi i J. A. Komenskému, v návratu do vlasti) byl tedy vztyčen v srdci Evropy památník, o jehož smyslu prof. J. Pekař (sám katolík) napsal, že oslavuje vítězství nad českou reformací a nad českým státem a není pouhým památníkem mariánské úcty, jak se někteří obhájci znovupostavení sloupu snaží tvrdit.

Výmluvným svědectvím o tom, jak významná úloha byla sloupu přisuzována, je Škrétův obraz známý z rytiny z roku 1661, na které je tento mariánský sloup chápán jako budoucí duchovní střed římskokatolické Evropy. Zobrazená mapa Evropy zřetelně ukazuje, kam až má sahat moc tohoto sloupu. Zahrnuje nejen jižní a jihozápadní římskokatolickou Evropu a střední Evropu obsazenou po Vestfálském míru, ale i východ a sever Evropy, které "patřily" pravoslavným a protestantům. Bylo tak nepřímo naznačeno, že tento sloup má být středem budoucí tzv. jednotné Evropy, ovšem s jediným náboženstvím, a to potridentským římským katolicismem.

Ke stržení sloupu došlo krátce po vyhlášení samostatného státu – 3. listopadu 1918, tentýž den, co se na Bílé hoře konala obrovská manifestace, které se zúčastnilo asi 30 000 lidí. To asi vedlo některé katolické historiky k omylu, že rozvášněný dav sloup zničil. Ve skutečnosti ho strhli žižkovští hasiči, které pro tento čin získal František Sauer. O tom, že nešlo o čin směřující proti veřejnému zájmu ani o vandalství, svědčí skutečnost, že nebylo na F. Sauera, který se svým činem nijak netajil, ani na žižkovské hasiče podáno trestní oznámení.

Myšlenka na znovuvybudování sloupu se začala šířit mezi našimi krajany v USA, zvláště v Chicagu v 50. letech. U nás vyvrcholila ustavením Společnosti pro obnovu mariánského sloupu v roce 1990. Přípravný výbor ve své zprávě mj. uvedl: "Tato památka byla neuváženě zničena pouličním davem v prvních dnech po získání samostatnosti v roce 1918. Účastníci schůzky se shodli na tom, že tento čin je dodnes skvrnou na kulturní pověsti českého národa a že konečně nastala doba tuto škodu odčinit." Společnost cílevědomě podniká kroky ke znovupostavení "mariánského sloupu". (Potud citována společnost Veritas)

Když navštívíme zmíněné stránky „Hlasů národa“, snadno nahlédneme, že tato katolická misie je opravdu společenstvím původních inspirátorů znovuvýstavby sloupu. Podle jejich názoru zbořením sloupu byla hluboce ponížena „Matka Boží“ a toto ponížení a křivda prý způsobila všechna soužení, jež postihla náš národ ve 20. století. Je proto podle nich nezbytné je odčinit tím, že se vykonají různé skutky, které tuto pohanu zahladí a Pannu Marii opět vyvýší. Tím nejdůležitějším úkonem (který mimochodem značně připomíná činnost pohanských kněží a jejich víru v magickou moc předmětů kultu), je znovuvztyčení této modly – sloupu k uctění ženy s korunou hvězd kolem hlavy (Královny nebes), která šlape na draka (protestantismus). V této souvislosti je smutně charakteristiká naprostá slepota k tomu, jak velkou tragédií pro náš národ byla doba, která nastala v době vztyčení této sochy, doba, spojená s brutální rekatolizací obyvatel naší země, jež nastala už během, ale zejména po skončení 30tileté války. Oni totiž tuto dobu národní poroby a ztráty náboženské svobody na 160 let (míněno vydání Tolerančního patentu r. 1781, který sice nepřinesl plnou náboženskou svobodu, ale umožnil apoň praktikování jiných konfesí než římskokatolické), pokládají za dobu největší slávy své církve. Jak píše Václav Lamr:

„...Mariánský sloup na Staroměstském náměstí postavený roku 1650, se stal triumfujícím symbolem vítězných okupačních, totalitních a militantních mocností, řízených z Vídně a Vatikánu. Národ byl poroben cizáky. Proto tento sloup je a bude pro mnoho Čechů a Moraváků, žijících zde a pro potomky násilné emigrace stále symbolem války, rozdělení, totality a následného vyvražďování obyvatel země. I já patřím k potomkům exulantů a prohlašuji znovuobnovení sloupu jako akt poplivání odkazu mučedníků, a obětí genocidy, která následovala po událostech pobělohorských. Podle odborníků došlo k takové genocidě evangelicky smýšlejících obyvatel země, že na Moravě a v jižních Čechách dodnes nedošlo k plné regeneraci. Dále ze země muselo násilně odejít velké množství obyvatel a především byly naše země zbaveny evangelických šlechticů a měšťanských elit, jejichž majetek byl zkonfiskován... Ještě v současném procesu církevních restitucí visí nad těmito majetky otazník, protože mnoho potomků evangelických šlechticů a měšťanů žije ve světě. Tehdy museli odejít takové osobnosti naší duchovní a umělecké kultury, jako byl Jan Amos Komenský a grafik Hollar...“

O tom, že je duch bojovné protireformace v těchto římskokatolických kruzích stále živý, svědčí další texty na stránkách Hlasů národa - v článku „Proč dochází k masovému přestupu k protestantismu“ píše jeho autor John Venari v překladu K. Chrobáka: „Když papež Benedikt XVI. navštívil v květnu 2007 Brazílii, oznámil světový tisk, že se zvláště dotkne problému Jižní Ameriky, kterým je hromadný odchod katolíků do různých protestantských církví. V té době noviny psaly:

1. Protestantští pastoři početně převyšují katolické kněze v poměru 2 : 1.

2. Církev očekávala, že na hlavní papežskou mši svatou na poutním místě Aparaecida přijde 300 až 400 tisíc věřících, ale přišlo jich jen 150 tisíc.

3. V tu samou dobu protestanti konali svůj výroční „Pochod pro Krista“, kterého se zúčastnilo 1,5 milionu lidí.

Kardinál Hume, který řídí Posvátnou kongregaci pro duchovenstvo, prohlásil, že v Jižní Americe se katolíci stávají protestanty.“ Pro lidi z Hlasu národa to je tragédie... Proto pokračují dále: „mnoho našich vlivných církevních osobností opustilo pojem bojující církve, že mnoho našich vlivných církevních osobností se bálo dát se do boje s protestantismem. Hlavní příčinou, která účinně dusila katolickou výbojnost a nakonec zlikvidovala protiprotestantské aktivity a nechala církev napospas protestantskému pustošení byl II.vatikánský koncil se svým novým duchem ekumenismu.“ A konstatuje s politováním: „Tento nový duch ekumenické spolupráce s protestanty účinně zničil štít katolické obrany proti bludům protestantismu a racionalismu. Tento nový duch také odstranil vyhlašování anathemat – exkomunikací, tedy vyloučení z plného společenství církve...“

Autor těchto myšlenek, zaslepený a zcela zamrzlý v duchu tridentského koncilu, neumí a nechce pochopit, že zásadní problém je zcela jinde – je jím naprostá neschopnost metodami vnější pompéznosti, formou klanění obrazům a sochám, stylem duchovního nátlaku a výhružek věčným zatracením tradiční římské církve oslovit člověka dnešní doby. Stěžuje si na protestantský prosyletismus, a přitom je skutečnost taková, že lidé, v tomto případě v zemích latinské Ameriky, kterých se to týká, byli do té doby katolíky ryze formálními, stali se jimi „dědičně“, tím že je rodiče nechali pokřtít coby nemluvňata a přitom žádnou živou víru neprojevovali. Jejich život se v ničem nelišil od nekřesťanů a byli tedy duchovně zcela mrtví. To, že byli v dospělosti osloveni na shromážděních, konaných protestantskými (většinou) letničními či charismatickými sbory, na nichž poprvé v životě slyšeli evangelium a přijali Krista do svého života, by normálně uvažujícího křesťana mělo těšit a ne štvát.

Ale to, že někdo následuje Krista, že se snaží žít dobrý život podle jeho přikázání, těmto zastydlým římským katolíkům nestačí: oni žijí v myšlenkovém světě 16 a 17. století, ve světě potridentské protireformace, s přesvědčením, že jenom jejich církev má patent na spasení, jen jim bude patřit Nebe a že všichni, kdo nejsou s nimi, jsou odpadlíci či sektáři. A tím se dostáváme ke skutečnému důvodu úsilí těchto skupin o obnovu mariánského sloupu v Praze. Znovuvztyčením tohoto sloupu si kruhy, které o ně usilují, snaží znovu nárokovat duchovní vládu nad naší zemí a potažmo nárok římského katolictví na celou Evropu. Domnívají se asi, že vztyčení římskokatolických symbolů na Staroměstském náměstí změní duchovní atmosféru v naší zemi a přivede opět náš národ do lůna římskokatolické církve.

Jak je takové uvažování pošetilé, dokládá jasně františkán Zdeněk Bonaventura Bouše ve svém zásadním článku „Naděje katolictví v zemích českých“:

„Základním kritériem pro život církve, a tedy především pro liturgii, musí být živá pravda. Pán Ježíš o sobě řekl, že je pravda a život; život skutečný, a ne fiktivní, život ve světě pro svět, neboť vydal svůj život za svět. Pokud tedy církev není v pravdě, tj. v Kristu, není v životě, ale ve smrti. A tam, kde odumírá, protože přestává opravdu žít životem, kterým je Kristus, pravda a život, není tato smrt neštěstím pro nikoho, než pro ni samu. Neboť církev není ve světě pro sebe, ale pro svět, tak jako Kristus. Vzdaluje-li se církev Duchu Kristovu, ztrácí pro svět smysl, protože nemůže než svět od Krista vzdalovat, představujíc mu nepravdivou a zkreslenou tvář Kristovu. Je tedy lépe, když odumře a zanikne. Tuto skutečnost možno konstatovat klidně, i když s osobní lítostí a smutkem, protože Kristus zůstane ve světě vždycky přes zánik té nebo oné místní církve. O tom nás bohatě poučuje historie křesťanství.“