Je zdrojem štěstí věrnost nebo promiskuita?

Před nedávnem jsem na svém blogu reagoval na propagaci promiskuity naším populárním internetovým portálem článkem Promiskuita vládne světu? Mnozí čtenáři nestrávili argumenty pro manželskou věrnost založené na citátech z Bible a proto předkládané závěry odmítli jako nábožensky zaujaté. Později jsem natrefil na skutečně pozoruhodnou studii Thomase Johnsona „Manželská etika“, jež analyzuje řadu empirických sociologických a psychologických výzkumů, které zjišťují, jaký životní styl přináší lidem větší životní pohodu a je pro ně zdrojem štěstí. Studie zkoumá výsledky empirických výzkumů partnerského života, včetně „manželství na zkoušku“, či kohabitace, situace lidí rozvedených, svobodných matek, apod. Výsledek je pozoruhodný:

„Přestože se lidé domnívají, že  by partneři měli spolu po jistou dobu žít aniž by formálně vstoupili do manželství (tj. že by měli kohabitovat), aby si vyzkoušeli, zda se k sobě hodí, v praxi tento předpoklad zpravidla nefunguje - ve skutečnosti má kohabitace často negativní důsledky. Z několika rozsáhlých studií provedených v Evropě a Severní Americe vyplynulo, že u párů, které spolu kohabitují, existuje později mnohem vyšší míra rozvodovosti než u párů, které před vstupem do manželství spolu nežily. Studie z různých zemí uvádějí míru rozvodovosti kohabitujících párů vyšší o 1/3 až o 80%. Zdá se, že kohabitace spíše vede k rozvodu a že má tedy opačný efekt než zvyšování prožitku štěstí v manželství a stability svazku. Domněnka, že kohabitace člověku pomáhá  najít vhodného partnera, se totiž ukazuje být nepravdivá. Kohabitace je navíc soužitím, ve kterém bývá přítomno daleko více násilí než v manželství. Studie ukazují, že neprovdané ženy jsou daleko častěji bity svými kohabitujícími partnery než manželky svými manželi. Studie také uvádějí, že se kohabitující vztahy ve srovnání se vztahy manželskými vyznačují o 80 % až 400 %  vyšším výskytem domácího násilí. Jedna studie dokonce zjistila, že v případě kohabitujících žen je až osmkrát vyšší pravděpodobnost, že mohou být svými partnery zavražděny, oproti ženám, které se svými partnery žijí v manželství. Dokonce i míra sexuálního uspokojení je u kohabitujcích párů nižší, než v manželství."

Pokud se týká rozvodu manželství, či situace svobodné matky, i v tomto případě jsou výsledky empirických vědeckých studií jednoznačné:

„Všichni jsme si pravděpodobně vědomi vysoké míry rozvodovosti ve většině zemí Evropy a Severní Ameriky. Existují sice jisté regionální rozdíly, ale obecně lze konstatovat, že polovina našich manželství končí rozvodem. A obdobně existuje velký počet žen, které porodí, aniž by se vůbec kdy provdaly za otce svých dětí. Tento  jev podnítil sociology a psychology k tomu, aby problematiku rozvodu a svobodného mateřství zkoumali, neboť situace je více než alarmující.

Studie totiž potvrzují to, co mnozí předpokládali: Rozvod za sebou zanechává lidi, kteří se cítí odmítnutí, osamělí a s depresemi a tyto pocity trvají často i několik let. Méně známý už je fakt, že rozvod má vliv i na fyzické zdraví - zhruba ve stejné míře, jako kouření jedné krabičky cigaret denně. Zvýšená míra úmrtnosti napovídá, že rozvedení lidé mají sklon žít o několik let méně než ti, kteří v manželství setrvávají. Rozvod navíc velmi často vede k chudobě; především tehdy, pokud bylo zrušeno manželství, ve kterém jsou děti, neboť dvě domácnosti stojí více, než jedna a pracovní motivace a výdělky mohou poklesnout také z důvodu osobní nespokojenosti. Navíc jen relativně málo otců platí dostatečné výživné, takže absence biologického otce se stává převládajícím faktorem v problematice dětské chudoby; přinejmenším v USA a pravděpodobně tomu nebude jinak ani v případě i dalších zemí. Důsledky rozvodu a svobodného mateřství pociťují i samy zúčastněné děti, neboť absence otce vytváří pro děti celou řadu problémů, ať už jde o absenci danou rozvodem či skutečností, že dítě je vychováváno  svobodnou matkou. U dětí žijících jen s jedním rodičem se také častěji objevuje zneužívání či zanedbání rodičem.

Děti žijící se svou biologickou matkou a otčímem či přítelem své matky navíc častěji čelí zvláštnímu nebezpečí: Zvýšené míře zneužívání, mnohem většímu riziku zabití a slabší tabuizaci incestu. Někteří sociologové a psychologové hovoří o "magickém číslu" 70ti procent - tolik procent lidí se závažnými sociálními patologiemi vyrůstalo v rodině, kde chyběl obec: 70 % vězňů, 70 % mladistvých vrahů, 70 % náctiletých uprchnuvších z domova a 70 % delikventů. Někteří vědci začali hovořit o "invazi barbarů" – takto označují chlapce, kteří vyrostli bez otcovské péče a nejsou proto připraveni na přijetí role manželů, jejichž úkolem je zabezpečit rodinu. Děti, které vyrůstaly v rodině s jedním rodičem či v rodině, která se skládala z jednoho biologického  a druhého nevlastního rodiče, jsou dvakrát až třikrát náchylnější k tomu, že budou v budoucnu potřebovat pomoc psychologa a je u nich také mnohem pravděpodobnější, že budou mít nechráněný pohlavní styk, že se stanou kuřáky a že budou mít problémy s drogami a alkoholem. Naproti tomu pouze asi 12 % dětí, které žijí s oběma biologickými rodiči, má vážné problémy ve škole. Toto číslo se zvyšuje na cca 22 % u dětí, kteří žijí s rozvedenou matkou a na cca  30 % u dětí, jejichž matka se nikdy neprovdala.“

Na základě výsledků společenskovědních výzkumů docházejí vědci k tomu, co se nazývá "transkulturní ideál", který spočívá v tvrzení, že děti nejlépe dospívají, pokud jsou vychovávány oběma rodiči, kteří jsou neochvějně oddáni jeden druhému a péči o své děti. "Studie ukazují, že manželský závazek není udržován pouze vzájemnou přitažlivostí, ale také morálním přesvědčením o závažnosti manželství a obavou ze společenských a finančních důsledků rozchodu.“ Na toto morální přesvědčení a závažné důsledky rozluky by měli být mladí lidé upozorněni prostřednictvím nové generace učebnic pro školy a university - tedy knihami, které pojmenují jasněji tato vědecká fakta a dají je do souvislosti s otázkou lidského štěstí. Postoje a jednání mohou být signifikantně ovlivněny zákony a dalšími legislativními normami, které se týkají problematiky manželství a rozvodu, a dokonce i finančními a daňovými pravidly. Kvalitní kurzy, které by lidi připravovaly na manželství, mohou být rovněž velmi účinné – mohou párům poskytnout inspiraci jak v praktických tak i citových otázkách. Společenské vědy nám říkají, že celoživotní manželství (a odmítnutí pohlavního života mimo manželský svazek) je velmi důležitý faktor  pro individuální štěstí a dobrou společnost jako celek. Věda nám také může říci, že existují věci, které můžeme udělat pro to, abychom se přiblížili tomuto cíli.“

Na základě vědy je tedy možno potvrdit židovsko-křesťanské mravní pravidlo "Nesesmilníš." tak, jak je tradičně interpretováno: Neporušíš manželství a nebudeš mít pohlavní styk mimo manželství. Dokonce i ateistický vědec musí potvrdit, že toto pravidlo se z pohledu vědy jeví být zásadním pro blaho a štěstí člověka a odmítání tohoto pravidla je nyní nejen proti-náboženské ale i proti-vědecké. Křesťané v historii prohlašovali, že toto pravidlo je jednak pevnou součástí lidské přirozenosti a mezilidských vtahů a že také bylo zjeveno jak prostřednictvím lidského vědomí tak i v Desateru.

Poznámka MP:

Celá studie "Manželská etika" od Thomase K. Johnsona včetně odkazů na citované výzkumné práce je k dispozici na portálu:

http://www.komenskyinstitute.com/

v tématické řadě Víra a rodina

Na portálu www.demografie.info jsou uveřejněny udáje o vývoji a stavu rozvodovosti u nás na adrese:

http://www.demografie.info/?cz_detail_clanku&artclID=46