Boží prorok v pohanských Čechách

Včera tomu bylo už 10 let, co k Pánu odešel Zdeněk Bonaventura Bouše, pro přátele „Bony“, františkánský mnich, teolog, liturgista, historik umění a kazatel, který svými „buřičskými“ a kritickými postoji a názory po několik desetiletí „čeřil vodu“ v dosti zahnívajícím rybníce, ve který se ve 20. století proměnilo křesťanství v Čechách. Jeho postoje a názory byly nevhod jak komunistické moci, tak církevním strukturám; proto byl na dlouhá léta zbaven státního souhlasu k vykonávání duchovní služby a k úlevě části vrchnosti své církve se poté „uklidil“ mimo hlavní město. Přesto byli jeho charismatickou osobností formováni či ovlivněni významní křesťanští činitelé, teologové i laici, mezi mnoha jinými např. Václav Malý, Tomáš Halík či Jan Heller. Já sám mohu jen s velikou lítostí konstatovat, že jsem promeškal možnost tohoto vyjímečného „muže bolesti“ poznat osobně. Předkládám tedy čtenářům tohoto blogu alespoň výňatky z jeho textů a vzpomínky jeho přátel, jak jsou zaznamenány v knize Bonaventura Bouše, Odkaz a vzpomínky (Vyšehrad, 2009).

„My všichni, kteří jsme měli to štěstí a mohli Bonaventuru Bouše považovat za svého přítele, bychom se myslím mohli shodnout v jedné věci: už nikdy nebudeme sebevědomými křesťany. Už vždycky si budeme vědomi – doufám – více svých slabostí než toho, čím se snad lišíme od těch, kteří křesťany nejsou a o nás si často právem myslí, že my se považujeme za lepší.“ (Ivan Medek)

„Poznal jsem Bonaventuru Bouše v roce 1957, kdy se vrátil po šesti a půl letech ze Želiva, kde byli kněží soustředěni v internaci. Tehdy nalezl útulek u naší rodinné známé... Mohl jsem tedy zblízka pozorovat jeho obrat. Byl to totiž velmi přísný páter, dá se říci i ritualista. Zažil jsem ho jako muže velmi tvrdých, rigorózních postojů, který lpěl na zachování všech rubrik. Ale nikdy mu při slavení liturgie nechyběla hloubka a opravdovost... V době II. vatikánského koncilu Bonaventura Bouše nejprve s jistou nedůvěrou sledoval, co se na koncilu děje – informace byly samozřejmě kusé. Ale postupem času, když se vraceli z kriminálu takoví významní mužové, jako byl Ota Mádr nebo Josef Zvěřina, v Bonaventurovi uzrálo nadšení pro koncil, a především pochopení ducha koncilu. Bylo to pro něj obrovské osvobození a tuto svobodu se snažil přenést i na sobě blízké...“ (Václav Malý).

„Bonaventura Bouše byl svědkem koncilní obnovy naší církve... Byla zde celá generace kněží a především řeholníků, kteří prošli velikým utrpením. A právě v těch žalářích, internacích a nucených pracích oni skrze svoji zkušenost objevili to podstatné, co přinesl koncil. Například ekumenismus: Najednou viděli, že tam jsou si lidmi, kteří jsou jiné víry – někdy i ateisty – a že mají mnoho společného... Někteří viděli v utrpení, které tam prožili, nejen čin zlých komunistů, ale Boží pedagogiku: v jistém smyslu pokání za historické chyby církve... Bonaventura svůj obrat k „otevřenému katolicismu“... vysvětloval ještě jinak. Říkal, že jednou doprovázel umírající mladou dívku a právě tehdy, tváří v tvář jejím existenciálním otázkám – proč musí zemřít jako mladý člověk – si uvědomil, že obvyklé katechismové výpovědi prostě selhávají. Že jí nemůže říkat to, co se naučil o Božích vlastnostech a akcidentech, že prostě musí mluvit jinak. Prý tváří v tvář tomuto utrpení a umírání pro sebe nově objevil kříž, eucharistii, obrácení. A že ten jeho veliký teologický a duchovní obrat byl uvozen tímto zážitkem.“ (Tomáš Halík)

„Když byl propuštěný z internace, pracoval zpočátku jako průvodčí na tramvaji, nějakou dobu jako řidič. Za „Pražského jara“ přednášel liturgiku na fakultě v Litoměřicích... Na fakultě dlouho nevydržel. Poté dostal souhlas působit v Záběhlicích, kde se kolem něho vytvořilo společenství. Zároveň začal inklinovat od striktních katolických postojů k teologii Hanse Künga. Dlouho váhal, než se k jeho názorům přiklonil. Říkal mi: 'Víš, jestli ten krok udělám, tak to půjde moc daleko'. A šlo. Ztratil státní souhlas a přijal jako zaměstnání práci nočního hlídače. Do té hlídačské boudy ho přijel navštívit sám profesor Küng s profesorem Norbertem Greinacherem. Když oba viděli, v jakých podmínkách bratr žije, byli z toho úplně pryč... Protože jsem přestal rozumět bratrovým teologickým a liturgickým názorům, naše vztahy se silně ochladily...“ (ze vzpomínek bratra františkána B. Holoty).

Otevřené a kritické názory na realitu života katolické církve u nás publikoval Bouše ve svých statích, například v článku „Naděje katolictví v zemích českých“, z něhož cituji: „Zdá se, že oficiální římskokatolické křesťanství se u nás snaží stále ještě vystupovat jako nejsilnější křesťanská denominace v národě, který je dosud náboženský a žije z křesťanské, zejména katolické tradice. Jedná podle tohoto předpokladu, aniž by si ho ověřilo. Udržuje si uměle správní strukturu tak, jak byla u nás reformována po Tridentinu (na Moravě dokonce strukturu předtridentskou): sít regionálních farností, které už alespoň z poloviny neexistují. S námahou si chrání a udržuje své sakrální budovy, na které omezuje svou bohoslužbu, neboť právě ony jsou symbolem i nutností pro tuto strukturu. Tyto budovy jsou většinou středověké nebo barokní; pokud byly postaveny v minulém století, snaží se svým pseudostylem vyvolat falešnou atmosféru středověku. Ale i kostely z první republiky se v rozvrhu a zařízení podstatně mnoho neliší od kostelů starších. Všechny bývají přeplněny díly pochybné umělecké hodnoty a nesplňují nejprimitivnější požadavky, kladené na shromaždiště dnešních lidí. Člověk, který do takového kostela vstoupí, vstupuje do prostředí, které nemá nic společného s jeho životem...“

„Kázání bývá nekultivované povídání, v němž dává povýšeně nebo naopak podbízivě rady lidem celibátník, který nemá ponětí o jejich životě, práci a starostech. S přečteným biblickým textem nemá kázání zpravidla nic společného; a to je nakonec dobře, protože kdykoliv zabrousí mnohý z našich kazatelů do exegeze, prokáže jen základní neznalosti. Modlitby bývají přednášeny zpěvavým kakofonickým recitativem.“ (kapitola Liturgické slovo a čin). „Shromáždění, které na povel nebo pokyn předsedajícího poslušně vstává, kleká nebo sedá, působí trapným dojmem dobře vycepovaného stáda.“ (celý článek viz http://www.getsemany.cz/node/1804).

„Bony je dodnes nedoceněný apoštol nejen pokory vpravdě františkánské, ale zejména otevřenosti v pravém slova smyslu ekumenické“ (napsal ve své vzpomínce Zděněk Bárta)... „Byl to muž, který nejenže formoval zrání nejpozoruhodnějších duchovních postav současného českého katolicismu a který byl respektován, milován i v evangelické církvi, s jejímiž mnohými velkými postavami vedl plodný dialog a ovlivnil hluboce řadu i neznámých lidí... Ale co více, Bony měl úžasný dar „kázat Krista ukřižovaného“ i lidem mimo oficiální struktury církví... „Magor“ Jirous říká: „Poprvé jsem přišel do kostela Panny Marie Sněžné. Kázal tam pater Bonaventura Bouše, který tehdy hned na začátku mše uvítal věřící větou: 'Doufám, že tady není nikdo, kdo sem přišel splnit svou nedělní povinnost'. To mě zaujalo. Řekl jsem si, že v takové církvi bych být mohl.“

Poté, co byl postupně zbaven všech možností veřejného působení a nakonec po podpisu Charty 77 vyhozen z práce v Národní galerii, kde pracoval v archivu a postaral se o dokonalou, inteligentně uspořádanou evidenci uměleckých děl, působil v oblasti disentu rovněž jako teoretik boření přehrad mezi lidmi. Cituji: „Bony však překonával i prakticky ohrady dodnes se tyčící. Žádný z alespoň příležitostných účastníků jeho ekumenického „stolování“ nemůže například zapomenout na ty úžasné chvíle. Bony i u vědomí přestupování řádů vlastní církve – kterou nekonečně miloval, jakkoli pro její některé, jím nesdílené cesty bolestně trpěl – nemohl jinak, než interkomunio praktikovat...

Bony často zaskočil své přátele – a nejen je – naprosto nečekanými a originálními názory: vzpomínám, jak po zemětřesení v Assissi jsem u něho na návštěvě vyjádřil lítost nad tamějším poškozeným chrámem... „Dobře se stalo,“ hřímal naslovovzatý kunsthistorik Bony svým slabým hláskem, „taková pyšná, vyzývavá katedrála! Svatý František se pod ní v hrobě obrací.“ (z článku Zdeňka Bárty Bonyho communio – a dále také tamtéž):

Známé jsou Bonyho buřičské názory na návštěvu papeže v roce 1995, kterou považoval v tehdejší situaci církve za nevhodnou, rovněž tak jeho názory na navrácení církevního majetku: „Základním problémem ani není, že to lidi pohoršuje, základním problémem je, že je to proti evangeliu našeho Pána, ukřižovaného Ježíše, který neměl, kde by hlavu složil. Vždyť i Pavlova misie se mohla 'úspěšně rozvíjet' jen a jen z přebohaté milosti Ducha, který byl tomuto slabému člověku dán. Pavel sloužil církvím bez jakéhokoli nároku, živil se prací vlastních rukou. Navíc sebevědomé vymáhání ztraceného majetku pod heslem: co bylo ukradeno, musí se vrátit, je naprosto proti Ježíšovu výroku z Lk 6,30: Od toho, kdo bere tvé věci, nežádej zpět.“ Církev – to byl přesvědčen – porušuje zásadu evangelia „Udeří-li tě někdo v jednu tvář, nastav mu druhou“. Kritizoval také tlak na svatořečení Jana Sarkandra, o kterém mínil, že uráží evangelické církve, a v pokračování jeho „herezí“ by se dalo ještě dlouho pokračovat. „Církvi dnes nejvíc pomůžeme, když budeme mlčet“, to byl jeho oblíbený misijní slogan. Bony byl služebníkem církve, trápícím se pro ni – svou matku – nesmírnou láskou... Žil v neustálém dilematu vyslovit své prorocké názory a současně strachu, že pro ně bude církví odsouzen.

Během svého pobytu na severu Čech, byl konfrontován jinou bolestí, o které byl přesvědčen, že poznamenala duši našeho lidu víc, než je ochoten si připustit. Řeč je, jak jinak, o Sudetech: „Navíc tento kraj dusí kletba neodpuštěných, neodčinitelných zločinů. Velká část jeho obyvatel jsou děti a vnuci těch, kteří v letech 1945 – 1946 pomstychtivým, krutým způsobem vyhnali z domovů německy mluvící spoluobčany, jejichž předkové na pozvání českých panovníků kultivovali pomezí českého království. Dokonce si poskvrnili ruce krví většinou nevinných bývalých hospodářů, jejich žen a nemluvňátek. Okolní lesy skrývají hromadné hroby obětí pogromů a leckdo o těch místech asi dosud ví. Proto se těmito údolími, městy a vesnicemi dodnes plíží strach. Mnoho opuštěných usedlostí s krásným hrázděným zdivem a starobylých kostelíků často zasvěcených patronům mé vlasti se rozpadá ve zříceniny; a lidé, kteří bydlí v uloupených domovech, tento strach vdechují...“ (potud ze stati Zdenka Bárty)

Je zřejmé, že takové výroky „zvedaly (a zvedají) mandle“ mnoha lidem, především těm, kteří spoléhají na všelijaké falešné jistoty, ať už se nazývají vlast, národ, náboženství, nebo třeba církev. Bonaventura Bouše si udělal zejména v katolické církvi dost nepřátel i mezi různými prominentními osobnostmi svou přímostí a někdy až bezohlednou upřímností. Na sklonku života (1989) k tomu pokorně poznamenal: „Ve své církvi jsem se často střetl s představiteli hierarchie i s vlivnými laiky, které jsem nesnášel pro jejich spasitelské sebevědomí, pro jejich v evangeliu nezakotvenou, synkretickou a fundamentalistickou teologii, pro militantní ultramontánství, neurotickou intoleranci a totalitářskou uzavřenost. (plným právem – pozn. MP) A přece se nakonec v rozhodných chvílích osvědčují jako věrní vyznavači Ježíšova evangelia, zatímco já trávím zbytek života v samotě stařecké rezignace. Proto prosím čtenáře za odpouštění… Prosím za odpuštění i toho podivného přítele, jemuž jsem adresoval předcházející dopisy; vždyť na mne útočil asi jen ze vzdoru, a jistě ne z nenávisti. A v neposlední řadě prosím o odpuštění i své církevní představené.“

"Nedlouho před jeho smrtí jsem ho navštívil v nemocnici. Samozřejmě při prvním setkání mi začal téměř vyčítat, že jsem biskupem a že jsem ztracený a že patřím „k těm strukturám". Musel jsem v sobě potlačovat rozpaky, jako bych se tím, že jsem se stal biskupem, dopustil něčeho nepatřičného. Nicméně jsem to přijal, protože jsem Bonaventuru znal, znal jsem jeho myšlení. Kdykoli káži, je pro mne Bonaventura výčitkou, protože jsem měl možnost být svědkem jeho hlubokého ponoru do biblického textu, jeho opravdu důkladné přípravy, kdy si vzal do ruky bibli hebrejskou, či řecký text.. Musím říci, že dodneška, často, když kážu, je Bonaventura nějak se ,mnou a stále mi vyčítá: 'Děláš to blbě!' “ (Václav Malý)

O pozdních letech Boušeho života píše jeho blízký přítel Jan Heller: „Od návratu do Prahy na podzim 1999 jsme se zase vídali pravidelně. Jezdil jsem za ním do Střešovic, kde bydlil, a někdy bral s sebou i další přátele, kteří ho chtěli poznat. Znovu jsme spolu probírali věci minulé i přítomné, teologii, církev i společnost, a radovali se z toho, jak jsme si stále blízko... Pak mu začalo ubývat sil, následovala několikerá hospitalizace, úraz, operace, poslední návštěvy v nemocnici, odchod, pohřeb... Nemám nejmenší pochyby, že náš bratr Bonaventura patří mezi ty, kterým náš Pán sice v tomto životě naléval kalich nejednou hořký, ale nyní nalévá kalich radosti ve svém království.“ (Jan Heller pokračuje):

„Proč jsme si byli tak blízcí? Nebyli jsme stejní. Každý z nás měl své bolesti a své důrazy. Ale právě v tom nejhlubším jsme si byli zajedno: Pravá milost není laciná milost. Pravá víra je pokorná víra. Pravá naděje není sebejistá, jde strmou pěšinkou nad srázem pochybností, ba zoufalství. Jsme-li Kristovi chudí, pak nemáme ve svém majetku, tedy v hrsti, vůbec nic, ani žádnou levně oblažující „náboženskou jistotu“. Ta se sbírá jako mana na poušti každý den znovu na kolenou. 'Běda vám, bohatým, protože už máte své potěšení.' (L 6,24). My je nevlastníme. My jen doufáme, že je nám připraveno a skryto v Kristu.“