Kde je centrum křesťanství?

Centra většiny světových náboženství zůstala tam, kde tato náboženství vznikla. Islám měl svůj počátek v Arábii, Mecce, a Blízký východ zůstává i dodnes hlavním střediskem islámu. Buddhismus vznikl na Dálném východě a dodnes tam leží jeho duchovní centrum. Stejné je to i s hinduismem – zrodil se v Indii a dodnes tam je jeho středisko. Centrum křesťanství se naproti tomu stále přesouvá, stále putuje.

Píše o tom významný historik světového křesťanství Andrew Walls v rozhovoru pro The Christian Century (Srpen 2-9, 2000, str. 792-799): Původním ohniskem křesťanství byl Jerusalém, pak ale helénističtí pohané přijali křesťanství s takovým nadšením, že se jeho centrum přemístilo do helénistického světa ve Středomoří – do Alexandrie, severní Afriky a Říma, a několik století tam zůstalo. Poté se křesťanské víry chopili barbaři ze severu – Keltové, Germáni a Slované, a to s takovou silou, že se středisko křesťanství přestěhovalo po dobu tisíce let na evropský kontinent. Společně s přistěhovalci a díky kolonizaci se pak rozvinulo na americkém kontinentu, zejména severním. Nedávno se začalo opět stěhovat. V průběhu 20. století začalo na evropském kontinentu ustupovat a v Severní Americe jen tak tak drží krok s nárustem počtu obyvatel. V latinské Americe, Asii a Africe však mezitím narůstalo až desetkrát rychleji, než rostl počet jejich obyvatel. V uplynulých desetiletích byl překonán důležitý bod – více než 50% světových křesťanů dnes žije na jižní polokouli.

Podle současných prognóz se těžiště křesťanství během následujících 50 – 70 let z Evropy a USA nadobro přesune. Bude migrovat tak, jako vždycky. Andrew Walls ve zmíněném rozhovoru dostal otázku: „Proč se to děje? Jestliže střediska jiných náboženství zůstávají stále na stejném místě, proč se centrum křesťanství neustále přesouvá?“ Walls odpověděl: „Myslím, že nás to nutně vede k závěru, že v jádru křesťanství existuje určitá zranitelnost, křehkost. Mohli bychom říci, že je to zranitelnost kříže. Možná hlavní teologickou otázkou je, že nikdo není „vlastníkem“ křesťanské víry“.

Timothy Keller k tomu v knize „Králův kříž“ dodává: "Jádrem evangelia je kříž, a poselství kříže v zásadě spočívá ve zřeknutí se moci. Člověk rozdává co má, a slouží. Walls naznačil, že když křesťanství setrvává dlouho na místě, kde dosáhne moci a bohatství, jeho radikální poselství o hříchu, milosti a kříži pak může postupně slábnout, nebo se dokonce vytratit. Tehdy křesťanství zdegeneruje v úhledné, krotké náboženství, které vyhovuje spořádaným lidem, co se snaží být dobří. Nakonec ale na takových místech doslova usne a jeho centrum se přesune opět někam jinam. Walls tvrdí, že centrum křesťanství se vždy přesune dál od moci a bohatství..."

Jak v tomto kontextu vnímat naši současnou žhavou otázku církevních restitucí? Ne jinak, než že některé církve možná díky restitucím zbohatnou, ale autentické křesťanství u nás tak vlastně páchá sebevraždu. V této souvislosti mi nezbývá, než opět ocitovat slova jednoho z největších českých teologů 20. století, františkána p. Zdeňka Bonaventury Bouše:

„Základním problémem ani není, že to lidi pohoršuje, základním problémem je, že je to proti evangeliu našeho Pána, ukřižovaného Ježíše, který neměl, kde by hlavu složil. Vždyť i Pavlova misie se mohla 'úspěšně rozvíjet' jen a jen z přebohaté milosti Ducha, který byl tomuto slabému člověku dán. Pavel sloužil církvím bez jakéhokoli nároku, živil se prací vlastních rukou. Navíc sebevědomé vymáhání ztraceného majetku pod heslem: co bylo ukradeno, musí se vrátit, je naprosto proti Ježíšovu výroku z Lk 6,30: Od toho, kdo bere tvé věci, nežádej zpět.“ Církev – to byl přesvědčen – porušuje zásadu evangelia „Udeří-li tě někdo v jednu tvář, nastav mu druhou“.

Jak se mohou církve obejít bez majetku, naznačuje ve svém nedávném článku „Poslední možnost zříci se zabaveného majetku“, uveřejněném na Neviditelném psu, Dan Drápal, když poukazuje na skutečnost, že každodenní činnost církve může a má být financována z příspěvků jejích členů. „Církev má možná poslední šanci říci: Tak si to nechte. A začít jednat s určitou hrdostí. Jistě, bez osobních obětí to možné nebude – ale lze vůbec něčeho podstatného dosáhnout bez osobních obětí? A dovedete si představit, jaký vliv by to mělo na veřejné mínění? Dlouhodobě jsou beztak nadějí církví pracující a obětaví lidé, nikoli nemovitý majetek. Když bude mít církev dost obětavých lidí, brzy si pořídí veškerý majetek, který bude potřebovat. Jinak by se také mohlo stát, že církve budou mít POUZE svůj majetek. Zůstanou jí budovy, lesy a pole…ale už nebude mít lidi.“

Dříve, než institucionální církev začala u nás bojovat o svůj majetek, měli si její činovníci zřejmě položit zásadní otázku – záleží nám více na evangeliu Ježíše Krista, nebo na záchraně svého historického dědictví, navrácení majetku a obnovení s ním související moci? Ještě jednou budu v této souvislosti citovat T. Kellera a jeho knihu Králův kříž: „Ježíš říká – moje moc se vždycky vzdaluje od lidí, kteří milují moc a peníze. A vždycky se přesouvá k lidem, kteří rozdávají, jako jsem to udělal já. Kde chceš žít ty?“