Bůh na lavici obžalovaných

30. 04. 2013 8:00:00
Lev Trocký postavil Boha v Moskvě roku 1923 před očima 5.000 rudoarmějců před soud. Bůh byl shledán vinným z různých potupných činů a odsouzen v nepřítomnosti. Snad tím Trocký chtěl ospravedlnit skutečnost, že bolševici v té době obzvláště tvrdě terorizovali křesťany, mučili a zabíjeli kněze a mnichy, bořili křesťanské chrámy. Během jejich teroru už po samém začátku bolševické revoluce byly zabity statisíce křesťanů. Podle tohoto vzoru byli perzekuováni křesťané ve všech zemích, v nichž se komunisté dostali k moci – bez výjimky – a s nimi všichni, kdo se odmítali podřídit jejich diktatuře. Veškeré obyvatelstvo zemí, ovládaných ideologií komunismu, pak prošlo dlouholetým vymýváním mozků komunistickou propagandou, která přinesla své „ovoce“ v ateismu, jenž dodnes stále převládá v postkomunistických zemích. Většina lidí i v naší zemi je tak zcela „odkloněna“ od konceptu milujícího Boha, reprezentovaného Ježíšovým životem a učením.
Kristus a bohatý mládenecKristus a bohatý mládenec

Kde se ale odmítnutí křesťanství vzalo v dnešní evropské civilizaci jako celku a s čím je spojeno naprosté odmítnutí Boha, jež se projevuje nejen v ideologii komunismu, ale i v převládajícím materialistickém humanismu převážné většiny příslušníků euro-atlantického civilizačního okruhu? Zvláštní jev – navíc se zdá, že pro dnešní lidi je přijatelnější jakákoli pověra, esoterika, „duchovno“, včetně všech možných forem okultismu, jen když to není víra v Ježíše Krista. Jak se to mohlo stát a kdy tento proces nastal? V souladu s mnohem vzdělanějšími autory, než jsem já, se domnívám, že tento proces „odklánění se“ od Boha, zjeveného v Bibli, je těsně spojen s ideologiemi, jež, počínaje osvícenstvím, na místo Boha postavily člověka, aby postupně z myslí lidí zcela vygumovaly všechny trvalé hodnoty, založené na poselství Bible. Tyto hodnoty nahradily vágní představou o tom, že vše je relativní a dobro a zlo se vlastně nedá definovat, protože vždy závisí jen na úhlu pohledu.

Křesťanský myslitel a spisovatel C. S. Lewis v této souvislosti popsal ve svém eseji „Bůh na lavici obžalovaných“, na jaké problémy narážel při svých přednáškách určených široké veřejnosti v Anglii již před sedmdesáti lety – kromě zásadního nepochopení klíčových slov, jako je morálka, pravda, či spravedlnost, měl potíže s téměř naprostou nepřítomností vědomí hříchu v myslích svých posluchačů. To je fenomén, který pro dnešní zvěstovatele Krista vytváří zcela novou situaci: „První křesťanští kazatelé mohli u svých posluchačů, Židů, bohabojných i pohanů předpokládat vědomí viny. (Že toto vědomí bylo běžné i mezi pohany, ukazuje fakt, že jak epikurejství, tak mysterijní náboženství prohlašovala, i když různým způsobem, že svého vyznavače utěšují.) Takto byla křesťanská zvěst v oněch dnech neklamně evangeliem, dobrou zprávou. Slibovala uzdravení těm, kdo věděli o své nemoci. My musíme své posluchače přesvědčit o jejich nepříjemné diagnóze, dříve nemůžeme očekávat, že přijmou zprávu o léku“.

„Starověký člověk přistupoval k Bohu ... tak, jako obviněný předstupuje před soudce. Pro moderního člověka se role obrátily. On je soudcem, Bůh je na lavici obžalovaných. Je docela shovívavým soudcem – může-li Bůh rozumně zdůvodnit, že je bohem, který dopouští válku, chudobu a nemoci, je připraven tomu naslouchat. Soud může dokonce skončit tím, že Bůh je zproštěn viny (ale jen v případě, že soudce není tak podjatý, jako Trocký – pozn. MP). Ale důležité je, že člověk je na soudcovské stolici a Bůh na lavici obžalovaných.“

Myslím, že Lewis velmi přesně charakterizoval nesnáze, které mají současní lidé s Bohem. Domnívají, že je ve světě vlastně nadbytečný, protože se stejně nijak neprojevuje – tak co s ním. Anebo, paradoxně, nenávidí Boha, ve kterého nevěří. Každý člověk se ale „rodí s touhou po věčnosti“ a má ve svém „srdci“ prázdné místo, které potřebuje zaplnit. Moderní lidé, stejně jako lidé minulých epoch, hledají různé způsoby, jak s touto prázdnotou naložit. Pokoušejí nalézt smysl života v tom, že si „udělají jméno“ - získají moc, peníze či slávu, naleznou ideálního partnera, zplodí potomky, obětují se pro nějakou práci. Někteří se domnívají, že nejvyšším cílem lidského snažení je získání co největšího poznání. Ale většina z těch, kteří se pokládají za slušné lidi (což jsou zajisté skoro všichni), dnes pokládá za samozřejmé, že je možno vést dobrý život, aniž by člověk věřil v křesťanství. Tento životní postoj podrobil již výše zmíněný C. S. Lewis kritickému zkoumání v jiném svém eseji (Člověk, nebo králík) a ukazuje, proč má o tomto přístupu hluboké pochybnosti. Proč tomu tak je?

„Pokud je křesťanství pravdivé, pak je naprosto nemožné, aby ti, kdo znají tuto pravdu, a ti, kdo ji neznají, měli stejné předpoklady pro dobrý život. Znalost či neznalost faktů musí ovlivňovat jednání. Dejme tomu, že jste se setkali s člověkem umírajícím hladem a chtěli jste udělat to, co je správné. Kdybyste nic nevěděli o medicíně, asi byste mu dali pořádně najíst; a v důsledku toho by váš člověk zemřel. Takové jsou důsledky jednání z neznalosti. Stejným způsobem jak křesťané, tak nekřesťané mohou chtít činit dobře svým bližním. Jeden z nich věří, že lidé mají žít navždy, že byli stvořeni Bohem tak, aby pravé a trvalé štěstí mohli najít jen ve sjednocení s Bohem, že však sešli na scestí, a že poslušná víra v Krista je jedinou cestou zpět. Druhý věří, že lidé jsou náhodným produktem slepého působení hmoty, že začali jako pouzí živočichové, kteří se více nebo méně neustále zdokonalují, že budou žít kolem sedmdesáti let, že o jejich štěstí se plně postarají dobré sociální služby a politické organizace, a že všechno ostatní (jako vivisekce, kontrola porodnosti, soudní systém nebo vzdělání) má být hodnoceno jako "dobré" nebo "špatné" prostě podle toho, zda to pomáhá nebo překáží tomuto druhu "štěstí".

Je mnoho věcí, které oba tito lidé budou považovat pro spoluobčany za potřebné. Oba uznávají nutnost kvalitní kanalizace, nemocnic a zdravé výživy. Ale dříve nebo později jejich rozdílná víra vyvolá rozdíly v jejich praktických návrzích. Například, oba mohou horlivě podporovat vzdělání; ale druh vzdělání, jaký by chtěli lidem poskytnout, bude samozřejmě velmi odlišný. Nebo tam, kde by se materialista nad určitým návrhem zeptal: "Zvýší to štěstí většiny?", křesťan by možná musel namítnout: "I když to zvýší štěstí většiny, nemůžeme to udělat. Je to nespravedlivé." A tak nepřetržitě v celém jejich postupu se bude odrážet jeden velký rozdíl. Pro materialistu věci jako národy, třídy, civilizace musejí být důležitější než jednotlivci, neboť jednotlivci žijí jen nějakých sedmdesát let a skupiny mohou přetrvat celá staletí. Ale pro křesťana jsou důležitější jednotlivci, protože ti žijí věčně; proti nim rasy nebo civilizace jsou záležitostí okamžiku.“

Otázka, zda je možno vést dobrý život bez Krista, nedává smysl, je-li položena čistě akademicky, obecně. Smysl má pouze tehdy, když tuto otázku každý položí sám sobě (opět Lewis a Člověk, nebo králík): „Člověk, který tuto otázku klade, slyšel o křesťanství a nijak si není jist, zda není pravdivé. Ve skutečnosti se ptá: "Musím se tím zabývat? Nemohu se prostě otázce vyhnout, nechat ji spát a spokojit se s tím, že jsem ,dobrý? Nestačí dobré záměry k tomu, aby mě zajistily a obhájily, aniž bych klepal na ty hrozivé dveře a ujišťoval se, zda tam uvnitř někdo je nebo není?" Takovému člověku lze odpovědět, že ve skutečnosti chce vystačit s tím, že je "dobrý", aniž by se napřed pokusil opravdu zjistit, co znamená dobrý. Ale to není všechno... Ten člověk se vyhýbá odpovědnosti. Záměrně nechce vědět, zda je křesťanství pravdivé nebo nepravdivé, neboť se předem leká nekonečných problémů, kdyby se potvrdila jeho pravdivost...“

Co je ale nejpodstatnější – otázka po dobrém životě je vlastně položena nesprávně. Dobře to ukazuje novozákonní příběh bohatého mládence: „Když se vydával na cestu, přiběhl k němu nějaký člověk, a poklekl před ním a ptal se ho: „Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Ježíš mu řekl: „Proč mi říkáš dobrý? Nikdo není dobrý, jedině Bůh. Přikázání znáš: Nezabiješ, nezcizoložíš, nebudeš krást, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i svou matku!“ On mu na to řekl: „Mistře, to všecko jsem dodržoval od svého mládí.“ Ježíš na něj s láskou pohleděl a řekl: „Jedno ti schází. Jdi, prodej všecko, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!“ On po těch slovech svěsil hlavu a smuten odešel, neboť měl mnoho majetku.“ (Mk 10,17–22)

C.S. Lewis pokračuje: „Lidé, kteří se neustále ptají, zda mohou vést slušný život bez Krista, nevědí, o co v životě jde; kdyby to věděli, pochopili by, že "slušný život" je pouhým mechanickým soukolím ve srovnání s tím, pro co jsme my lidé opravdu byli stvořeni. Morálka je nepostradatelná, ale Božský Život, který nám dává sám sebe a který nás povolává k božství, zamýšlí pro nás něco, v čem morálka bude pohlcena. Máme být přetvořeni. Myšlenka dosažení "dobrého života" bez Krista je založena na dvojnásobném omylu. Za prvé, nejsme toho schopni; a za druhé, jestliže z "dobrého života" učiníme svůj konečný cíl, míjíme se nejhlubším smyslem své existence. “

Apoštol Pavel na toto téma napsal: „Až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno. Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské. Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne.“ (1.Kor. 13, 11-12)

V článku jsem velmi obsáhle citoval z eseje C.S.Lewise "Člověk, nebo králík". Pro zájemce o celý esej - je česky publikovaný na těchto stránkách: http://www.konzervativniklub.cz/vypisclanku.php?id=115

Autor: Martin Pinc | úterý 30.4.2013 8:00 | karma článku: 22.42 | přečteno: 1592x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Kultura

Ladislav Kolačkovský

Žluté vesty pod prapory povstalců „Za Boha a Krále“

Název to může být provokativní, ale symbolika vlajek na demonstracích odkazuje do daleké minulosti Francie. A nikoliv náhodou k Bretani a Normandii, potažmo i royalistickým povstáním 18. století.

16.12.2018 v 22:21 | Karma článku: 9.00 | Přečteno: 97 | Diskuse

Jiří Ručka

Ukradená písnička XXX. – The Unforgiven II.

Od roku 1991 už nevydala skupina Metallica tak „silný“ materiál, jak v létech předešlých. Od syrového thrash metalu přešla pomalu a potichu přes hard rock až k country, které je ale ve Státech hodně populární.

16.12.2018 v 18:03 | Karma článku: 8.71 | Přečteno: 245 | Diskuse

Ladislav Kolačkovský

Z podzimní Vídně - Německý řád s novým Velmistrem

Ke konci roku 2018 proběhla událost, která má význam nejen pro život uvnitř Řádu bratří německého domu Panny Marie v Jeruzalémě, ale i dosah celospolečenský, protože Německý řád má již po staletí pevné místo v kultuře naší země.

16.12.2018 v 0:01 | Karma článku: 15.84 | Přečteno: 367 | Diskuse

Karel Sýkora

The Cure – Lullaby

The Cure je anglická alternativní rocková hudební skupina založená v roce 1976 zpěvákem a kytaristou Robertem Smithem v Crawley, Západním Sussexu. Během své existence zaznamenala kapela mnoho změn v sestavě.

15.12.2018 v 17:56 | Karma článku: 5.53 | Přečteno: 107 |

Pavel Kalabis

Statky jsou různé. Některé z nich jsou kulturní

Aktuální čas sám o sobě je výzvou ke vzájemné toleranci. Obracím se na čtenáře s důvěrou v to, že následující do tolerantního rámce patří. A případné zamyšlení o věcech obecnějších také. Uvedené není nové, ale ani nevýznamné.

15.12.2018 v 12:46 | Karma článku: 7.59 | Přečteno: 167 | Diskuse

Najdete na iDNES.cz