Láska a sexualita v Bibli

O lásce a sexualitě v Bibli panuje mezi lidmi tolik nesmyslných předsudků a falešných představ, že jsem se rozhodl napsat na toto téma několik poznámek. V první řadě ale musím přiznat smutnou skutečnost, že po dlouhá staletí panoval nepřirozený vztah v sexualitě i v oficiální nauce církví – prakticky bez rozdílu. Sexualita byla pokládána za něco apriori hříšného (či hřích způsobujícího), pohlavní styk byl církevní naukou povolen jen mezi manželi, a to tehdy, pokud chtěli zplodit dítě.

Nelze popřít, že tento postoj vedl k rozšíření všelijakých patologických jevů, pokrytectví a falešného svatouškovství. Když se pokoušíme dobrat zdroje tohoto postoje a zkoumáme Bibli, co říkají na toto téma záznamy Písma, docházíme záhy k překvapivému zjištění. Bible je ve vztahu k sexualitě (v příkrém protikladu k tradičním církevním naukám) velmi otevřená a praktická. Člověk byl stvořen jako muž a žena, a to že, sex působí radost, bylo v původním Božím plánu. Bible obsahuje četné příběhy, na nichž jsou zobrazeny lidské city, vztahy, zamilovanost i láska. Mnohé z nich jsou napsané, abychom si z nich vzali vzor, jiné pro výstrahu, jako varování.

Boží slovo nikde, ani ve Starém, ani v Novém Zákoně netvrdí, že jediným přípustným důvodem pro sex je snaha počít dítě. Že tomu tak není, píše i takový pro mnoho neznalých lidí dogmatický biblický autor, jako byl apoštol Pavel, který se mimochodem rozhodl žít v celibátu:

(Kor.1, 7. kap) „Abyste se však uvarovali smilstva, ať každý má svou ženu a každá svého muže. ³Muž ať prokazuje ženě, čím je jí povinen, a podobně i žena muži. ⁴Žena nemá své tělo pro sebe, ale pro svého muže. Podobně však ani muž nemá své tělo pro sebe, ale pro svou ženu. ⁵Neodpírejte se jeden druhému, leda se vzájemným souhlasem a jen na čas, abyste byli volni pro modlitbu. Potom zase buďte spolu, aby vás satan nepokoušel, když byste se nemohli ovládnout...“

Stěží bych nalezl lépe formulovaný naprosto přirozený vztah k manželské sexualitě, než jak je napsán v tomto úryvku. Partneři v manželském vztahu jsou si k dispozici, jejich těla patří tomu druhému. Pokud mají nějaké důvody, proč spolu spát nechtějí, tyto důvody by neměly být malicherné a měly by být vzájemně prodiskutovány a partneři měli by dospět k vzájemné dohodě. Není tu žádný prostor k nějakému trucování či trestání partnera odpíráním sexuálního styku, či k jeho vynucování.

V jedné věci ale je Bible zajedno v celém svém obsahu – smilstvo v jakékoli podobě je nepřípustné porušení Božích pravidel. Smilstvem je biblicky vzato jakýkoli vztah, který se odehrává mimo manželství muže a ženy. Mám-li být adresný, tedy jakákoli forma cizoložství, sex bez uzavření manželství, homosexualita, bisexualita, či incest. Stojí podle mne za zmínku, proč je v Bibli tak zdůrazněn požadavek nežít ve smilstvu, mít jako intimního partnera jen jednoho manžela(ku) opačného pohlaví. Podle toho, jak jsem pochopil Bibli, sex vytváří mezi partnery hluboké pouto, které má nesmírný vliv na každého z nich nejen po stránce tělesné, ale i duševní a duchovní.

(1. Kor. 6.kap): ¹⁵ „Nevíte, že vaše těla jsou Kristovými údy? Vezmu tedy údy Kristovy a učiním je údy nevěstky? V žádném případě! ¹⁶ Anebo nevíte, že kdo se spojuje s nevěstkou, je s ní jedno tělo? Vždyť Písmo říká: "Ti dva budou jedno tělo." ¹⁷ Kdo se však spojuje s Pánem, je s ním jeden duch. ¹⁸ Utíkejte před smilstvem! Každý hřích, který člověk udělá, je mimo tělo; kdo však smilní, hřeší proti vlastnímu tělu. ¹⁹ Anebo nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha Svatého ve vás, kterého máte od Boha, a nejste sami svoji?“

Nezáleží tedy na tom, jde-li o záležitost jednorázovou, či dlouhodobou, každý sexuální styk vytváří jakousi bránu, kterou může do lidské bytosti proniknout duchovní nečistota v případě, když se tak děje v rozporu s Božími pravidly. Naopak, v případě věrných manželů je sexualita jednou z úžasných možností, které připravil Bůh pro člověka, aby muž a žena prožívali i na fyzické rovině to, že byli stvořeni, aby se vzájemně doplňovali a obohacovali.

Vrátím-li se k příčinám, proč byla sexualita v dějinách evropské civilizace pokládána za cosi hříšného, napadá mne několik důvodů. Tou první mohla být nesmírně rozšířená nemorálnost a naprostá sexuální nevázanost antické (řecko-římské) civilizace. Křesťané se vůči této nevázanosti vymezovali zachováváním sexuální čistoty a zdrženlivosti. Tou druhou – a podle mne nejzávažnější – bylo pronikání novoplatonismu do učení církve. V jistém smyslu toto učení ohrožovalo už prvotní církev všelijakými gnostickými naukami, ale především zásluhou učení apoštolů Jana a Pavla byla učiněna těmto naukám pevná hráz už ve spisech Nového zákona. Později ovšem – jakkoli to přiznáván nerad, protože to je můj oblíbený církevní otec – to byl zejména nesmírně vlivný a formativní sv. Augustin, který byl novoplatonizmem značně ovlivněn.  Do nauky církve jím začala být uváděna myšlenka o jakémsi dualizmu (protikladu) tělesného a duševního, myšlenka, že sexualita je cosi hrubého a tělesného, že ti, kdo se zřekli tělesného styku s ženami, jsou tak nějak duchovnější a dosáhli vyšších stupňů následování Krista. A k neposlední řadě k tomu nepochybně přispěl rozmach poustevnictví, mnišství a klášterních komunit v ranném středověku. Život v celibátu, či v téměř naprosté sexuální zdrženlivosti (v případě manželství) začal být pokládán za jakýsi etalón křesťanského života. Byly to ovšem požadavky, které ani vysocí církevní funkcionáři nebyli ochotni dodržovat (o chlípnosti a sexuální nevázanosti papežského dvora a biskupů ve středověku bylo ovšem bylo již napsáno mnoho)... Když ovšem čteme populární středověké knihy, jako Dekameron, nebo Canterburské povídky, je nám zřejmé, že běžní lidé si s dodržováním těchto vysokých standardů také až tak hlavy nelámali.

Vznikla tak ovšem podivně schizofrenní situace, kdy sice bylo nutno naoko – před lidmi dodržovat zdání počestnosti, ale v zásadě se nikdo nezajímal o to, co se děje „za dveřmi“. Tak byl dán veliký prostor nejrůznějším formám všelijakých sexuálních deviací, přičemž si společnost uměla okázalým trestáním nějakých ubožáků (často chudých služebných děvčat, které svedli jejich páni a přivedli do jiného stavu) vytvářet dojem boje za zachovávání morálky. S příchodem reformace nepochybně v zemích, kde se prosadila a pak i uhájila vůči katolické protireformaci, došlo k utužení kázně i sebekázně lidí (viz puritánství). Ovšem opět včetně negativního pohledu na sexualitu. Tato situace víceméně trvala až do 20. století, až přicházející vlna sexuální revoluce přinutila i církev zabývat se tímto fenoménem. Najednou se zjistilo to, co píši na začátku této úvahy – že Bible má k sexualitě pozitivní vztah, a že nejsou žádné důvody k tomu, pokládat samotný fakt sexuálního života za hřích.

Vrátíme-li se k lásce – možná mnohé překvapí, že láska je vlastně prvním a hlavním tématem Boží zvěsti: Bible je ovšem zejména poselstvím o Boží lásce k lidem. Bůh stvořil svět proto, aby svým dílem lásku manifestoval, je vetkána do jeho stvoření, je doslova všudypřítomná.

Bible nám především přináší vzor Boží odpouštějící a sebeobětující lásky, zosobněný v Ježíši Kristu. Různí příživníci, kteří parazitují na obecné znalosti našeho Spasitele, vytvářejí pro své obohacení ve svých „bestsellerech“ omezené konstrukce, v nichž se pokoušejí jeho úlohu, to, proč přišel na svět převrátit a zamlžit. A tak si vymýšlejí všelijaké povídačky, třeba o tom, že se za svého života měl oženit a založit rodinu. Anebo jiní – jako zakladatel falešného kultu Moon, prohlašují, že tím, že se neoženil, tak nějak nedokončil své dílo na Zemi a on je povolán to napravit. Zdánlivě takovými konstrukcemi přibližují Krista lidem, ve skutečnosti dávají najevo buď naprosté nepochopení Kristovy oběti, nebo svou snahu toto dílo popřít. Možná bych se těmito spekulacemi neměl vůbec zabývat, vzhledem k nesmírnému ovlivňování názorů dnešních lidí v jejich pohledu na Krista o tom ale nechci mlčet.

Jde totiž o to, že je zde ve hře mnohem víc, než si tito lidé, kterým jde jen o osobní prospěch, dokážou představit. Apoštol Pavel píše v listu Efezským (1. kap.) o tom, co je tím skutečným smyslem života každého člověka:

⁵Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny ⁶a chválili slávu jeho milosti, kterou nám udělil ve svém Nejmilejším. ⁷V něm jsme vykoupeni jeho krví a naše hříchy jsou nám odpuštěny pro přebohatou milost, ⁸kterou nás zahrnul ve vší moudrosti a prozíravosti, ⁹když nám dal poznat tajemství svého záměru, svého milostivého rozhodnutí, jímž si předsevzal, ¹⁰že podle svého plánu, až se naplní čas, přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu. ¹¹On je ten, v němž se nám od Boha, jenž všechno působí rozhodnutím své vůle, dostalo podílu na předem daném poslání,   ¹²abychom my, kteří jsme na Krista upnuli svou naději, stali se chválou jeho slávy.