Brutální lynč Němců - a co bylo dál

V minulých dnech byl v našich médiích publikován filmový dokument, který natočil Jiří Chmelíček, jenž zobrazuje brutální lynč německých zajatců v Praze v květnu 1945. Tento dokument vyvolal zděšení a vlnu odporu k řádění českých „vlastenců“ na konci 2. světové války. Méně se už ví, že toto řádění je stěží možno nazvat ojedinělým. Co je obzvlášť smutné na těchto politováníhodných událostech, že hlavními oběťmi násilí českých „vlastenců“ byli starci, nemocní lidé, a především ženy a děti. Většina Němců, žijících v Praze, byla totiž po skončení války shromážděna v „internačních táborech". Ti Němci, kteří byli skutečnými zločinci - příslušníci SS, Gestapa, apod. většinou unikli před spravedlností – prchli do zázemí v Německu.

Byli to především čeští levicoví aktivisté, kteří se velmi angažovali v brutálním týrání Němců. Přesto se našlo několik statečných Čechů, kteří se nebáli postavit očividnému bezpráví a snažili se zajistit internovaným Němcům lidské zacházení. Jedním z těchto statečných byl známý křesťanský pacifista Přemysl Pitter. Proto, že se ujímal Němců, byl okamžitě vystaven demagogické kritice ze strany komunistů (kteří v té době již ovládali ministerstvo vnitra) a obžalován z vlastizrady Ředitelstvím národní bezpečnosti. Celá jeho reakce je publikována na webu praguecoldwar.cz, zde si dovolím z jeho podání ocitovat následující:

„Po likvidaci České Národní Rady přešel jsem do Zemského národního výboru jako člen sociální komise.Touto komisí bylo mi uloženo zjistiti, co je pravdy na četných stížnostech na poměry v internačních táborech pro Němce a kolaboranty.

Dne 25. července prohlédl jsem devět z 25. inter. táborů Velké Prahy a zprávu o tom jsem podal soc. komisi ZNV. Zjištěný stav byl zdrcující. Členka soc. komise pí. Nevařilová šla se mnou do Raisovy školy, aby ověřila pravdivost mého zjištění. Musela potvrditi, že poměry jsou otřásající a našeho národa nedůstojné. Nato jsem byl pověřen funkcí kontrolora inter. táborů. Zjistil jsem četné závady zdravotní, nepoctivost ve stravování a surové nakládání s internovanými. Nejhůře na tom byli nemocní, starci a děti.

Jelikož moje hlášení zůstávala bez odezvy, požádal jsem o vyslání komise z ministerstva vnitra na Stadion. Komise zúčastnili se kromě mne kpt.Pokorný, Dr. Glanz a choť tehdejšího primátora pí. Vacková. Důsledek bylo nařízení, aby Stadion byl rozpuštěn. Tím však závadám nebylo mnoho odpomoženo, neboť trapné zjevy se přestěhovaly na Hagibor, na Žalov a jinam. Úmrtnost byla úžasná. Stráže i úředníci na Stadionu sami řekli, že malé děti umíraly stoprocentně. Také v Raisově škole, neboť matky je s nedostatečné výživy nemohly kojit.

Byl jsem pak 15. října 1945 vyzván sekč. šéfem Dr Kohoutem z min. soc. péče, abych převzal péči o děti a matky z inter. táborů, umisťoval je v útulcích a měl o ně péči při jejich odsunu za hranicí. Jelikož v zámcích, kde jsem měl dosud děti s nacistických táborů koncentračních, dětí ubývalo, soustředil jsem děti české do zámku v Olešovicích a Štiříně a do zbývajících objektů, počal umísťovati děti z našich táborů internačních.

K tomu účelu získal jsem ještě další objekt, býv. hotel Bellevue v Ládvích. K vedení určil jsem své osvědčené české spolupracovníky, k pracím pomocným jsem užil matek těchto děti. Dosud prošlo péčí těchto ústavů 350 dětí tohoto druhu, z nichž dobrá třetina jsou děti českého původu a ze smíšených manželstev. 116 dětí bylo již posláno na odsun. Skoro všecky tyto děti přišly ve stavu zdravotně a morálně velice zuboženém a je zázrakem, že až na 12 podařilo se nám je zachovat na živu.Tuto skutečnost možno zjistit výslechem ústavního lékaře Dra Togla a personálu.

... Obvinění, že pracuji v neprospěch akce odsunu Němců, je směšné. Vypátral jsem 100 dětem jejich rodiče v Čechách a v Německu, jen aby tyto rodiny mohly být co nejdřív odsunuty. Denně zprostředkuji řadu poptávek, pátracích stanic a zjišťuji zaběhlé spisy internovaných, aby se jejich odsun nezdržoval. Při uložené mi péči o německé a kolaborantské děti nezanedbávám péči o děti české. Starám se dále o svěřených mi 150 žižkovských dětí v Milíčově domě a jeden zámek /dříve v Olašovicích, nyní v Lojovicích/ vyhradil jsem jen dětem českým a slovenským a těm, které nám dodává pátrací oddělení repatriačního úřadu. Jsou to často české děti zavlečené Němci do něm. rodin a ústavů.

Pokud se týče mé přednášky 23.IV.46 v modlitebně Českobratrského sboru v Tomkově ulici na Žižkově. Na vyzvání tamějšího faráře Vl. Čapka promluvil jsem na thema "Mosty k dorozumění mezi národy“...Řekl jsem, že Hitler bohužel dosud nezemřel, ale že mnoho nacismu přešlo do nás. Končil jsem citátem, že "bojování naše není proti tělu a krvi, ale proti duchovním mocnostem zla". Mravní opravdovostí získáme si důvěru národů, a důvěra je most k dorozumění mezi národy.“

Umisťuji zde tento výňatek z dobového dokumentu také proto, abych ukázal, že v každé době je velmi nesnadné plavat „proti proudu“. Přemysl Pitter byl schopen projevit nebývalou míru lidskosti v chaotické poválečné době. Nemohla ho zmást demagogie nacistů ani komunistů, protože jeho život byl ukotven mnohem hlouběji. Jeho postoje a činy byly ovšem komunistům trnem v oku, a proto mu po převratu v roce 1948 chystali "ozdravný pobyt" v Jáchymovských uranových dolech. Díky odvaze přátel a příznivců se mu podařilo před tímto osudem uniknout. Po válce pak pracoval mezi uprchlíky před komunismem v táboře Valka v Německu.

http://praguecoldwar.cz/reakce_premysla_pittra.htm