Velký pochod čínských křesťanů

Na blogu Idnes i na jiných serverech a v jiných médiích se můžeme dozvědět leccos zajímavého o Číně od různých našich krajanů, kteří zde pobývají a pracují. Přestože to jsou pohledy mnohdy velmi zasvěcené a znalé různých specifických aspektů zdejšího života, dosud jsem nečetl žádný příspěvek, který by poodhalil oficiálními médii a zdroji tutlanou skutečnost – totiž že komunistická Čína je dnes vlastí největšího počtu křesťanů na světě. Podle slavného anglického historika Paula Johnsona (rozhovor v LN z 23. prosince 2010) se jejich dnešní počet blíží 200 milionům – a to křesťanů mimořádně aktivních, kteří musí pro svou víru snášet četné oběti a zkoušky. Odkud se tyto počty vzaly? Jak je možné, že křesťanství je tak neobyčejně atraktivní pro jinak velice pragmatický čínský národ, když těmto lidem nepřináší žádný ekonomický profit, spíše naopak - škodí v jejich kariéře a komplikuje jim život?

Křesťané zůstávali po dlouhá staletí na okraji čínské společnosti. Církev se všemi svými západními kulturními odlišnostmi vztyčila fyzickou, duchovní a kulturní bariéru mezi čínskými křesťany a miliony lidí kolem nich. Dříve v Číně platilo pořekadlo: o křesťana více - o Číňana méně. Evropské misie byly v Číně po staletí v zásadě bez úspěchu, přestože zde zejména jezuité byli velmi aktivní a snažili se skloubit křesťanství s místními tradicemi. Přesto se našel misionář, jehož práce mezi Číňany poskytla velmi pevnou základnu pro pozdější nesmírný růst křesťanství – byl to James Hudson Taylor, zakladatel nedenominační Vnitročínské misie (China Inland Mission) v 19. století. Jako první evropský misionář v Číně dobrovolně rezignoval na svou západní identitu a pracoval ve vnitrozemských oblastech Číny, žil mezi prostými Číňany, jedl a oblékal se jako čínský venkovan. Tak dal neokázale najevo, že chce být jedním z nich a získal si jejich důvěru – podobně jako Kristus, který rovněž odmítl jakákoli privilegia Božího Syna a žil mezi lidmi jako prostý řemeslník. Dnešní vedoucí mohutného hnutí čínských domácích církví na Taylora v lásce vzpomínají.

Hudson Taylor pochopil, jaké je základní tajemství úspěšné misie: Příklad Vnitročínské misie ukazuje, že misionáři viděli svoji roli spíše jako službu učitelů a pomocníků místních křesťanských vedoucích. Jednoduše řečeno - práci v první linii dělali čínští spolupracovníci, zatímco západní misionáři je podporovali a povzbuzovali jejich snahy. Taylor napsal: „Cizí misionáři jsou jako lešení kolem stavěné budovy. Čím dříve se bez něj může obejít, tím lépe, nebo spíše čím dříve se může přenést na jiná místa, kde znovu stejně dočasně poslouží, tím lépe.“

Mnoho let poté syn Hudsona Taylora shrnul otcovu službu takto: „Po sedmdesáti letech si můj otec, jeho následovníci a členové Vnitročínské misie jakož i další misionáři uvědomili, že Čínu musejí evangelizovat čínští křesťané.“ V národě tak hrdém na svou výlučnost, jako je čínský, je skutečně nutná domácí strategie. Číňané by nikdy nepřijali „náboženství cizinců“. Vystupování a struktura křesťanství se musí změnit, než ho Číňané skutečně přijmou. Koncem devatenáctého století počalo misijní úsilí v Británii upadat, mnozí vedoucí chtěli zapomenout na evangelizaci a omezit svoji práci na domácí farnosti. Jeden křesťanský statistik tehdy oznámil, že práce zahraničních misionářů v Číně byla naprostým selháním. Po dlouholetém úsilí nebylo v stamilionové Číně více, než několik set tisíc křesťanů.

Přešlo dalších 50 let a Čínu ovládli komunisté. Několik let se zdálo, že křesťany nechají na pokoji. Úder přišel na počátku padesátých let 20. století a pronásledování vypuklo v plné síle. Stovky vedoucích byly zatčeny a odvezeny během jediné noci. Mnozí z nich v kriminálech zemřeli (mezi nimi Watchman Nee – vynikající křesťanský kazatel a učitel, autor mimořádně pronikavých knih biblického vyučování), nebo už o nich nikdo nikdy neslyšel. Jiní byli posláni do pracovních táborů, kde tiše trpěli i několik desetiletí, než je propustili na svobodu do naprosto jiné Číny, než jakou znali. Do roku 1953 byly z Číny vypovězena většina zahraničních misionářů. Obecně se věřilo, že neexistuje způsob, jak by mohli tak mladí a nezkušení věřící přežít brutalitu totalitního systému, odhodlaného zničit křesťanství jednou provždy. Dnes čínští věřící radostně vysvětlují, že to byly právě komunistické úřady, které navzdory úsilí vymýtit křesťanství ze země vlastně vydláždily cestu jeho rychlejšímu šíření. Před rokem 1949 neměla Čína téměř žádnou infrastrukturu a postupu křesťanství bránily jazykové, kulturní i geografické bariéry.

Několik příkladů, jak oficiální politika komunistů připravila půdu pro obnovu křesťanství:

Během tzv. kulturní revoluce zanikla většina čínského modlářství. Tisíce chrámů a model byly zničeny. V srdcích milionů tak převládla duchovní prázdnota. Pokus vlády odstranit Boha a popřít existenci nadpřirozených jevů vedl jen k tomu, že se lidé ve velkém měřítku obraceli, poté, co se osobně setkali s Božími zázraky. Nově budovaná železniční a silníční síť a letecká doprava umožnily evangeliu dosáhnout dříve nepřístupných míst.

Mandarínská čínština byla uzákoněna jako oficiální jazyk a začala se používat ve školách a médiích. Dříve zde byly tisíce dialektů, které ztěžovaly komunikaci i při předávání evangelia. Rozsáhlé projekty na podporu gramotnosti umožnily spoustě lidí číst Boží slovo. Cenzura médií vyvolala hlad po tištěném slově. Křesťanské organizace využily šanci a vytiskly deset milionů Biblí a dalších křesťanských knih. Začal rozvoj křesťanských rádií, která začala vysílat na krátkých vlnách. Miliony Číňanů vděčí za své spasení právě rozhlasu.

Během kulturní revoluce byli lidé nuceni změnit svůj život. „Kultura sebekritiky“, propagovaná maoisty, měla nečekaný dopad - způsobila, že lidé se daleko ochotněji káli a vyznávali hříchy Bohu, když slyšeli evangelium. Navzdory tomu, že žijí v systému, který se je snaží zničit, naučili se nebát - ne proto, že by si snad pronásledování užívali, ale proto, že se setkali s živým Bohem a byli jím změněni. Adeney ve své knize Čína: Dlouhý pochod církve dokumentuje přednosti, které se v čínské církvi rozvinuly během těch dlouhých let plných těžkostí. Jmenuje některé z nich:

1. Domácí církve jsou vynalézavé: Zavrhly veškeré nástrahy západu a vyvinuly vlastní způsob služby. Vymanily se z pout tradicionalismu a instituce a z toho pramení jejich živost.

2. Domácí církve stojí pevně na jednotě rodiny: Staly se součástí čínské sociální struktury. Křesťanské rodiny jsou základní stavební jednotkou církevních sítí.

3. Domácí církve se zbavily nedůležitých věcí: Mnohé, co spojujeme s křesťanstvím, v čínských domácnostech prostě nenajdeme. Proto jsou velmi přizpůsobiví. Jeden věřící poznamenal: „V dřívějších dobách jsme hráli na trumpety a pořádali velká evangelizační tažení. Někteří uvěřili, ale nebylo jich mnoho. Nyní nemáme vybavení… a ke Kristu přicházejí mnozí.“

4. Domácí církve kladou důraz na vedení Kristem: Ježíš je hlavou svého těla – církve, proto poslušnost musí být na prvním místě, nad čímkoliv jiným. Církev nemůže přijmout řízení od žádné jiné organizace. Poslušnost Božímu slovu je naprostá a církev vzdoruje nebiblickým praktikám.

5. Domácí církve důvěřují Boží suverenitě: Když už zde z lidského pohledu nebyla žádná naděje, Bůh zjevoval svoji moc a křesťané viděli, že přemáhá vše, co přichází do jejich života.

6. Domácí církve milují Boží slovo: Číňané si skutečně váží Písma a obětují mnoho, aby si mohli pořídit Bibli. Jejich znalost Pána se prohloubila tím, že se učili Bibli nazpaměť nebo si ji opisovali.

7. Domácí církve se modlí: Bez lidské podpory, obklopeni nepřáteli se křesťané museli spolehnout na Boha v prosté víře, že odpoví na jejich pláč. Modlitba nebyla jen komunikací s Bohem, ale také způsob, jak sdílet duchovní boj.

8. Domácí církve se starají a sdílejí: Domácí církev je komunitou, kde křesťané prokazují svou lásku nejen sobě navzájem, ale také svým krajanům. Taková láska vytváří prostor pro spontánní evangelizaci.

9. Domácí církve závisejí na laických vedoucích: Poté, co byli mnozí pastoři uvězněni nebo posláni do pracovních táborů, se církve musely spolehnout na laické vedoucí. Ti pocházejí z různých společenských vrstev a strávili mnoho času putováním od jedné církve ke druhé, učili a budovali víru ostatních.

10. Domácí církve byly pročištěny utrpením: Církev v Číně poznala z první ruky, že utrpení je součástí Božího záměru, způsobem jak ji budovat a pročistit. Křesťané jen podle jména by zkoušku kulturní revoluce nepřežili. Ti, kdo se k církvi přidali, museli počítat s tím, že budou trpět. Jejich motivací tedy byla ryzí touha znát Ježíše Krista.

11. Domácí církve jsou horlivé ve zvěstování evangelia: Nebylo povoleno veřejné kázání. Lidé přicházeli ke Kristu prostřednictvím pokorné služby věřících a také díky blízkému kontaktu mezi přáteli a členy rodiny. Hlavní metodou evangelizace je způsob života a chování křesťanů spolu s proklamací evangelia, často v ohrožení života.

Vedoucí čínských domácích sborů sdílí vizi, kterou jim Bůh dal: Přinést dobrou zprávu muslimům, buddhistům a hinduistům, kteří žijí na cestě „zpět do Jeruzaléma“. Tito tři muži zastupují tisíce jiných se stejnou vizí. Pro čínskou církev toto není banalita. Považuje svůj úkol za předurčení od Boha a desetiletí mučení, věznění a urážek za cvičiště, kde se připravuje na své povolání - dokončit Velké poslání. Tisíce činských křesťanů berou hnutí Zpět do Jeruzaléma naprosto vážně a jsou ochotny pro ně i zemřít. I když se nám to může zdát nevhodné nebo nemožné, uvědomme si, co čínská církev zažila v posledních padesáti letech. Je zvyklá vidět Boha, který činí nemožné. Čínská církev ve skutečnosti nemá v úmyslu vtrhnout do Izraele, a uvést tak příchod Krista. Spíše se jedná o Boží povolání pro čínskou církev, aby zvěstovala evangelium a zakládala společenství věřících ve všech zemích, městech, vesnicích a u všech etnických skupin mezi Čínou a Jeruzalémem. Není to rozhodně malý úkol. Vždyť mezi nimi leží tři největší duchovní pevnosti, které prozatím nebyly dobyty evangeliem: obrové Islám, Buddhismus a Hinduismus.