Budoucnost církve

Jaká je budoucnost církve, když podle některých vědeckých studií má v mnoha dříve či dosud křesťanských zemích zcela vymizet náboženství? Při kladení této otázky je třeba se nejprve zamyslet nad její přítomností. Většina lidí (soudím podle různých ohlasů nejen v médiích a např. na Internetu nejen v diskuzích pod blogy na Idnes) si pod pojmem církev představuje budovy a instituce, jinými slovy neosobní, hierarchické organizace či struktury. To je ale vnější pohled, který absolutně nereflektuje to, čím je církev podle zvěsti Písma. Za církev je totiž v Bibli označováno tělo Kristovo, tedy všichni ti, kdo uvěřili v Krista – nikoli nějaká konkrétní lidmi vytvořená organizace. Novozákonní církev je ecclesia - shromáždění věřících ve jménu Ježíše Krista.

Ježíšův kříž - jediné dveře k životuV. Lamr

Jaký pohled na „shromáždění věřících“ se ale ukáže nezaujatému návštěvníkovi v naší zemi? Již před 40 lety podal františkán a vynikající teolog Bonaventura Bouše s bezohlednou pravdivostí tento obraz toho, co se děje při bohoslužbách v katolických kostelech: „Člověk, který vstoupí do takového kostela, vstupuje do prostředí, které nemá nic společného s každodenním životem. Také bohoslužba... nepatří do života těch, kdo se jí účastní, ale snaží se naopak své diváky vytrhnout z jejich každodennosti a přenést je do cizího „posvátného světa“. Je vlastně monofyzitická, neboť nepomáhá shromážděným, aby se setkali s živým člověkem Ježíšem Kristem, ale představuje Pána Ježíše jako jakési tajemné božstvo, skryté za oponou mystéria. Ti, kdo do kostela přicházejí... netvoří vlastně církev, tj. shromáždění ve jménu Kristově. Nemají totiž vztah k sobě navzájem a necítí se zajedno mezi sebou. Subjektivně se „povznášejí“ zpěvem a recitací, trpělivě poslouchají kázání a přistupují ve frontě k přijímání, které je projevem jejich zcela soukromé, od církve odloučené zbožnosti.“

Jestliže takový obraz platil před 40 lety, změnil se nějak výrazně v dnešní době? Obávám se, že (až na výjimky např. v charizmaticky orientovaných farnostech) příliš ne. O nic lepší situace ale není ani v církvích protestantských a ortodoxní. Bouše pokračuje: „V reformovaných sborech nacházím často skoro tolik konzervatizmu a stejnou nedůvěru k těm, kdo jsou vně jejich společenství, jako v církvi své... A pravoslavná zbožnost je natolik prostoupena rezidui monofyzitismu a orientálním názorem na svět, že ten, koho z vás vábí, je naivní, neboť jí nikdy nemůže opravdu porozumět. Rád se ... jí účastním, ale vím, že tato mysteriózní rafinovaná liturgie se musí zdát zdravému západoevropskému člověku přes svoji nádheru jen folklorem.“

Je zřejmé, že tento model církve, založený na zkostnatělých institucích a hierarchických strukturách, tak jak dosud funguje (především v Evropě) evidentně již dávno přestal odpovídat tomu, co od církví lidé očekávají a potřebují. Lidé s nimi nejsou spokojeni, a důvodem je to, že velmi často více zatemňují, než zjevují obraz Krista (protože jsou namnoze orientovány na církevní organizaci, rituály, mrtvé světce či významné osobnosti, místo na Krista). Navíc jejich působení je mnohdy spíše založeno na dodržování náboženských nařízení, než na uvedení věřících do nového života svobodných dětí Božích.

Za takových okolností připadá lidem křesťanství jako jedna z mnoha nabídek na duchovním či náboženském „trhu“, z nichž si raději vyberou takové, jejichž požadavky jsou buď snadno srozumitelné a přímočaré (islám), nebo nabízejí „instantní štěstí bez závazků“ (různé varianty okultizmu, pozitivní myšlení, buddhismus), přičemž v praxi se většina lidí (nejen v naší zemi) chytá různých forem novodobého pohanství (věštění, astrologie, spiritizmus). Soudobá tzv. postmoderní společnost už církev jako instituci, po staletí respektovanou jako strážce morálky a bariéru proti nesprávnému životnímu stylu, nepotřebuje a nechce. Evropská unie dává opakovaně jasně najevo, že na křesťanských hodnotách nehodlá stavět.

Dnes, kdy je zcela zřejmé, že lidé již nemají důvod mít respekt k tradičním náboženským hodnotám, které jim ani nemohou přinést nějaký společenský status, je třeba, aby lidé víry porozuměli, že jsou postavení před zcela nové výzvy. Nemohou už slepě spoléhat na osvědčené instituce a duchovní vedení profesionálních církevních pracovníků. Pokud chce církev jako Obec Boží přinášet světu pravdivou zvěst Ježíše Krista, musí porozumět tomu, že se nyní už nikdo neobejde bez přímého vedení Duchem svatým.

V mnoha zemích světa (většinou mimo její tradiční centra) již dlouho působí Kristova církev, která není závislá na známých hierarchických institucích, ale přijala do značné míry podobu původní novozákonní církve. Jako ilustrace životaschopného vzoru pro církev v budoucí Evropě a jinde ve světě, je v tomto pohledu pro mne církev v Číně (píšu o ní jinde). Mnozí křesťané prorocky očekávají, že převratné změny, které nevyhnutelně čekají Evropu a svět, a které přivedou ke zhroucení leckteré dosavadní jistoty, bude doprovázet mocný vítr Ducha svatého, jenž prověří každou instituci, vybudovanou v Božím jménu. Mnohé z nich se ovšem nacházejí ve stavu, v němž nemohou být nádobami Jeho moci.

Lze přitom vysledovat sílící snahy vybudovat „shora“ jakousi „nadcírkev“, tedy spojit rozličná vyznání (a dokonce nejen křesťanská, ale i judaismus a islám atd. – viz „duch Assisi“) do jediné zastřešující „synkretické“ náboženské organizace. Tento vývoj je předpovězený v Bibli a mluvil o něm také ve svém vidění již v roce 1973 D. Wilkerson:

„Toto spojení vznikne jako společný charitativní program a skončí politickou unií. Tato viditelná společenská nadcírkev ponese Kristovo jméno jen zdánlivě. Ve skutečnosti bude antikristovská. Tato mocná světová církev bude pevně zakotvená v sociální aktivitě s duchovními programy a službami milosrdenství. Její vůdčí osobnosti budou prohlašovat, že chtějí být pomocníky v lidské bídě. Rozhýbou sociální akce, zvýší politickou angažovanost a ve světových programech budou mít stále sílící ohlas... V této „nadcírkvi“ se mimo jiné rozšíří homosexualita a lesbická láska. Jejich nedělní školy a církevní literatura rozšiřovaná mezi dětmi bude předkládat, že homosexualita je normální potřebou... Tato světová nadcírkev bude trpět okultní praktiky. Duchovní budou stále zvědavější na výroky spiritistů a satanských skupin. Přijde den, kdy jistí duchovní, kteří nebyli v blízkém spojení a obecenství s Ježíšem, budou velmi blízko Satanu. Jeho andělé se budou zjevovat a budou v církvi šířit falešné učení. Projevy okultizmu, jako hádání z ruky, předpovědi budoucnosti či horoskopy budou široko daleko uznávány a přijímány.“

Avšak: „Vidím vystupovat do dění jinou církev, neviditelnou a nadpřirozenou. Spojení duchovně hlubokých následovníků Ježíše Krista skrze Ducha svatého a s důvěrou v Něho a v jeho panování. Tato nadpřirozená církev pravých křesťanů bude církví v podzemí a bude zahrnovat katolíky, protestanty a všechny denominace, jak bílé, tak i barevné ze všech národů. A zatímco světová nadcírkev bude provozovat politickou moc, bude tato nadpřirozená církev netušeně růst duchovně.“

I já vnímám nastávající situaci tak, že rozhodující význam pro šíření evangelia již brzy nebudou mít lidmi vybudované církevní struktury, ale Bohem inspirovaná obrovská „duchovní síť“. Tato síť vzniká tím, že se Boží lid veden Duchem svatým bude spojovat – bez ohledu na příslušnost k nějaké organizaci. Čím intenzivnější budou komunikace a vztahy navzájem, tím pevnější bude i síť. Duch svatý již nějaký čas na mnoha místech začíná tím, že boří bariéry mezi denominacemi, církvemi a sbory.

Tradiční církve využijí tohoto vanutí Ducha jen tehdy, když najdou své místo v síti, kterou Pán chce vytvořit... V každé obci a městě budou vedeni Duchem spolupracovat křesťané z nejrůznějších duchovních proudů a církevních společenství. Právě jejich spojení v jedno místní společenství, konající v harmonii ke společnému cíli, bude dokládat nadpřirozené vanutí Ducha svatého. Tam, kde se křesťané tomuto vedení Ducha podřídí, bude také největší příležitost pro podání dobrého svědectví lidem v okolním světě a pravdivost evangelia bude všem naprosto přesvědčivě demonstrována.

„Moc pravé církve – skutečné nevěsty Kristovy - poroste pronásledováním. Neboť pronásledování, jenž přijde na tuto zem, sblíží pravé křesťany navzájem a přimkne je úžeji k samotnému Ježíši. Nebude se hledět na konfesní příslušnost, ale na příchod Pána Ježíše. Duch svatý shromáždí v jedno všechny lidi, věřící všech směrů a ze všech tříd. A ačkoliv tato neviditelná církev již na světě existuje, bude v nadcházející době politicky viditelná. Nebude příliš stavět do popředí sociální cíle. Její příslušníci budou však víc pronásledováni. Toto tělo všech pravých věřících bude tak spjato s evangelizační činností, že tato neviditelná církev obdrží nadpřirozené pomazání a moc Ducha svatého, aby nesla evangelium do všech končin světa.“ (D. Wilkerson)

Znaky Kristovy církve

1) Staví na jediném platném základě, jímž je JEŽÍŠ SÁM. Díla, která budou založena na určitých pravdách a nikoliv na jediné Pravdě, nebudou moci v této době obstát.

2) Strhává zdi a překážky, které věřící oddělují navzájem (a) od Boha. Duchovní pýcha a oslavování člověka, vyzdvihování učení a činnost vedoucí ke štěpení církve budou Bohem trestány a brzy rozpoznány jako „cizí oheň“.

3) Charakteristická pro tuto církev bude nefalšovaná bratrská láska a vzájemné odpouštění. „Každý ať slouží druhým tím darem milosti, který přijal; tak budete dobrými správci milosti Boží v její rozmanitosti". Kdo ti ublížil, kdo tě zranil? Kdo o tobě rozšiřoval klepy? Podle Pána Ježíše, pokud neodpustíš a nepřikryješ jeho hřích, jsi jako muž, kterému byl odpuštěn miliardový dluh, a on potom málem usmrtil kolegu, který mu dlužil pár korun.

4) Bude dbát na to, aby se duchovní příprava odrážela i v přirozeném světě. Církev bude obsazovat duchovní území, shromažďovat poklady v nebi. Kdo bude schraňovat pozemské poklady a nenaučí se velkoryse dávat, uvede se tím sám do ekonomických potíží.

5) Spravedliví budou živi z víry a nebudou mít strach. Mnozí lidé budou totiž žít ve strachu z budoucnosti a přicházejících časech zmatků a nejistoty. Skutečná víra spočívá v tom, že poznáme Toho, v Něhož věříme. Kdo se skutečně bojí Pána, nebude se bát nikoho a ničeho jiného.

6) Pán dá své církvi nechá porozumět Jeho Slovu a Jeho úmyslům v takovém rozsahu, jaký si nyní ještě nedovedeme představit. Knihy budou ještě více otevřeny. Čím větší bude náhled, který nám Pán dá, tím hlouběji budeme chápat základní pravdy, jako např. spasení, znovuzrození, sebevydání a další. To povede církev k hlubokému pokání.

7) Pravou Kristovu církev bude možno rozpoznat podle skutečné lásky, která se bude zřetelně projevovat i mocí Ducha svatého a bude velikým svědectvím pro okolní svět, což církev povzbudí k veliké „žni duší“ před příchodem Pána Ježíše Krista.